Běžecká veřejnost ho zná především jako suverénního vítěze Běchovic – vloni se mu na náročné trati jen těsně nepodařilo prolomit magickou hranici třiceti minut. Petr Vitner má však titulů mistra republiky celkem dvanáct, a to na tratích od 800 m po desítku, a sám se považuje spíš za středotraťaře.

Co tě přivedlo k atletice a ke sportu vůbec?
Ke sportu jsem se dostal asi jako každý mladý kluk na vesnici. Jediným sportovním kroužkem zde byl fotbal, tak jsem se přihlásil do místního oddílu a prošel si zde mládežnickými kategoriemi od mladších žáků až po dorostence. Atletika byla však vždy mým oblíbeným sportem. Tedy hlavně běhání. Už na základní škole jsem se zúčastňoval školních okresních přeborů, na střední škole pak Corny pohárů. Právě tam si mě všiml trenér Petr Hubáček mladší. Bylo to až ve třetím ročníku, tedy v mých sedmnácti. Přemluvil mě, abych se přišel podívat na trénink, a mně se to zalíbilo. Pak už to šlo velice rychle. Začal jsem pravidelně trénovat a za tři měsíce v hale jsem si vylepšil osobní rekord na 1 500 m z 4:20 na 4:02 a na tříkilometrové trati, kterou jsem nikdy předtím neběžel, jsem na halovém MČR juniorů dokončil na 4. místě v čase 8:54. To byla dostatečná motivace pro další práci.

Co jsi vlastně studoval za školu?
Po základce v Horní Cerekvi, odkud pocházím, jsem nastoupil na průmyslovku v Jihlavě. Obor byl elektronické počítačové systémy. Po maturitě jsem hledal možnost, jak se dál věnovat vrcholově atletice a přitom vystudovat vysokou školu. Vybral jsem si kombinované studium na VUT v Brně, obor zaměřený na telekomunikace. Do školy jsem chodil pouze v sobotu a jinak jsem trénoval. Školu jsem dokončil letos v létě a jsem tedy už vystudovaný inženýr.

Na mistrovství České republiky a v extralize dokážeš vyhrávat na tratích od 800 metrů přes kros až po silniční desítku. Jak je vůbec možné uspět na tak obrovském rozptylu vzdáleností?
Mými hlavními tratěmi jsou doposud 800 a 1 500 metrů. Tomu byl tedy podřízen trénink. S trenéry se hlavně snažíme rozvíjet rychlost, dokud je to možné. Na vytrvalost bude ještě spousta času. Delší tratě, jako jsou například Běchovice, krosy nebo pětka na dráze, jsme zařazovali pouze tehdy, když se nám to hodilo do objemové přípravy, rozhodně nešlo o nějaké vrcholy. Zjistili jsme však, že i při přípravě na střední tratě mi velice vyhovuje důraz na objemovou přípravu. Myslím si, že mé výkony na dlouhých tratích odpovídají mým výkonům na patnáctistovce. Většina špičkových evropských mílařů je schopná běžet desítku pod třicet minut, o těch afrických ani nemluvě.

Patříš mezi běžce, kteří dokážou na posledních osmdesáti metrech zapnout turbo a protočit nohy tak, že je ani nestačíme sledovat. Myslíš, že jde tuto schopnost natrénovat, nebo to je prostě vrozené?
Nedokážu posoudit, jak je to u ostatních běžců, ale u sebe to považuju za něco vrozeného, za dar. Samozřejmě se takovéhle věci dají ovlivnit tréninkem. Velice důležité je také dokázat být i v závěru uvolněný, neupadnout do křeče, jako když se člověk snaží závěr urvat silou. Zrychlit se naopak musí frekvencí s uvolněným krokem – a to se ne pokaždé povede. Na konci závodu je ovšem už sil málo, a to jak těch psychických, tak fyzických, a na obojí má samozřejmě trénink veliký vliv.

Pocházíš z Horní Cerekve, momentálně běháš a trénuješ v Novém Městě na Moravě. Má příprava na Vysočině oproti velkým městům nějakou výhodu?
Obrovskou výhodu vidím v tom, že při tréninku je možné střídat terény i trasy. Trénink pak není tak jednotvárný, ale je naopak pestrý a mnohem víc mě baví. Běhat v přírodě je prostě relax – jak pro tělo, tak pro mysl. Nevýhodou jsou však horší finanční podmínky než ve velkých oddílech v Praze. Nemáme také samozřejmě takové zázemí pro regeneraci a zimní přípravu.

Jak funguje spolupráce mezi tvými trenéry – otcem a synem Hubáčkovými?
Jedná se o spolupráci velice neobvyklou. Mnohdy je také velice složité někomu odpovědět na otázku, kdo mě vlastně trénuje, jestli Hubáček mladší, nebo starší. Odpověď je však jednoduchá: oba. Tréninky si mezi sebou buď rozdělí dle toho, kdo zrovna může, nebo jsou tam oba. Poté si dají vědět, jak to šlo a co případně bude dál. V oddíle máme spoustu atletů, takže by to jeden trenér rozhodně nestíhal.

Je výhoda mít na výběr tolik sparingpartnerů?
To je jedna z největších výhod. Sparingpartnerů mám hned několik, vedle Lukáše Kourka je to i Jirka Šacl, Petr Zimola nebo i čerstvý žákovský český rekordman na patnáctistovce Karel Kulíšek. Všichni jsou to špičkoví mílaři. Pokud je potřeba, pomáháme si při náročných trénincích.

S Lukášem Kourkem už nějakou dobu patříte mezi absolutní českou běžeckou špičku. Je mezi vámi rivalita, nebo spíš těžíte ze společného tréninku?
To, že mohu trénovat s Lukášem, je pro mě jen dobře. Jezdíme spolu na soustředění a odběháme spolu mnoho tréninků. Díky tomu, že nemusím běhat sám, jsem jednotlivé tréninky schopen zvládnout kvalitněji. Rivalita už dávno zmizela. Máme stejný cíl, a to běhat co nejrychleji.

Mohl bys nám stručně popsat svůj trénink?
Klasický tréninkový týden začíná v pondělí rovinkami, například 2x (12x 100 m). V úterý přijdou na řadu kopce, ve středu delší úseky. Čtvrtek je spíš odpočinkovější, většinou zařadím lehčí volnější běh či lehký fartlek, v pátek zase kratší úseky. V sobotu a neděli jsou buď nějaké závody, nebo si dám fartlek a v neděli volný dlouhý běh, nějakých dvacet, pětadvacet kilometrů. Trénink se samozřejmě upravuje podle období. Často si také jako druhou fázi přidávám klus od třiceti do padesáti minut. Na soustředění je vše samozřejmě trochu jinak.

Jakou využíváš regeneraci a čím se nejlépe dobiješ?
Jako regeneraci v největší míře využívám saunu, případně masáže. Dobrá je také vana studené vody, ale to spíš v létě. Nejlepší relax je pro mě zajít si do kina nebo na večeři někam do restaurace. Moc rád také dělám něco doma na zahradě. Prostě věci, co s atletikou moc nesouvisejí. Když už se dostanu domů, nechce se mi o běhání ani moc bavit.

Kterého svého výkonu a závodu si zatím ceníš nejvíc?
To je pro mě jako středotraťaře velice jednoduché – nejvýše stavím loňskou patnáctistovku z Nového Města nad Metují, kde jsem zaběhl čas 3:42. Ale samozřejmě i loňské Běchovice byly skvělým zážitkem, čas těsně nad 30 minut tam považuju za kvalitní.

Od roku 2013 sbíráš zlaté medaile z republikových mistrovství jak na běžícím páse. Zaznamenal jsi nějaký ohlas sponzorů? A podporuje tě třeba atletický svaz?
Od svazu dostanu nějaké peníze na přípravu. Není to mnoho, ale vystačí to na soustředění, které potřebuju. Sponzoři se však nijak nehrnou, asi pro ně není běžec, který většinou běhá na dráze a jen občas se objeví na silničních závodech, nikterak atraktivní. Letos po Běchovicích se mi však ozvala firma Salming, pro kterou testuju běžeckou obuv, a aktuálně spolupracujeme s firmou adidas, která nám pomáhá s materiální výbavou.

Díky atletice určitě navštívíš spoustu zajímavých míst…
Tohle se mi na závodění moc líbí. Běhání mě přivedlo do spousty měst a míst po celé České republice. Dostal jsem se na místa, kam by mě normálně ani nenapadlo jezdit. Ať se již jedná o dráhové závody, kdy jezdíme hlavně do velkých měst, nebo o přespolní běhy, kdy se podívám do přírody a prohlédnu si trochu, i kde je jaká krajina. Za hranice jezdíme pravidelně do Německa a Rakouska, ale navštívil jsem i jiné evropské země, třeba Lucembursko, Itálii, Bulharsko, Maďarsko nebo Irsko. Moc pěkná jsou i soustředění v horách, to jsou obvykle Alpy, Tatry, Krkonoše nebo třeba Šumava. Překvapivě se mi nejvíc líbí právě ta Šumava. Asi nejzajímavější však byly závody v tureckém Istanbulu, kde jsem měl možnost si projít centrum města a trochu poznat zdejší atmosféru, která byla absolutně odlišná. Uchvátila mě i návštěva japonského Tokia v rámci tamního štafetového maratonu. Je skvělé, kde všude jsem mohl závodit a kolik odlišných měst jsem přitom poznal.

Které závody v České republice máš nejraději?
Z dráhových závodů je to hlavně Velká cena Turnova, Tábora a Nového Města nad Metují, hlavně díky přátelskému přístupu. České závody Zlatá tretra a Memoriál Josefa Odložila jsou pro mě vždycky důležitým cílem – běhá se tam vždycky rychle a závod je přenášen televizí. Z běhů mimo dráhu jsou to hlavně krosy ve Střelských Hošticích, kde je skvělý areál.

Na konci loňského roku jsi reprezentoval Českou republiku na mistrovství Evropy v krosu. Jak se ti tam běželo?
Mám z toho rozporuplné pocity. Možnost startovat s nejlepšími běžci Evropy byl samozřejmě velký zážitek. Bylo skvělé vidět, jak běhají, i to, jaké podmínky mají jinde v Evropě. Na druhou stranu mě zklamali organizátoři, trať byla nepřipravená, rozšlapaná a zmrzlá. Tedy nic pro běžce. Samozřejmě jsem chtěl podat co nejlepší výkon a myslím, že jsem byl připravený dobře. Trať ale bohužel dělala výrazné problémy a své sehrála i nadmořská výška 1 300 m nad mořem, na kterou nejsem moc zvyklý. Bylo z toho nakonec 56. místo. Nic lichotivého, ale dobrá zkušenost a hlavně motivace. Viděl jsem, jaký kus ztrácím v porovnání s dobrými běžci, takže se budu snažit, abych se mohl zúčastnit příští rok a vylepšit své umístění.

Text: Jiří Brychta | Foto: Archiv P. Vitnera, Tomáš Linhart – Běžeckénaděje.cz