Léta nám doktoři tvrdili, že když už musíme běhat, tak zásadně po měkkém, protože běh po asfaltu je přímou cestou k endoprotéze. Moderní výzkumy ovšem nic takového nepotvrdily, takže pokud se lesní cestičky ve vašem okolí nevyskytují, rozhodně nepropadejte zoufalství.
Dr. Willem van Mechelen z univerzity v Amsterdamu tvrdí, že zatím nebyla vědecky prokázána žádná souvislost mezi četností běžeckých zranění a druhem povrchu. Naše nohy se podle něj chovají na různých površích různým způsobem a umějí se přizpůsobit, pokud jim ovšem dopřejeme dostatek času.
Více v říjnovém RUNu
» Velký článek o tom, co vám přinese trénink na různých površích, najdete v aktuálním čísle časopisu RUN.
|
„Když seskočíte ze židle na asfalt, automaticky pokrčíte kolena, zatímco při stejně vysokém skoku na trampolíně je můžete mít klidně napjatá,“ vysvětluje. „Podobně odlišně se chovají nohy při běhu, kdy ještě před dopadem přizpůsobují elasticitu svalů, šlach a vazů povrchu. Běh po tvrdém a měkkém povrchu jsou tak v podstatě dva různé sporty.“
Nejlepší je všestrannost
1. Zdravým běžcům odborníci doporučují spíše povrchy střídat, ovšem ideálně nikoliv v jednom tréninku. Vhodný také není například model, kdy v létě běháme po lesních cestách a v zimě se přesuneme na asfalt.
2. Stuart Warden z univerzity v Indianě upozorňuje, že by se naše tréninky měly z větší části odehrávat na površích, na nichž závodíme. Běžet silniční maraton z výhradně trailového tréninku je podle něj vysoce riskantní.
3. Fyziolog Hirofumi Tanaka z Texaské univezity v Austinu běh v terénu dokonce vůbec nedoporučuje běžcům, kteří se zotavují ze zranění kotníků a kolen, protože nerovný povrch přestavuje pro klouby velkou zátěž. Více na nich může trpět i achilovka.
4. Také Irene Davisová z univerzity v Delaware na základě svých výzkumů doporučuje asfalt v kombinaci s méně odpruženými botami běžcům, kteří trpí plantární fasciitidou nebo v minulosti prodělali únavovou zlomeninu.