Představ si to, zaběhnout desítku pod čtyřicet minut. Tempíčko patnáct kilometrů v hodině, to už se přece nechá šlapat. A když už v tom snění budeš, přivři oči. Rázem ti naskočí základní představa o stálém rozpoložení zrakově postižených, kteří „hoblují“ tuto snovou metu rekreačních běžců závod co závod.

Nevidomí dávno nevysedávají v tichu a přítmí domů smutku. Škrábou se na skaliska, jezdí na kole, běhají. A vůbec ne špatně! Ani nemusíme sáhodlouze rozebírat půlmaratonský rekord nevidomých, který drží i z velkých českých závodů známý keňský slepec Francis Karanjas (1:10:02). I po zdejších luzích pobíhají inspirující borci. Zejména účastníci seriálu RunTour by mohli vyprávět, jaký je to pocit, když se okolo nich závod co závod proženou mládenci obdařeni nanejvýš zbytkovým viděním. V obou tamních hlavních závodech ostatně nezřídka končívají na hraně první desítky.

Čtyřiadvacetiletý Luboš Vachutka pětku spolehlivě „umí“ za devatenáct minut, desítku už stlačil pod čtyřicet. O pět let starší triatlonista a masér Marek Moflar tohle běhá v rámci své ironmanské cesty za snem na havajskou pláž Kona. V patách jim je třiatřicetiletý daňový poradce Jiří Šmolka. Jak se jim ale s zrakovým handicapem trénuje a závodí?

Když trénink nestačí

Nepřilétli z jiné planety. Prostě fakt běhají, nelení. Třeba Luboš Vachutka prožene svého stálého traséra až pětkrát týdně, občas dokonce dvoufázově. A je to znát. Takže kondice, prazáklad formy by byla. Jenže u těchto běžců to nestačí.

„Potřebuji znát dotyčnou trať, dopředu si ji osahat, zažít. Při závodě se pak člověk v té rychlosti soustředí hlavně na to, aby někde nezakopl, když řeže zatáčku anebo seběh,“ říká Luboš Vachutka a za další nezbytný prvek zmiňuje slunečno, dostatek světla. „Jakmile začne pršet jako třeba letos v Liberci, všechno se začne lesknout, to pak běžím prakticky poslepu. Hlavně z kopce jsem mezi kořeny místy už jen čekal, kdy se potkám obličejem se zemí,“ dodává běžec z Krnova.

Však také dámy ze zastřešující nadace Leontýnka často mívají problém sehnat pro tyto rychlíky vodiče-traséry. „Jsme kupříkladu moc vděční Vítkovi Pavlištovi, který bezprostředně poté, co vyhraje svoji desítku, ještě provádí našeho nejrychlejšího běžce na pětce. Máme i pár dalších dobrodinců, ale ne každý může být pokaždé všude,“ přiznává koordinátorka běžeckého programu Leontýnky Radka Králová. Případní adepti mimo jiné (cítíš-li se být osloven, nalistuj vložený rámeček) potřebují oplývat dostatečnou výkonnostní rezervou. Takoví logicky vzato už většinou usilují o vlastní pódiové umístění – běhají „na sebe“.

Myslet pár kroků dopředu

Úlohu traséra si párkrát vyzkoušel i vodič a ředitel seriálu RunTour Jan Dvořák. Očividně ho doprovázení Marka Moflara zaujalo. „Je to něco úplně jiného, než když vodíš vidící běžce. Musíš přemýšlet pár kroků dopředu, neustále vyhodnocovat situaci v davu, okamžitě reagovat, mluvit s ním. Marek je naštěstí extrémně vnímavý, nepotřebuje těch impulzů až tolik. I to je asi kus umění, nekomandovat nevidomého v jednom kuse, aby z toho běhu taky něco měl,“ podotýká Honza Dvořák.

Ale zpátky k našim slabozrakým hrdinům. Žádný z nich si tuhle jedinečnost nevymodlil. Za pár zdravých očí by ji měnili okamžitě. Kupříkladu nejstaršího z nich bys na ulici na takřka slepého nepasoval. Normální, nenápadný kluk, v kapse chytrý telefon. Nebloudí, nevrávorá. Postižení se pozná až při bližším pohledu do tváře. Původně dokonce začal závodit bez doprovodu. „Nepotřebuju na sebe poukazovat. Na druhou stranu jsem postupně zjistil, že s barevnou vestou, či dokonce s doprovodem je to přece jenom jednodušší. Spoluběžci mě vnímají, udělají prostor,“ přiznává Jirka Šmolka.

Jak kluci sami zdůrazňují, na závody chodí i kvůli všudypřítomnému pocitu běžecké sounáležitosti. Tím více občas štípne stěží přeslechnutelný hovor. Něco ve smyslu: „Hele, mámo, to je normální podvod. Ti slepci musí vidět!“ Jak je to tedy s jejich bystrozrakostí?

Závod jako velká šmouha

Dle lékařského posudku balancují tito borci na hraně zbytkového vidění (rozpoznávají základní obrysy) a praktické slepoty (ve dne bílo, v noci tma). U vyjmenovaného trojlístku nelze říci, že nevidí vůbec nic, ale… Asi takhle: natáhni si přes obličej lehčí funkční tričko. Přes tkaninu tu a tam něco zahlédneš, ale na jásání to moc není, viď. Pro dokonalejší představu si třeba ještě navrch zakryj jedno oko z vnější poloviny dlaní. Takhle nějak tihle kluci vidí. K tomu připočti tempo čtyři minuty na kilák v tisícihlavém davu spoluběžců k tomu.

Jakože se v rozdivočelé lavině tílek a tenisek dějí věci. Hlavně po startu. Mezi nejméně bezpečné počinky patří myškování neboli nepředvídatelné kličkování. To lecky překvapí i vidící, ale tihle závodníci často nemají sebemenší šanci zareagovat. Lze hovořit o štěstí, pokud to skončí loketním šťouchancem. Nepotěší ani propadlý kanál, vystouplá tramvajová kolejnice či obzvláště zákeřná zábradlí.

Padají nevidomí často? Jak kdo. Ti zcela slepí tu a tam zakopnou i ve všedním životě, pro slabozraké ale může hrozící incident znamenat fatální důsledky. Zejména ti s poškozenou, zeslabenou oční sítnicí mohou v případě pádu přijít i o poslední zbytky vidění.

Na druhou stranu mají slabozrací – podobně jako i jinak postižení sportovci – svébytný, lehce drsný smysl pro humor. Dvousmyslnými výroky je znám Jan Bauer, který se podle svých slov před třemi roky odhodlal pokořit maraton na Velké Čínské zdi hlavně kvůli těm báječným výhledům… Ve skutečnosti nevidí na krok, při přípravě na tento drsný výkon „spotřeboval“ na opačném konci svého vodítka šest trasérů. Podle něj je všechno v hlavě. „Spousta vidomých běžců třeba má obrovský psychický problém s dlouhými, táhlými rovinami, nesnesou už je ten pohled do dáli. Já si nahraju do hlavy tři zatáčky a jsem z toho venku,“ směje se dvaačtyřicetiletý nezmar.

Neviditelné tempo

Tohle všechno nicméně obnáší i další, na první pohled netušená úskalí. Mezi ně patří kupříkladu zhoršená schopnost vnímání tempa. Tedy vlastnosti, na nichž závodění svým způsobem stojí. Rychlost totiž vnímáme hlavně prostřednictvím zraku, který registruje ubíhající okolí. Nebývá výjimkou, že naši borci tu a tam přešvihnou i několik prvních kilometrů. Někdo by řekl – střelci. Oni v tom ale jsou často nevinně. Když vnímáš okolí jako jednu velkou šmouhu, zorientuješ se jen těžko. „Nemáš zrak, tím více zaměstnáš jiné smysly,“ nedělá z toho ale vědu Bauer.

Odpovídá tomu i běžecká technika zčásti či zcela nevidomých. Jak už to bývá, mívají vyvinutější hmat, v jejich případě to svým způsobem platí taky o nohou. Jejich krok je na jednu stranu lehký, aby taky ne, v tom fofru. Při bližším ohledání však jakoby „šmátrají“ před sebou, logicky došlapují mimoděk přece jenom opatrněji, častěji přes špičku. Ne, že by nestáli o to, trefit se lépe do odrazu pod sebou. Třeba Jiří Šmolka dokonce začal brát tréninky, zkouší boty vnímavější vůči terénu. Přesto – zkus si sebevědomě šlapat do prázdna. Něco jako když padne tma jako v pytli, a čelovka se třpytí doma ve vitríně.

Vlastně jsou těmi největšími sportovci. Jako každý druhý mají i své cíle a sny. Akorát, často na rozdíl od zdravých protějšků, ne za každou cenu. Vědí svoje. „Jasně, že bych ještě zrychlil rád. Prolomit konečně tu čtyřicítku mě láká, snažím se na tom v rámci možností pracovat. Kdyby to ale mělo jakkoliv ohrozit moje zbytky vidění, raději toho nechám,“ praví rozhodně Jiří Šmolka. Snaží se běhat i závodit s rozumnou rezervou. Nespěchá v místě ani čase. Kam taky.

Přitom je dost dobře možné, že Luboš Vachutka jednou stane na stupních vítězů obklopen zdravými. Pravděpodobně není člověka, který by Marku Moflarovi havajskou triatlonovou letenku nevěřil, natož nepřál. Ať už to ale s jejich metami dopadne jakkoliv, ukazují druhým cestu. Ty zdravé zejména nevyjímaje.

Jak se trasuje nevidomý

Hodně záleží na charakteru i rozsahu zrakového postižení. Pokud běžec nevidí zhola nic, navenek se to nejčastěji pozná podle „vodítka“ neboli provázku, jímž jej trasér běžící zpravidla po jeho boku usměrňuje. Jestliže jsou přítomny alespoň zbytky vidění – což je případ zejména těch rychlejších – většinou stačí charakteristické, výrazně žluté rozlišováky. Běhá se mírně před dotyčným či vedle něj, dle jeho přání a stupně postižení.

V každém případě je zapotřebí mluvit a mluvit (a tedy být toho v první řadě při tom tempu schopen). Nejde jen o pokyny nevidomému, zejména v postartovní strkanici je třeba též usměrňovat běžecký dav, udržovat prostor pro bezpečný průběh. Což se většinou daří, běžci jsou velkoryse ohleduplní. Samozřejmě je radno hlásit jakoukoliv terénní nerovnost, ať už je to zákeřný obrubník, asfaltová výtluka či blížící se otočka. Pokud cokoliv hrozí, nevidomého pro lepší uvědomění raději prostě chytneš za loket. V neposlední řadě „zrakáči“ ocení tempařské služby, neboť s procítěním rychlosti bývají dost často na štíru.

Text: Michal Vítů | Foto: Shutterstock