Jaké to je běhat a nevidět si přitom pod nohy? Takhle otázka mne napadá vždy, když vidím nevidomé běžce, jak si to na závodech pádí svižně a bez zábran klidně i náročným terénem. Proč to tedy nezkusit zjistit tak, že běh poslepu prožiju na vlastní kůži?
Je mrazivé úterní ráno a já mám pod Vyšehradem sraz s Jitkou Křížovou, trasérkou spolupracující s organizací organizací Světlo pro svět a s Nadačním fondem Českého rozhlasu – Světluška, která bude mojí průvodkyní na běhu v temnotách. Ve svém volném čase dělá vodičku dvěma mladým nevidomým běžcům, Honzovi Říhovi a Honzovi Bauerovi, a kromě toho ještě sama intenzivně trénuje – zrovna se totiž připravuje na maraton po Velké čínské zdi. Medaili z něj má v plánu vydražit a peníze věnovat – jak jinak než na podporu nevidomých (její úsilí můžete sledovat na zde).
„Nějakou dobu jsem spolupracovala s organizací, která zajišťuje pomoc nevidomým v běžných denních situacích – doprovázela jsem je na nákupy, k lékaři, pomáhala jim třídit poštu…,“ vypráví mi o svých dobrovolnických začátcích, zatímco stoupáme po schodech vzhůru na vyšehradské hradby. „Před dvěma lety jsem jela na tábor nevidomých dětí na Krym a tam jsem si poprvé vyzkoušela roli vodiče při běhu. Děti byly nadšené a mě to chytlo natolik, že jsem začala dělat trasérku i po návratu. Běh je pro nevidomé vhodnou sportovní aktivitou. K tomu, aby vyběhli, stačí jen málo. Jeden provázek a kámoš – trasér. Nevidomé obdivuji. Jsou mi velkým vzorem a motivací, hlavně díky jejich nadšení a chutí prát se s tím, co je potkalo.“
|
Jak se stát vodičem?
» Trasérů prý není nikdy dost – každý nevidomý, který trénuje opravdu poctivě, jich totiž potřebuje hned několik.
» Pokud i vás láká možnost stát se očima jiného běžce, můžete tak učinit pomocí neziskové organizace Konečně společně, která si dala za úkol dávat dohromady nevidomé s ochotnými traséry. » Je sice pravda, že nevidomý potřebuje traséra s lepší výkonností, než má on sám, to však zdaleka neznamená, že vítáni jsou jenom „chrti“. Ne každý slepec se chystá na maraton, někteří chtějí prostě jenom začít a budou šťastní, že jste s nimi. » Zrakově postiženým pomáhá i neziskovka Světlo pro svět (Svetloprosvet.cz), kterou dobře znají ti, kteří shánějí registrace na závody RunCzech na poslední chvíli – jejím hlavním cílem je vracet operacemi zrak lidem v rozvojových zemích. Podporu nevidomých v České republice si klade za cíl i Nadační fond Českého rozhlasu – Světluška. |
Od zoufalství k nadšení a zpět
Ale to už jsme na hradbách, v místě s relativně rovným povrchem, a můžeme začít běhat. Dostávám masku na oči, a aby to bylo stylové, oblékám si i speciální vestičku s nápisem „nevidomý“. Svět se propadá do tmy a mým jediným záchytným bodem se stává smyčka pružného lanka, kterou dostávám do ruky. „Provázku se vždycky jen držíme, nikdy se nepřivazujeme,“ vysvětluje mi Jitka. „Kdyby jeden z nás zakopl, což se bohužel občas stává, tak by druhého strhl s sebou.“
Začínám chápat proč, první kroky jsou totiž naprosté zoufalství. Totálně ztrácím orientaci, nedokážu udržet rovný směr a mám pocit, že se skácím do strany. Po chvíli zjišťuju, že se nemusím spoléhat jen na provázek, a svou paží se pevně tisknu na Jitčinu. Sice tím ztrácím možnost rukou pohybovat, ale získávám pevný bod v prostoru.
Přesto na mě ale musí být hrozný pohled – posouváme se vpřed jen pidikrůčky, a ačkoliv mi Jitka radí nohy více zvedat, šourám je po zemi jak artritická důchodkyně. Když se ale po chvíli oprostím od strachu z každého došlapu, začíná se mi to líbit. Najednou mám pocit, že lehce pluju tmou, vnímám jen doteky nohou s asfaltem a jinak nic. Je to až meditativní zážitek, skoro bych si přála, aby to neskočilo.
Malá vlnka, velké zakopnutí
Jenže ono to končí a zatraceně brzo. Už po chvíli mě totiž Jitka upozorňuje na překážku. Snažím se zvednout nohu, ale stejně trochu zakopávám.
„Schválně se teď podívej, co to bylo,“ říká mi. Zastavuji, sundávám masku z očí a žasnu – je to jen malá vlnka na asfaltu, která by za normálních okolností vůbec neprošla do mého vědomí, nohy by na ni zareagovaly zcela podvědomě. Vůbec si nechci představovat, co by se mnou udělaly větší nástrahy, ale nevidomí je prý zvládají v pohodě. Na Jitčino upozornění se prostě odrazí a bez obav skočí do neznáma.
Jenže záludnosti nekončí, na řadu přichází seběh. Jde sice jen o krátký kopeček s nevelkým sklonem, jako generátor pocitů zoufalství je však účinný. Připadá mi, jako bych se každým krokem propadala do prázdna, kotníky nejsou bez vizuální kontroly vůbec schopné reagovat a tlumit došlap, takže se všechno uvnitř mého těla tvrdě otřásá.
A to ještě stále není to nejhorší. Po chvíli totiž fotograf podotýká, že takhle pořád po rovině je to nuda a že by to to chtělo něco akčnějšího. „Co třeba schody?“ navrhuje a Jitka nadšeně souhlasí. Chodí totiž v rámci přípravy na Great Wall Marathon trénovat na schody hotelu Corinthia a své běžce bere s sebou. Prý je to bezva, nevidomí se v uzavřeném prostoru dobře orientují, mohou tam běhat úplně sami, bez její pomoci.
Krok do propasti
Jenže jejich „bezva“ je bohužel poněkud jiné než to moje. Měla jsem si vzpomenout, jaké to je, když v noci v baráku vypne světlo v blbý okamžik, ale už je pozdě. Teď stojím na okraji dlouhého nepravidelného schodiště a musím sejít dolů. Stupně sice mají obvyklou výšku, mě však s každým krokem připadá, jako kdybych šlapala do propastí. Obézní osmdesátník o berlích by se pravděpodobně pohyboval rychleji.
Nahoru je to sice lepší, ale ne o moc – běh to není ani náhodou, spíš jen velmi pomalá chůze. Myslím, že kdybych jen o malinko zrychlila, čekalo by mu můj nos setkání s hranou schodu. O tom, že bych s naprostým deficitem prostorové orientace zvládla dát ruce před sebe, dost pochybuju.
Aby byl můj pohled do světa tmy kompletní, ještě si na chvíli vyměníme role a stávám se vodičem. Jitka si nasazuje masku a já s trochou škodolibosti pozoruji, jak předsouvá hlavu, přisedává si a její doposud lehoučký krok je najednou podivně těžkopádný. Běhat poslepu totiž fakt není sranda. Otázka, jak to ti nevidomí běžci dělají, tedy nejenom zůstává nezodpovězena, ale naopak nabývá na naléhavosti.
Překážka jako výzva
„Na táborech pro nevidomé děti nás učili jednu důležitou věc: Když je před nevidomým překážka, neodstraňuj ji, ale nauč ho, jak ji překonat,“ říká mi Jitka těsně před rozloučením. „Myslím, že bychom se tím ale měli řídit i my ve svých životech – nehledat cesty bez překážek, ale snažit se je překonávat,“ uzavírá a já už vlastně nemám co dodat.