Když se v manželství potkají dva běžci, mají kromě společného koníčka i vzájemné pochopení pro to, že svět běžce a „normálního člověka“ se občas dost zásadně liší. Co ale, když dojde ke střetu dvou odlišných kultur a své životy spojí běžec s neběžcem?

Když jsme se s Martinem poznali, jedna z prvních věcí, které mi o sobě řekl, bylo, že běhá. „V pořádku, trávit čas sportem je skvělé,“ řekla jsem si, nicméně to ve mně vzbuzovalo jisté obavy. Moje zájmy mají hudební charakter a žiju s melodií na rtech, sport znám spíše rekreačně. Půjde nám to spolu? Budu mít pro jeho běhání pochopení? Bude on chápat, že já neběhám? Nezačne mě časem přesvědčovat, ať začnu taky?

Po pár schůzkách ale bylo jasno. My k sobě prostě patříme a všechno spolu zvládneme. Nastěhovali jsme se k sobě a já tak poznala, co obnáší žít s běžcem. Dnes jsme téměř tři roky manželé, šťastní rodiče dvouleté dcerky, ale já jsem si stále na některé běžecké věci nezvykla. 

Boty, kam se podíváš

Samostatnou kapitolu tvoří boty. Běžecké boty. Jsou všude. Přestože jsem žena, má sbírka bot není co do počtu ani třetinou těch Martinových. K loňským Vánocům jsme si museli přát botník. Dostali jsme hned dva, pořádně velké. Já vlastním jedno výklopné šufle, Martin zbytek.

Stejně to ale nejsou všechny, některé boty mají speciální místo – jsou posvátně uložené v krabici a schované na památku. Pro mě jsou to staré, roztrhané, špinavé a páchnoucí boty, pro mého muže jsou to jeho první běžecké boty, první boty, s kterými pokořil celkově nejvíc naběhaných kilometrů, první boty, v nichž zaběhl dobrý čas při závodě…

O botách si vede statistiky, kolik kilometrů v kterých naběhal, kolik stály… Když jedeme do nákupního centra, vždy musíme aspoň do jednoho obchodu se sportovním zbožím. Prohlížíme si boty a on mi o nich vypráví. Zkouší, jak jsou měkké, podrážku, zkoumá váhu, prodyšnost…  Také se nezapomene zeptat, jestli si nechci nějaké pořídit i já. Nevadí, že neběhám, vždyť jsou tak krásné barevné! Na závodě jsem zvyklá na miliony neonových barev, ale když si chce běžecké boty vzít, když jdeme na večeři, a to on chce, vždy ode mě schytá nějakou poznámku. Kdysi si na moje přání koupil jedny lifestylové, ale měl je na sobě jen třikrát a nikdy nezapomněl říct, že se mu nelíbí.

Má schovaných i několik katalogů, které se nesmějí vyhodit. Zřejmě si jimi bude v důchodu listovat.

Na deníky se nesahá

Kromě katalogů třeba skladujeme i časopisy o běhu.  Jen Run mu chodí už víc než 5 let, takže je to to dost kusů. Kromě toho má i plno výstrižků z jiných časopisů a novin.

Taky si píše tréninkový deník – dnes už naštěstí elektronicky, ale své začátky má psané jen rukou. Jsou už staré patnáct let a nevím, co by v tom mohl kdy hledat – zřejmě taky čtení na důchod.

Kromě botníku na Martinovy boty musíme mít i skříňku, kde je jen běžecké oblečení. Nejprve mi to přišlo zbytečné, když jsem ale ucítila jeho specifický zápach, jsem ráda moc dobře, že nemáme společnou skříň.

Máme doma taky jednu běžeckou vitrínu. Má tři patra: ve spodním jsou uložená startovní čísla, v prostřední medaile a nahoře poháry a trofeje. Martina ale mrzí, že je v ložnici, protože take nemá tolik obdivovatelů.

V našem životě se také odráží, že až na výjimky trénuje denně, což s sebou nese různá omezení v denním programu.

Kam na výlet? Na závod!

Dovolené a výlety samozřejmě plánujeme podle toho, kde se běží závod. Z místa, kam jedeme, tak poznáme pramálo. Dorazíme v pátek v pozdním odpoledni, sobota je zpravidla závodní a v neděli odpoledne odjíždíme. Naštěstí ale mají závody příjemnou atmosféru a konají se na místech, kde se dá podniknout i něco jiného než jen čekat u trati. A jak takový náš závod probíhá?

Mezitím, co Martin přemítá nad tím, jaké si vzít boty, co si obléct, v kolik se musí jít rozběhat a jestli jsou baterky ve foťáku nabité, já pobalím sebe i dítě. To znamená vzít několik hraček, sbalit svačinku, udělat dostatek pití, vzít náhradní oblečení, protože s malým dítětem nikdy nevíte, kdy se ušpiní. Na podzim si často lámu hlavu ještě s tím, jak to uděláme, když bude pršet.

Matka, fotografka, nosič zavazadel

Na místě se Martin se převleče (ne, v běžeckém oblečení nepřijede, to je přece na běh) a jde se rozklusat. Já v tuto chvíli dostanu ranec dalších věcí – jeho pití, boty, protože na závod jsou jiné než na cestu nebo rozklus, v případě nepříznivého počasí další oblečení a samozřejmě foťák. Zatím naštěstí ještě jezdíme s kočárkem, tak to zvládám.

Mezitím, co můj muž rozklusává, jdu najít vhodné místo pro focení. Po startu se snažím udržet dítě v klidu a bezpečí, současně se ale musím soustředit, abych Martina nepropásla a vyfotila pokud možno ostře. Když se běží víc kol, musím střídat místa, aby měl fotky z různých pohledů. Když je to jeden okruh, máme někdy čas na procházku, většinou jdu ale k cíli a opět hledám si vhodné místo pro focení. Fotka z cíle přece nesmí chybět! A pokud Martin navíc píše ze závodu reportáž, musím vyfotit i ty nejrychlejší. Pak máme chvilku volna, když se jde vyklusat, a pokud se mu dařilo, jdeme ještě na vyhlášení. Závodní den je tak pořádně náročný, i když sama neběžím.

I když ale některé běžecké zvyklosti nechápu a občas kvůli nim máme neshody, ve chvíli, kdy probíhá cílem, jsem na něj nesmírně pyšná. A když mě pak hledá u cílových zátaras, aby mi dal pusu, připadám si nesmírně důležitě, protože právě tenhle borec, ten je můj!

Pozitiva vztahu s běžcem

Co se týče dárků, je jednoduché se mu zavděčit – knížka o běhu, startovné, oblečení, boty, doplňky….

Díky závodům jsme také navštívili místa po celé republice a objevili jsme spoustu krásných lokalit, kam se rádi vracíme.

Některé závody strhly svou atmosférou i mně, neběžce – nejvíc ty vánoční, vždycky mi pomohou se svátečně naladit. Mám ráda i ty velké. Líbí se mi jejich atmosféra i to, že mě nenudí. Než odstartují všechny vlny, ti první skoro dobíhají, a často mívají i doprovodný program.

Líbí se mi, že díky běhu se Martin udržuje ve fyzické i psychické kondici a vede k tomu i Adélku.

Poznala jsem i spoustu Martinových běžeckých přátel a jsou to pohodoví lidé plní energie. Je fajn mít přátele, které spojuje jedna vášeň. Když přijíždíme na závod, cítím v sobě jakousi pokoru, protože vím, že všichni tihle lidé právě teď táhnou za jeden provaz. Je v tom velká síla a radost, a to člověka dokáže nabít pozitivním myšlením.

Navíc je vidět, že běh je sport opravdu pro všechny. Potkáváme staré, mladé, hubené, silnější, mnohdy i handicapované. A nikdo na nikoho nekouká, co tu dělá. To mám pak pocit, že svět je tak nějak lepší.

Text: Petra Nová | Foto: Shutterstock