Už jste při běhu někdy chytili druhý dech nebo narazili do zdi? Potkali jste se na trati s uplivancem? A kolik olafokilometrů jste vlastně běželi? Běžecký slang je zkrátka přepestrý.
Na úvod se podívejme do typologie běžců: Tréninkový kůň dosahuje v tréninku slibných výkonů, ale na závodech obvykle shoří jako papír. Naproti tomu závodní kůň v tréninkových ukazatelích nepřesvědčí, v závodě ale pravidelně exceluje. Lampióni, to jsou orientační běžci. Někdy zakufrují, jindy visí za někým.
Dálkoplazi nebo uplivanci, to jsou běžci na dlouhé tratě. Odrazář utáhne závod odrazem a přirozeně delším krokem, a je tak protikladem frekvenčního běžce, který jede jak namaštěná fretka téměř beze známek únavy. Běžci kocháčci se pohybují v kochacím, popřípadě v houbařském tempu, v klidu jsou i šneci pohodáři – v ostrém protikladu s chrty nebo též vlčáky. Máme běžce asfalťáky, teréňáky, rovinové jezdce, vrchaře, obojživelníky i univerzály, tempaře a ty s rychlým závěrem. Ještě tu je příroďák – přírodní talent, který ani nemusí moc trénovat, aby přišel, viděl a zvítězil.
Pokud jde o somatotyp, tak někdo má stehna jako bandasky, zatímco druhý je spíš závodní komár.
| Nová délková jednotka: olafokilometr » Tento pojem byl novinkou i pro mne, ale setká se s tím skoro každý, zvláště se vzrůstající délkou tratě a složitostí terénu. » Vtipně to vystihl jeden závodník na svém blogu: „Jeden olafokilometr je dlouhý jako minimálně jeden normální kilometr, někdy i o dost víc. Není to však jen jednotka délky, ale též způsob, jak poutníka vychovat. Tedy například běžíte pět olafokilometrů z kopce stejně dlouho, jako jste se předtím šourali pět olafokilometrů do kopce. Z toho můžete udělat různé závěry. Já udělal ten, že jsem se v kopcích děsně zlepšil :-)) Zkrátka a dobře – 117 avizovaných olafokilometrů bylo asi tak 123-125 těch normálních.“ » Jiný autor, rovněž dálkoplaz, stanovil pro tyto zvláštní kilometry označení další fyzikální jednotky: „145 Okm je opravdu hodně, tolik jsem ještě v životě v kuse nedal, to bude slušný večírek! Je nutné si uvědomit, že se jedná o předběžný plán, který je udáván v takzvaných olafokilometrech, které je nutné násobit koeficientem 1,05 až 1,50, a to ještě pořád nemusí být konečná délka trasy. |
Z běžecké techniky
Je-li běžec skočnej, spotřebuje při běhu spoustu energie na skákání, tedy nadměrné výchylky těžiště ve vertikální ose. Chyba je, i když v tom běžec sedí. Takových je spousta a nemusí být na vině jen trochu větší pozadí – spíš výrazná svalová dysbalance a nestabilita v bederní a křížokyčelní oblasti, zkrácení flexorů kyčle a zádových svalů a oslabení svalstva trupu.
Vynechat nelze ani běžce hrbáčka: Běžecký hrb je taktéž dysbalancí spojenou s přetížením šíjové a bederní oblasti, slabými mezilopatkovými svaly a klamným pocitem, že když se trochu nachýlíme kupředu, budeme v cíli dřív a rychleji. Chyba lávky. Raději napřimte páteř, pořádně se nadýchněte a lépe zapojte ruce. Pozor, musí fungovat komunikace svalových skupin okolo paže, svalstva trupu a protilehlé nohy, pakliže nechcete, aby se to vše točilo někde kolem bederních plotének L4-L5 a ty posléze nevytekly…
Ruce by měli zapojit i všichni ti, co mají při běhu dinosauří pacičky. Až si vylepšíte techniku, můžete běhat jako gepard, gazela či srnka, mít dobrej kotník a vysoké koleno. Váš běh ale může připomínat také splašeného tučňáka, či slepici. Špičkový běh není totéž co špičkový výkon, dotyčný jen běhá až příliš přes špičku. Jeho protikladem je běžec – patař.
Trocha fyziologie
Kyslíkový dluh netřeba představovat. Když natočíte tolik laktátu, že ho vaše tělo již nestačí odbourat, jste v něm. Dokonale kyselej. Funíte jak sentinel a nohy máte nejspíš kožené, olověné nebo jinak vytuhlé. Běžec je tak rovněž zavařený, vysmažený nebo taky vysátý.
Nejen na maratonu tak narazíte do pověstné zdi aneb totální krize, kterou někdy ještě rozeběhnete, a jindy ne. V prvním případě chytáte to, co známe jako druhý dech, jindy se doplazíte nebo vás rovnou naloží sběrný autobus – zkrátka vás dorazí muž s kladivem. Na startu frankfurtského maratonu je totiž právě taková socha jako varování před přepáleným začátkem.
Když si na dlouhém závodě vyčerpáte energetické zásoby, potká vás hlaďák, bez vody jste nejspíš vysušení. A kdy je běžec vycukrovaný? Když si předčasně spotřebuje svoje zásoby glykogenu, neumí spalovat dostatečně tuk nebo se vydal na trasu moc rychle. Glykogenu se do nás vejde jen na hodinu a půl, takže je donucen jet na tuk, a tedy zpomalit, někdy až do chůze.
A co je to ten slavný druhý dech? Říká se, že za tím vězí endorfiny. Pokud jste se ale někdy dostali do stavu, kdy vám prostě došlo, jinak též do srabu, sotva jste šli a do cíle zbývalo ještě pár kilasů, dělali jste jistě vše, co jste mohli – doplnili tekutiny, ionty, a pokud tělo dovolilo, tak třeba i něco snědli. Tělo totiž může být příliš vyšťavené, aby něco vstřebalo a zpracovalo, ale dodané cukry a někdy také energetické pecky působí rychle, a tak si z toho tělo přece jen něco vezme. V kombinaci s endorfiny a blízkostí cíle se pak ještě dovede nevídaně zmáčknout.
Když dojde na zdraví
Atletická noha z pohledu kožních lékařů neznamená krásně vyrýsovanou končetinu – je to spíš ťapka, která se zalíbila plísním a potvůrkám všeho druhu, kde se olupuje kůže v cárech a nehty jsou ožrané nevítanými strávníky nebo zčernalé z malých bot.
Atletické srdce je pro nás běžce normální a fyziologické, pro zbytek populace diagnóza. Stačí se začíst do lékařských učebnic: „Jako syndrom atletického srdce označujeme soubor adaptačních příznaků, které jsou pozorovány u osob trénovaných ve vytrvalostní zátěži. To znamená: pomalý tep (klidová sinusová bradykardie), přídatné zvuky v poslechovém fyzikálním vyšetření (třetí a čtvrtá ozva, šelesty v systole), řada abnormálních nálezů na EKG a zvětšení srdečního stínu na rentgenovém snímku hrudníku. Tento syndrom, který by byl u netrénované osoby považován za abnormální, by neměl být u trénovaného jedince chybně vyšetřen jako srdeční onemocnění.“ Reakce na zátěž totiž nastartuje adaptační mechanismy, které umožňují zvýšený transport kyslíku – především jde o zvětšení tepového objemu (tj. množství krve vypuzeného do oběhu při jednom stahu).
Běžecké koleno (odborně femoropatelární syndrom) se projevuje obtížemi ve skloubení mezi plochou čéšky a kosti stehenní. Bolí obvykle v přední části kolene, postihuje převážně mladší jedince, více ženy. Bolest se zvětšuje po zátěži, ze schodů a z kopce, při dřepu a kleku. Typická je bolest při delším sezení s ohnutými koleny a s úlevou při natažení. Pomoci lze protahováním svalů přední strany stehna, zlepšení centrace čéšky, speciální bandáží či tejpem a cíleným cvičením.
A jde se na start
Na závod se můžete patřičně vyladit a naspeedovat. Moc to ale nehroťte – přehecovaný závodník obvykle vyrazí jak postřelený zajíc a následně vytuhne jak brok. Abychom nebyli po celý závod v křeči, platí, že vše je v hlavě: rozložení sil, dodržení tempa, přizpůsobení se situaci… Jinak můžete snadno rupnout.
V závodě se můžeme setkat s terénními vlnkami: od lehce zvlněného terénu po velehory, v nichž je každý hnusný seběh odměněn krásným dlouhým stoupáním. Může to být dál, zato horší cesta. Běžet můžete na půl plynu, se zataženou brzdou, na doraz nebo dokonce na krev, s jazykem na vestě, pěnou u huby a brutálně vyšťavený. Máte toho plné kecky, zuby nebo dokonce brejle. Ale z mírného kopce zato můžete chvíli běžet zadarmo – lehce si odpočinout neboli vyřadit.
Na soupeře se můžete dotáhnout, popřípadě zavěsit. Můžete jej též utrhnout nebo urvat. Jen pozor, abyste se přitom nenarvali (natržený sval). Věčně narvanej běžec toho moc nenaběhá, podobně jako ten, co našel zdraví na hnoji. Pak už jen vytočíte laktát, jedete na max a jste v cíli. Po opravdu drsném závodě, kde jste si možná udělali PíBí (personal best) nebo též osobáček, můžete být prošitý a na plech a cítit se jak vysypaný papír ze skartovačky. Nohy pak můžete mít jak konve, v horším případě meresjevky.
Co povzbudí na trati?
Velmi zajímavé obraty můžete na trati slyšet z úst diváků i trenérů: „Tuhneš zbytečně, je to pomalý!“ „Co to má bejt? Vždyť se kejveš jako já, když jdu z hospody!“ „Osol to, nakopni to, šlápni na to, dávej, dávej, máš na něj!“ „Přidej, ten před tebou dělá, že běží, ale už nemůže… Tahá nohy z medu, rozštípej ty dřeva!“
Od svého kouče jste se také mohli dovědět, že nemusíte rychleji běhat, stačí jen trochu rychleji střídat nohy. A některé hlášky mohou zazdít nejen adresáta, ale i soupeře – třeba jako nedávno mě povzbuzení pro mou soupeřku na lize: „Dělej, dělej, ještě tu červenou, ještě jí vojedeš!“
Tož teď už vyběhněte kroutit své kilometry, ale pozor na přetočený závit neboli přetrénování!