Na počátku byla hádka o to, kdo je lepší sportovec – plavec, cyklista, nebo běžec? Došlo k ní na podzim 1977, tedy před 40 lety. V únoru dalšího roku už znal odpověď celý svět – tehdy se totiž na Havaji uskutečnil první Ironman.

Havaj. Už to slovo zní našincům exoticky a tajemně.  Jako něco nedostižně krásného. Padne-li ale před triatletem získá jeho náboj ještě exponenciálně na síle. Právě na havajském soustroví – konkrétně na ostrově Oahu – totiž náš triatlon v dnešní vznikl. A asi málokterý sport se může pochlubit tím, že v místě jeho každoročně probíhá jeho největší svátek – Mistrovství světa.

Vítěz nechť je zván Ironmanem

A jak se to tehdy vlastně seběhlo? Při vyhlašování plaveckého závodu na 2,4 míle Waikiki Roughwater swim se do řeči dali námořní důstojník John Collins a další sportovci. Nemohli se dohodnout, kteří atleti jsou nejzdatnější. Zda plavci, kteří zvládnou tento plavecký závod, cyklisté, kteří se na Oahu utkávali na 180km distanci, nebo běžci při Honolulu maratonu. Rozhodli se tedy, že spojí tři nejtěžší vytrvalostní závody na Oahu do jednoho, a legenda byla na světě.

15. února 1978 se na start prvního Ironmana postavilo prvních 15 odvážlivců. John Collins tehdy prohlásil: „Toho, kdo jako první dorazí do cíle, nazveme Ironmanem.“ Dnes tento titul patří každému, kdo oficiální závod série Ironman (nejen ten na Havaji) dokončí v limitu 17 hodin.

Tohle nikdy dělat nebudu!

Já se na scéně objevuji v roce 1997, ale nikoli ještě v roli závodníka. Den po Ironmanovi zde totiž můj tehdejší brněnský triatlonový oddíl pořádá minitriatlon pro sponzory a příznivce a s mou novomanželkou na Havaj zamíříme na svatební cestu. Závod tak sledujeme jen po očku, a když se kolem naší vířivky v noci belhají závodníci zpět do hotelu, prohlašuji se sklenkou vína v ruce: „Tohle (míněno Ironman) já nikdy dělat nebudu!“ Tehdy jsem totiž jezdil olympijské triatlony a železňácké distance se mi zdály nezvládnutelné.

Právě tento ročník byl ale hodně inspirativní. O vítězství mezi ženami se strhla v cílové rovince „plazící“ bitva mezi australankou Sian Welch a američankou Wendy Ingraham. V mužském závodě z páté průběžné pozice 50 m před cílem kolabuje australan Chris Legh a je odvezen do nemocnice bez finišerské medaile a prize money. Tam mu odoperují kus odumřelého tlustého střeva. Poprvé v historii závodu také v limitu dokončil závodník na handbiku a formulce – John MacLean.

Všechny tyto zážitky zapouštějí červíka zvědavosti do mé hlavy a na jaře roku 1999 tak vyrážím na svůj první kvalifikační závod série Ironman do Austrálie. O vítězství si to tam rozdává havajský šampion Peter Reid z Kanady právě s uzdraveným Chrisem Leghem. Překvapivě končím jako 6. jen 17 minut za vítězem a hned napoprvé se tak kvalifikuji na Mistrovství světa. Čímž jsem zahájil patnáctiletou tradici zmeškání výročí naší svatby.

Na podzim na Mistrovství Evropy v holandském Almere získávám těsně po narození syna Filipa stříbrnou medaili v čase 8:04:11, cítím se na vrcholu a některá zahraniční média mne dokonce zařazují mezi největší favority Havaje… Vzhledem k tomu, že už máme doma malého Filipa, však probíhá veškerá příprava doma v sychravých podzimních podmínkách a na Big Island přilétám až šest dní před závodem.

Pij, co se do tebe vejde

Na aklimatizaci je to samozřejmě málo, ale rodina měla vždy prioritu. Narychlo jsem tehdy zjišťoval, jak se vyrovnat s extrémním klimatem, a vesměs mi bylo doporučováno pít, co se do mě vejde…

Bylo to jen rok po ukončení studia na VŠ v Brně, a tak si ještě tělo pamatovalo těžké plavecké tréninky v Kometě u trenéra Tobiáše. Vodu jsem tak opouštěl už po 53 minutách. Na kole se mi dařilo nejen se posouvat pořadím kupředu, ale také vypít každou hodinu cca 2 litry tekutin. Vše šlo skvěle až do okamžiku, kdy jsem slezl chtěl se rozběhnout. Část ionťáku stále šplouchala v žaludku a tělo ho při dané intenzitě nestačilo zpracovat, takže jsem zároveň začal pociťovat příznaky dehydratace. Silou vůle jsem doběhl až na 32. km do Energy Labu a tam na občerstvovačce vše vypnulo a já se sesunul do stínu pod stůl. Nebyl jsem schopen udělat už ani krok. Tvrdé vystřízlivění a dodnes jediný Ironman, který jsem nedokončil.

O rok později jsem se na Havaj vracel jako vítěz Almere a dvou Ironmanů (Ironman South Africa a Ironman Asia) a opět patřil do okruhu favoritů. Mé plavání ve Zlíně v dráze pro veřejnost strádalo a na Havaji se to projevilo zhruba o minutu horším časem (tento trend bohužel pokračoval dalších 8 let, než se mi podařilo proniknout na tréninky plaveckého klubu). Na kole a v běhu už pak vše proběhlo bez komplikací a podařilo se mi české historické maximum posunout na 35. příčku.

První dvacítka navzdory hlaďáku

Rok 2001, opět o minutu pomalejší plavání, a přesto vylepšení na 29. místo. Tento rok si ale pamatuji hlavně proto, že se na Havaj poprvé kvalifikoval neamerický vozíčkář, můj kamarád Zbyněk Švehla. Limity jsou i pro tuto kategorii stejně neúprosné a zdolat náročná stoupání na handbiku není nic snadného. Zbyněk ten rok těsně nestihl limit cyklistiky, a i když by to na formulce v maratonu hravě dohnal, nebyl na něj puštěn.

V roce 2002 se vše sešlo ještě lépe a 19. místo znamená dodnes české mužské historické výsledkové maximum. A to jsem kousek před cílem sahal už po 15. příčce, nicméně v honbě za umístěním jsem v euforii proběhl dvě poslední občerstvovačky a proslulá “zeď” se mi tak postavila do cesty asi kilometr před cílem. Ještě, že mne už neopakovatelná atmosféra cílové rovinky na slavné Alii Drive donesla do cíle i na hlaďáka… Do historie se zapisuje i Honza Strangmüller, který vyhrává svou kategorii 18-24 let a celkově mu patří 22. příčka! Do první desítky celkového pořadí proniká i kometa této sezóny Marc Herremans. O pár měsíců později však padá při tréninku na Kanárských ostrov a končí na vozíku. Přesto nic nevzdává a v roce 2003 stojí na startu mezi vozíčkáři po boku Zbyňka Švehly. Vzájemný souboj je katapultuje ke splnění všech limitů a Zbyněk tak jako první evropan v historii dokončuje havajského Ironmana v čase 13:07! Já mám za sebou další povedený závod a končím na 32. pozici, kterou o něco vylepšuji v roce 2004 na 25. příčku.

Až do své 15. profi účasti v řadě v roce 2013 jsem už 19. příčku nevylepšil a ta tak stále zůstává mužským českým maximem. Doufám, že se ji brzy někdo pokusí atakovat. Talenty na to určitě máme.

Jak se tam dostat?

Určitě bych nedoporučoval napodobovat můj model. Já jsem vždy stavěl na první místo svou rodinu, a tak má aklimatizace nikdy nebyla dostatečná. Jako slabý plavec jsem měl navíc větší šanci v kvalifikačních závodech Ironman, a tak jsem sbíral dobré výsledky a prize money především v nich. Havaj jsem bral vždy jen jako jakousi odměnu, třešničku na dortu, které se nedá odolat. Více jsem ale ladil na následné podzimní Ironmany v USA nebo Austrálii, kde jsem sbíral umístění na pódiu.

Pokud se bude na Havaj někdo chtít připravit jako na svůj absolutní vrchol, musí tomu podřídit celou sezonu. Ideální je zajistit si kvalifikaci už v brzkém podzimním termínu (všechny kvalifikační závody od září už se vztahují k následujícímu roku). Šance je i na exotičtějších destinacích v průběhu zimy a brzy na jaře. Pak je potřeba si pořádně odpočinout a naplánovat celý tréninkový proces tak, aby forma vrcholila právě v říjnu.

Před závodem je pak dobré eliminovat problémy s aklimatizací na tropické klima a časový posun přesunem závěrečné přípravy na západní pobřeží USA nebo přímo na Havaj. V týdnu před závodem tak už nevzniká potřeba dokazovat si, že tamní podmínky zvládám. To je nejčastější chyba těch, kteří přiletí až 1-2 týdny před startem a ve snaze vše dohnat se přetrénují.

V malé míře jsem se této chyby sám dopouštěl. V Koně a okolí je 2 500 triatletů v top formě a člověk neustále někoho vidí běhat intervaly nebo jezdit úseky do kopců. Voda v Pieru (místo startu) se každé ráno vaří. Každý tak nabude dojmu, že musí taky ještě trochu máknout… K tomu oficiality, které si především nováčci jen těžko dokážou odříct. Ty nutné jsou registrace (často spojená s dopingovou kontrolou) a check-in materiálu do depa den před závodem. Ty zbytné pak pochod národů, pasta party, nekonečné toulky obřím expem, mediální aktivity, focení pro sponzory, populární underpants run… Pokud je člověk na ostrově pár dní a chce se zúčastnit všeho, na start dorazí s největší pravděpodobností vyčerpaný.

Cyklista, nebo letec?

V samotném závodě je pak potřeba se soustředit na to, co lze ovlivnit. Počasí je nevyzpytatelné a zažil jsem tam vše od palčivého slunce a vedra, až po hustý slejvák (po něm vyšlo slunce a vlhkost byla horší než při Ironmanu v Malajsii). Ve vodě mohou být vlny – ty velké přílivové jsou příjemnější, než drobné od větru, protože tolik nerozhazují styl. Jen si musíte vyčíhnout vhodný okamžik, kdy z vrcholu vlny uvidíte na nejbližší bójku.

Vítr na kole je všudypřítomný a obávané nárazové “Mumuku winds” dokážou v rychlé sjezdu házet lidi ze silnice do lávových polí. Je potřeba šlapat co nejenergičtěji, aby kolo dostávalo i jiný impuls, než od větru. Když už vás to zvedne, tak se pokusit přistát opět na kolech a jet dál. Stejně tak neplatí, že tam, kde cestou do Hawi foukalo proti vám, to bude cestou zpět naopak. Vítr reaguje na zahřívání pevniny a může úplně obrátit směr.

Poslední kilometry cyklistiky bývají nejtěžší. V mužské vlně startuje najednou téměř 2 000 nejlepších Ironmanů, takže na kolo naskakují v průběhu několika minut davy závodníků, a je velmi obtížné vyhnout se zakázané jízdě v háku. Pokud člověk dostane penalizaci, ať už zaslouženou nebo prostě proto, že nebylo kam uhnout, je potřeba v klidu odestát 5timinutový trest v nejbližším penalty boxu a vrátit se do závodu s novou motivací.

Samotnou kapitolou je doplňování tekutin a energie. Vše je potřeba mít spočítáno a otestováno před závodem. Bitevní vřava na Queen K (dálnice, na které se odehrává cyklistika) není místem, kde byste měli přemýšlet, co byste si tak vzali na další občerstvovačce. A to, co vyhovuje při doma, může v tropech činit problémy. Mějte svůj okruh tolerovaných nápojů a traťovek a na Havaji je při vyladění všechny znovu otestujte.

Maraton v měsíční krajině

Na maratonu se pak nesmíte nechat unést báječnou atmosférou na prvních 14 km běhu. Běžíte po slavné Alii Drive se špalíry diváků, občas probíháte dokonce stínem a sil je ještě dost. Pak ale vyběhnete prudkou Palani Road a ocitnete se v měsíční krajině, kde se budete opékat na rozpálené silnici a kam nemají diváci přístup. Tady už je to pak opravdová bitva se sebou samotným.

Na 32. km vybíháte po obrátce u Energy Labu zpět od moře do táhlého stoupání po větru a pocitová teplota se tady pohybuje kolem 40° C. Určitě se vyplatí zvolnit a pošetřit síly na závěrečnou desítku opuštěnými lávovými poli zpět do Kony. Vyhráno máte asi 2 km před cílem. Pokud tedy vaše rozbité nohy zvládnou prudký seběh po Palani Road a následné kolečko městem do cílové rovinky. Tam už se vzdává těžko, i když takový Chris Legh by vám řekl, že ani 50 m před cílem ještě nemusíte mít vyhráno.

Historické milníky slavného závodu

1978 – na start prvního ročníku Ironmana se postavilo 15 závodníků.

1981 – Oahu začalo být závodu malé a proto se stěhuje na Big Island.

1982 – Vedoucí žena závodu Julie Moss skácí pár metrů před cílem k zemi a není schopná vstát. Do cíle se doplazí, a i když je při tom předběhnuta o 29 vteřin, stává se tento okamžik v televizním podání lákadlem. Zájem o účast prudce roste. Tohoto ročníku se účastní první Čech – Vojta Hec. Ve stejném roce se v říjnu koná další ročník, aby se na něj mohli připravit i závodníci z mírného pásma. Vždyť i Vojta se na svůj start připravoval v tuhé švédské zimě!

1983 – už je nutné se na Havaj kvalifikovat a následně počet startujících překonává tisícovku.

Text: Petr Vabroušek | Foto: Shutterstock