Pokud se někoho zeptáte na nějaký slavný a mezi světovou elitou oblíbený stadion, nejspíš uslyšíte odpověď Vítkovický stadion v Ostravě nebo Julisku v Praze. Když ale doplníte, že vás zajímá ten s největším počtem světových rekordů na světě, budou si všichni klepat na čelo, že takový u nás není. Jenže je – staroboleslavská Houšťka.
Rekordman mezi stadiony, který zároveň patří mezi jeden z nejkrásnějších, je schovaný mezi stromy na okraji Staré Boleslavi. Nebýt ale dvou kluků, kteří si v roce 1941 začali plnit svůj sen, nejspíš by vůbec nevznikl.
Právě v tomto roce Jiří Hladil a Vladimír Nedvěd založili ve Staré Boleslavi atletický oddíl. Celých dlouhých 8 let se klub rozrůstal, ale stále neměl vlastní stadion, kde by mohli sportovci trénovat. Teprve v roce 1949 začala živelná stavba stadionu.
V rámci „Akce Z“ se členové oddílu, vojáci a dobrovolníci pustili do příprav. Vykáceli stromy, odstranili plot a na vzniklém místě začali stavbu. Dráha se skoro dotýkala okolních stromů, aby moha být co nejdelší, ale i tak byla délka netypických 363,8 metrů. Krása stadionu tak není dána třeba úžasnou architekturou a ochozy s visutou střechou, jako můžete vidět třeba v Mnichově, ale tím, že dokonale zapadl do přírody. Při tréninku či závodech se tady cítíte, jako byste běželi v lese.
Zrod geniálního stavitele oválů
Hlavním strůjcem úspěchu stadionu byl Jaromír Sibera. Na konci 40, a začátku 50. let si mohli českoslovenští sportovci o tartanu nechat jen zdát. Sibera ale přišel se zcela unikátní technologií. Vymyslel povrch, který se svými vlastnostmi blížil nejmodernějším atletickým povrchům. Pečlivě míchal a testoval směs škváry, jílu a vody. Podle některých zdrojů na stadionu v Houštce přidával do směsi také olej. To je ale možná jen pověra, vzniklá ze zkušenosti atletů, kterým při běhu „cákalo od pat“, a už po pár kolech měli záda celá černá od směsi vody a škváry.
Kouzlo povrchu tkvělo zejména v neustálé údržbě a pečlivé přípravě dráhy před každým závodem. Povrch se stal legendou a Jaromír Sibera, sám úspěšný atlet, se stal významným stavitelem atletických drah v Československu. Jím vyvinutý povrch dokonce použili Japonci při přípravě stadionu pro Olympijské hry 1964 v Tokiu.
Stadion v přírodě, která dodává sílu
V šedesátých letech už měl ale stadion v Houštce své jméno a nikdo nepochyboval o jeho kvalitách. My jsme ale stále ještě na začátku let padesátých, kdy ho jeho sláva teprve čekala. O její nastartování se nepostaral nikdo jiný, než náš největší atlet, Emil Zátopek.
Jeho místní tréninky se staly legendou. Nevyužíval k nim ale jen ovál, daleko raději běhal na rovince mezi stromy, které se říká Václavák. Tady si dával své oblíbené čtyřstovky, tady běhal v bagančatech. Tvrdé tréninky v krásné přírodě připomínající středomoří ho posouvaly výš a výš.
Rekordy jako na běžícím páse
Po sérii národních rekordů v roce 1950 přišlo 29. září 1951, kdy se Houšťka nesmazatelně zapsala do světových rekordních tabulek. Emil Zátopek startuje do závodu na 20 kilometrů. Svým obvyklým stylem na jediném závodě překonává postupně světové rekordy na 8 mil, 9 mil,15 kilometrů, 20 kilometrů a poté pokračuje v běhu ještě dalších 52,4 metrů, aby vytvořil nový světový rekord v hodinovce. Pět světových rekordů v jednom závodě a z Houštky se stává světová celebrita nejvyšší úrovně mezi stadiony.
Sláva Houšťky ovšem tehdy nekončila, ona teprve začínala. Každoroční příděl světových rekordů pokračoval nejen díky Zátopkovi, o další se postaral Stanislav Jungwirth na 1000 metrů a společně v kvartetu Čikl, Stržínek, Liška, Jungwirth ve štafetě 4 x 800 m. Dařilo se i v jiných disciplínách, evropský rekord tady vytvořil například koulař Skobla.
Slavné datum přišlo i 1. listopadu 1953. Nejprve Zátopek při závodu na 10 kilometrů znovu zvládl překonat pět světových rekordů (6, 7, 8 km, 6 mil a 10 km v čase 29:01,6) a pak předal žezlo chodci Josefu Doležalovi. Ten tady ve stejný den překonal rekordy na 15 a 20 km, stal se tak druhým nejúspěšnějším atletem na stadionu v Houštce – nasbíral jich tady celkem deset, Zátopek jich zvládl čtrnáct, třetí místo patří Pavlu Kantorkovi, který jich tady od roku 1957 do roku 1962 nasbíral šest. Posledním rekordmanem, který završil světovou slávu Houštky byl Josef Odložil v roce 1965 v běhu na 2000 metrů.
Padlo zde pak ještě několik národních rekordů, úspěšní byli také junioři a dorostenci, ale největší sláva stadionu se už nevrátila. Stadion se musel spokojit s 34 světovými a jedním evropským rekordem.
Konečně čtyřstovka
Stadion byl i poté stále základnou úspěšného staroboleslavského klubu, dočkal se postupně několika úprav a rozšíření, ale až do nového milénia mu zůstala jeho netradiční délka 363,8 metrů. Teprve v roce 2001 po zásadní rekonstrukci získal délku 400 metrů, byl rozšířen na 6+2 dráhy a stal se tak díky své poloze a opět získaným světovým parametrům oblíbeným místem pro atlety z celé republiky. Slavnostního přestřižení pásky se tehdy ujala Dana Zátopková manželka slavného „Ťopka“, který pouhého půl roku před dokončením rekonstrukce zemřel.
Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock