Rozsáhlá mozaika přírodních podmínek, barev i kultur láká i běžce. Ať už se vydáte do Merzougy nebo Zagory, čeká vás opravdová – a možná překvapivá – poušť. Kdo na ni není přizpůsoben, toho nemilosrdně semele. Ale jde si zvyknout. Případně to jistí hory a mešity.
Přestože Maroko je země velmi pestrá a barevná a přitahuje velmi rozdílné typy návštěvníků – dovolenkáře, sportovce, cestovatele, skialpinisty i vyhulence a různé kombinace předchozích skupin, plánování cesty do Maroka má v mnoha ohledech stejný průběh. Úvahy nad tím, zda se vydat do Maroka se velice rychle změní na otázku, kdy se tam vydat.
Pobřeží severní Afriky, nížiny i několik horských masivů, z nichž nejvyšší se tyčí nad čtyři tisíce metrů nad moře a bohatá historie, ve které se prolíná evropská kultura s tou africkou, vytváří rozsáhlou mozaiku přírodních podmínek, barev i kultur.
Zážitková cesta busem
Tak třeba do pouště. Přesně takovým stylem jsme vyrazili poprvé v roce 2010 a od té doby jsem se sem mnohokrát vrátil. Nikdy jsem nelitoval. Od té doby se mnohé změnilo, levné letenky dnes nabízí spousta společností. Ať už si vyberete jakoukoliv z nich, a jakékoliv místo přistání, čeká vás cesta autobusem na jih. Kratší v případě, že přistanete ve Warzazátu, delší v případě Marrákeše, a ještě delší ve všech ostatních případech. Tak či tak to bude zážitek. Na autobusovém nádraží se vás okamžitě někdo ujme, bude vás hnát k nějaké jedné přepážce a zarytě tvrdit (= lhát), že pouze odtud jedou busy do vámi vybrané destinace, a žádné jiné. I když nebudete umět arabsky, názvy měst a časy odjezdů jsou psány latinkou.
Cesta busem je pro našince zážitek. Ještě před cestou celý autobus několikrát projdou prodejci různých pochutin, na zastávkách mezi zavazadla i na střechu se naloží úhledně a pevně svázaná domácí hospodářská zvířata. A pokud vám nedojde benzín, neupadne kolo, autobus se neuvaří nebo se nezasekne na silnici auto před vámi, dorazíte úspěšně do cíle. Všechny tyto situace se mi přihodily… a všechny skončily zdárně v cíli. A nedá se ani říci, že by skončily zpožděním, prostě délka cesty autobusem se udává jako nepravděpodobnější rozpětí. Funguje to tady trošku kvantově.
Nakonec vás stejně někdo pozve k sobě na čaj, prodá ubytování i koberec (ať už u sebe nebo u strýčka svého strýčka kousek odsud – rozuměj na druhém konci města…).
Poušť, jakou jste nečekali
Tak, konečně jsme v poušti a můžeme vyrazit běhat! Ať už se vydáte do Merzougy nebo Zagory, čeká vás poušť. Taková, jaká skutečně je. Vyprahlá, tvrdá, kamenitá, někdy hornatá a někdy písčitá. To je asi největší překvapení a poučení pro všechny, kteří se vypraví do pouště. Písečné duny tvoří jen malou část pouštní krajiny. Většina povrchu je tvrdá, pevná. Mohou to být skutečné vyprahlé kamenité hory, štěrkové podloží nebo vyschlé kaňony řek, které se zavodní vždy jen na pár dní v roce. Poušť si vás získá svou prázdnotou i rozmanitostí, náročností i férovostí.
Kdo na ni není přizpůsoben, toho nemilosrdně semele. Po pár dnech, když si začnete konečně zvykat na místní teploty, tělo se konečně naučí trochu lépe hospodařit s tekutinami, budete už hodně unaveni. I dvacet kiláků v poušti stojí spoustu sil. Vlastně stojí spoustu sil jen v tomhle prostředí být. Neustále na slunci, neustále v horku. Tři dny jsou zkrátka zlom – buď rezignujete a vrátíte se zpět do prostředí, které je vám vlastní, nebo se pokusíte si zvyknout, tělo se adaptuje a vám se to začne líbit. Co na tom, že po pár dnech budete mít písek naprosto všude, budete červení od slunce jak krab, a dali byste cokoliv za plechovku studeného piva. Týdenní pobyt v poušti změní vaše vnímání.
Nezapomeňte na hory
Přestože poušť je úžasné místo, bylo by škoda v Maroku navštívit jen ji, obzvláště když hory jsou za rohem. Ríf, Todra, Atlas, Antiatlas, stačí si jen vybrat. Atlas bude sice první volbou všech turistů v Maroku, to ale vůbec nemusí vadit. Hory jsou dost velké a divoké – pokud chodíte běhat na Lysou, bude mít pocit, jak je tady krásně prázdno.
Ríf i Todra jsou velmi zajímavé, ale trochu z ruky. Okolí soutěsky Todra lze doporučit těm lezecky aktivním, naproti tomu Ríf bych doporučil, pokud letíte z/do Tangeru nebo Nadoru. Ríf je super zajímavá oblast (i s celým modrým městečkem Chefchaouen) schovaná na severu Maroka, jen prostě se tam hůř dostává. A Antiatlas je pro skutečné dobrodruhy, tam je chabá infrastruktura i na marocké poměry. Zkrátka to není vhodné na první návštěvu téhle punkové země.
Běžec nepotřebuje příliš. Jen data!
Tak tedy Atlas. Chcete běhat v únoru, kdy je všude v Evropě sníh, ve třech tisících? Není problém. Nebo si prodloužit sezonu a vyrazit v listopadu za sluncem na hory? OK. Když letos Ondra Fejfar trénoval v březnu na Tenerife, byl jsem „vedle v Maroku“ pod Jebel Toubkalem (nejvyšší hora sev. Afriky s výškou 4167 m. n. m.) a uvědomil jsem si, jak jsou podmínky pro přípravu podobné. Jasně, Maroko není Španělsko, nejsou tam služby jako v Evropě, ale to potřebné jsem měl.
On toho běžec moc nepotřebuje. Hory a údolí s technickými chodníky, ubytování v Imlilu v národním parku Jebel Toubkal v 1800 m. n. m. za pár peněz – k tomu snídani a terasa s výhledem a prostorem pro strečink. Jen s tím signálem to byla bída, v horách nic moc a v poušti jsem musel vyběhnout na nejvyšší dunu, abych chytil data. Když to srovnám s rokem 2010, kdy prostě člověk odeslal domů jednu SMS za den, když byl v poušti a v horách (což bylo většinu času), tak ani to ne. A teď prostě v poušti chybí data! No jo, jsme zhýčkaní, je potřeba víc běhat.
A o to tady není nouze. Z Imlilu na Jebel Toubkal to vyjde tam a zpět kolem 35 km (převýšení zhruba 2 500 m), tam do kopce… a pochopitelně zpět z kopce. Stačí trocha matematiky, abychom si uvědomili, že o dlouhé stoupání ani dlouhý technický seběh není nouze. Posledních 800 m výškových už je krásný kamzičí skyrunning. V průvodci je to sice popsáno, jak kdybyste se měli škrábat sutí na Huascarán, ale takové drama to není. Po tomhle seběhu (spíše takovém hopsání) přichází dlouhý parádní trail po úzkých kamenitých pěšinkách, kde to smažíte mezi kameny, občas se vyhnete oslovi. Když přitopíte pod kotlem a pustíte to dolů ve 3 000 a v horkém africkém slunci, snadno se vám zamlží vidění. Tenhle seběh prostě není zadarmo.
Pokud byste chtěli něco méně technického, není problém. Z Imlilu druhým údolím vede kamenitá cesta, přes sedlo a do údolí a přes další sedlo… Kam? To nevím, dal jsem tomu 30 km jedním směrem a na konec stejně nedoběhl. Chcete-li něco techničtějšího, také není problém. Volného terénu je dost a žádný ochranář vás prudit nebude. Jen bych doporučil se do něj vydat až ve vyšších polohách, kde již není žádný pichlavý porost.
Alláh nedovolil
Rozhodnete-li se v Maroku vyrazit kamkoliv, bude to mít atmosféru. Tu v pravidelných intervalech dokreslí muezzin (rozuměj reproduktor) s modlitbou. Ano, Maroko je muslimská země. Krom minaretů a nádherných mešit se vás to moc nedotkne. Muži chodí v muslimském i západním, burky nečekejte (v roce 2017 byly dokonce zakázány). Horko a písek vypadá stejně, ať je to muslimský nebo křesťanský písek nebo nekřesťanské horko. V Maroku je islám ve shodě se státem – nejvyšším imámem je král. Když král něco řekne, tak to platí a je jedno jestli to řekl jako král nebo jako imám. Maročani se mají modlit, tak se modlí, ale jinak to moc neprožívají.
Až vás omrzí běhání v Atlase, můžete se vydat třeba do Casablanky. Za pár hodin busem tam dorazíte, možná, Inshallah. „Dá-li Alláh“. Tímto spojením Maročani pravidelně prokládají svoji mluvu a mají tak univerzální výmluvu pro cokoliv. Něco se nepovedlo, jsme tu pozdě? Alláh nedovolil. Někdo by řekl, že život v Maroku řídí Alláh. Našli by se tací, kteří by mohli tvrdit, že to tam vůbec nikdo neřídí, prostě tam čas tak nějak plyne. Jak říkají Maročani: Vy máte hodinky, my máme čas.
Pro jedinou stavbu
V Casablance stojí jedna úžasná stavba – mešita Hassana II. A jinak tam nic moc zajímavého není. Ale i kvůli této jedné jediné stavbě stojí za to se sem vydat. Přehlídnout ji nemůžete – 212 m vysoký minaret uvidíte odkudkoliv. Jen si dejte pozor, jak jste daleko, velikost stavby hodně klame. Kdyžtak sednete do jedné ze všech dvou tramvajových linek – jedou tam obě.
A taky nezapomeňte vyrazit do Todry… Takže to máme týden v poušti, dva týdny v Atlase, týden v pohoří Ríf, pár dní v Casablance, pár dní v Melille (sem odešli žáci Gaudího) a jsme na pěti týdnech. A i to je málo. No jo, Maročani mají čas a my jako Evropani ho nějak nemáme? Kam se poděl?
Když se řekne Maroko…
Co si vybavíte, když se řekne Maroko? Mnoho běžců si toto africké království spojí především s pouštním etapovým závodem Marathon des Sables. Zkratka MdS je známá po celém světě a překračuje hranice ultraběhání. Tomu odpovídá i startovné na 250 km závod, které se pohybuje mezi dvěma a třemi tisíci eur (a tím to teprve začíná). Ale i kdybyste v životě neslyšeli o MdS, Maroko si užijete naprosto stejně.