Běžci Radkovi Novotnému diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. A protože odebírá RUN, chtěl se s vámi podělit o svůj příběh a možná tak někomu pomoci. „Se vším se dá bojovat a běh mi velmi pomáhá. A to nejen po fyzické stránce, ale i po té psychické,“ říká osmačtyřicetiletý milovník běhu.
Běhat jsem začal před necelými 4 roky. Tehdy šlo o sázku, kdy jsem běžel závod, Dačického 12, v Kutné Hoře. Sázku jsem sice vyhrál, ale nebyl jsem spokojený s výkonem, tak jsem začal běhat pravidelně a postupně se dostavovalo (známé) zlepšení a celkové uspokojení.
Běhal jsem 3 až 4krát týdně a začal jezdit na různé závody, převážně 10 km, které jsem dokončoval v čase mezi 44 a 45 minutami. Běhání mě pohltilo, a pokud jsem třeba kvůli zranění nemohl, okolí a rodina to pocítili.
Lékaři mi diagnostikovali nádor na tlustém střevě. Byl to pro mne a celou rodinu šok. Žil jsem zdravě, jedl hodně zeleniny, měl pohyb a na tuto diagnózu byl i mladý. Na nic jsme nečekali a okamžitě to začali řešit, objednal jsem se na operaci do IKEMu. Operatér dr. Kučera optimisticky tvrdil, že u mladého sportovce by vše mělo dopadnout dobře. Operaci jsem podstoupil 8. prosince, nádor byl odstraněn a zdálo se, že lékařova slova se potvrdí. Jenže se dostavila komplikace v podobě neprůchodnosti střev a já musel na sál znovu. Nakonec jsem si v nemocnici poležel až do 6. ledna. Naštěstí mi velmi pomohla má partnerka, které moc děkuji, bez ní bych to nezvládl.
Jako soupeř rakovina
Po návratu z nemocnice a po stabilizaci stavu následovala a stále ještě probíhá chemoterapie. Je to dlouhodobé a v týdnu, kdy dostávám infuze, tak i fyzicky vyčerpávající. Do operace jsem byl fyzicky aktivní a najednou nic. Když jsem zesílil, rozhodl jsem se, že co nejdříve začnu opět běhat. Pozvolna jsem se to zkusil v únoru, ale bylo to únavné. Musel jsem často zastavovat, zdolal jen krátké trasy. Nicméně jsem to nevzdával a bojoval. Vzdálenosti se prodlužují, ale časy nezrychlují.
A pak jsem si řekl, že po každé sérii chemoterapie poběžím jeden závod. První jsem běžel v březnu a byl to super pocit. Opět jsem si vybral 10 km a čas byl pod 49 minut. Rychleji běžet mi chemoterapie nedovolí. Při závodech ale s nikým nesoupeřím – jen se svou nemocí. Po každém vyběhnuti, po každém závodu mám pocit, že jsem zase blíže vítězství nad zákeřnou diagnózou.
Sledujte své tělo
Na onkologii jsem narazil na plakát společnosti Amelie, která pomáhá lidem s onkologickým onemocněním. Spojil jsem se s nimi a domluvili jsme se, že budu na závodech společnost propagovat. Dostal jsem triko s jejich sloganem a každý závod v něm běžím. Jsem rád, že tak mohu podpořit dobrou věc.
A protože odebírám váš časopis, napadlo mě se o příběh podělit a možná tím někomu pomoci. Chtěl bych všem říct: Doporučuji všem sledovat své tělo a nepodceňovat prevenci. A také, že se vším se dá bojovat a že běh mi velmi pomáhá. Nejen po fyzické stránce, ale i po psychické.