Co se tak může při ultra pokazit? Při ultra – cokoliv. Hole, batoh, bota, oblečení… Mějte ve své výbavě stříbrnou pásku a náhradní tkaničky do bot a staňte se mistrem improvizace. Možná ale ještě lépe zachovejte chladnou hlavu a hledejte lepší příběhy.

Závody ultra. Tak dlouhé, že i kdyby byly o polovinu kratší, byly by pořád dlouhé. Proto se toho při nich může stát opravdu hodně. V předešlém ultramaratonském článku jsme se zabývali tím, co dělat, když vám z různých důvodů dojde voda (pití) nebo jídlo. Tentokrát pokračujeme další zapeklitou situací – když se vám při závodě pokazí nějaký kousek vybavení.

Možná vám při té příležitosti naskočil některý z ultra závodů, kde se vám něco většího či menšího skutečně pochroumalo. Mohla to být jen píšťalka do povinné výbavy, ale také to mohlo být něco mnohem důležitějšího – třeba hůlky, batoh nebo camelbak.

Co se tak může při ultra pokazit? Při ultra – cokoliv. Představte si, co míváte na sobě při závodě… A přesně každá jednotlivost se může pokazit!

Být připraven improvizovat

Silniční atleti – maratonci často startují se sofistikovaným plánem typu: „Rozběhnu to tempem x min na kilometr, budu si hlídat tep, dávat si pozor na pití, pak sním gel a v závěru podle sil zrychlím.“ Zatímco běžci na ultra distancích startují s jedinou myšlenkou: Přežít. Dostat se do cíle.

No, řekněme, že to není úplně nejpřesnější plán a určitě bych nedoporučil vystartovat s něčím takhle vágním a neurčitým. Rozhodně není od věci si zjistit něco o trati, např. o zásadních stoupáních, občerstvovačkách a vůbec trochu plánovat. „Přežít“ je spíše nouzový režim, do kterého stojí za to přepnout, abyste se zachránili před obávaným DNF (nedokončil). Přesto se v tomhle přístupu odrážejí určité prvky, kterými se ultratrail liší od silničních maratonů a silničních ultra. Máte s sebou a potřebujete daleko více vybavení než na silnici, což znamená, že se vám toho může daleko více pokazit. Také protože běžíte z místa A do místa B (případně jeden dlouhý okruh), každým místem na trati proběhnete jen jednou, a máte tak omezené možnosti reakce. Sečteno, podtrženo: musíte daleko více improvizovat.

Být připraven a současně být připraven improvizovat, to je to, oč tu běží. Mít plán (nebo několik plánů), vědět o závodě co nejvíce informací, ale být připraveni se na plán vybodnout a nějak se popasovat se situací, pokud se stane něco nepředpokládaného. A můžete se dostat do situací, které prostě nevymyslíš.

Good stories, bad stories

Tahle připravenost a ochota improvizovat je dle mého názoru ještě důležitější než samotné nalezené řešení. Úspěch v závodě není tolik dílem toho, co uděláte, když se vám daří a cítíte se dobře, ale především záleží na vaší reakci v případě, že se nedaří, běží se vám špatně a musíte se potýkat s dalšími problémy.

V ideálním případě bude blízko občerstvovačka, kde budete mít k dispozici svůj dropbag a v něm náhradní batoh. Nebo bude blízko občerstvovačka a na ní bude vaše podpora. S náhradním batohem… Ano, to je ideální případ. I když v nejlepším případě se vám nic nepokazí, že? No, jenže nežijeme v dokonalém světě, takže věci se rozbíjejí, trhají, lámou, občerstvovačky bývají daleko a pomoc nikde. Jste v tom sami.

V takové situaci si vždy vzpomenu na knihu Travise Macyho „The Ultra Mindset“, na kapitolu „Good Stories, Bad Stories“ (Dobré příběhy, špatné příběhy). Tak třeba zlomená hůlka. Pokud vám to celý den nešlo, trápili jste se v kopcích, docházela vám voda, nesedlo jídlo a ještě vás tahá nějaký sval a do toho si zlomíte hůlku, může to být poslední hřebíček do rakve. Už se vidíte v cíli, jak barvitě popisujete tento příběh parťákům, že „tohle už fakt nešlo“, a oni souhlasně pokyvují hlavou. Ano, je to přijatelné a nikdo se nad tím nepozastaví. Ale musí to tak být? Fakt to nešlo? Travis nás ve své knize nabádá k tomu, abychom se snažili najít jiný, lepší příběh. V podstatě přišel s tezí, že v drtivé většině případů existuje přívětivější varianta, kterou se můžeme snažit naplnit. Když se vrátíme k předchozímu případu: příběh místo „to fakt nešlo“ totiž může pokračovat i ve stylu „tak jsem tu hůlku zahodil, naštval se, v seběhu jsem se pak sice ještě třikrát vysekal, ale dostal jsem toho chlápka ve žlutém tričku, co běžel celý závod přede mnou“. A to zní přece lépe, ne? Výsledek bude lepší, příběh bude lepší, vy budete mít větší radost a všichni budou spokojeni.

Izolepa a tkanička

Nejdůležitější tedy je, jak se k problému postavíte. Jestli pak naleznete uspokojivé řešení, je věc druhá. Jak jsem psal v úvodu, pokazit se může cokoliv a není možné popsat všechny možné situace. Mezi nejběžnější příklady patří zlomené hůlky či rozbité další kousky výbavy v důsledku pádu. Nebo roztržené části oděvu. Poničené tričko není žádná tragédie, trhlina v nepromokavé bundě, když se v horách zhorší počasí, může být docela problém. Většinu problémů opět vyřeší stříbrná páska.

Dalším dobrým trikem může být vzít si náhradní tkaničky do bot. Už se vám někdy začala párat tkanička? Ne? To vám blahopřeji. Mně ano, zachytila se o nějakou větev a od té doby je to moje noční můra. Ten pohled na podivnou nit táhnoucí se od mé boty, která najednou nedrží na noze! Současně se náhradní tkanička prostě stává provázkem navíc, díky němuž se mi už povedlo doběhnout i s utrženým popruhem na batohu. Jako už tradičně bych doporučil vzít si s sebou izolační termofólii, ale ta bývá na většině závodů stejně v povinné výbavě, takže tady není co řešit.

Když to shrnu: při nějakém takovém problému je především důležité zachovat chladnou hlavu. Zkrátka: „Don’t panic.” Zachovejte si pozitivní přístup, kdy nejde o nepřekonatelný problém, ale jen o další obtíž k vyřešení v celém tak dramatickém příběhu. Příběh s dobrým koncem, kdy jste to nějak vyřešili, je ve finále lepší než příběh, kdy jste kvůli nějaké patálii skončili a nedoběhli.

Noční můra, nebo lepší příběh? V drtivé většině případů existuje přívětivější varianta, kterou se můžete snažit naplnit.

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock