Není desítka jako desítka

Není desítka jako desítka

Radujete se, že máte na 10 km o pár minut lepší čas než váš kamarád. Jenže taková informace sama o sobě je dost zavádějící. Nemusí to nutně znamenat, že jste na tom lépe nebo jste kvalitněji natrénovali. Možná byla nepřesně změřená trať, běželo se do kopce nebo foukalo. Proč bych nejradši osobáky na silnici zrušil?

Pokud už nějaký ten čas běháte a zároveň i závodíte, možná se nevyhnete takovému tomu vnitřnímu hodnocení: tenhle závod je pomalý, tamten sice rychlý, ale vede nezajímavou krajinou a podobně. Srovnáváte závody mezi sebou, studujete výsledky, počasí. Prostě věda. Mám už za sebou více než čtvrtstoletí závodění, a pokud počítám i dráhové starty, zúčastnil jsem se možná i víc než tisícovky různých závodů, od mistrovských soutěží v bězích do vrchu, od dráhových mistrovství ČR a mezinárodních maratonů po komorní soutěže regionálního rázu. A přiznávám, byl jsem právě jedním z těch, co studovali možné i nemožné o závodě, který jsem chtěl běžet. Samozřejmě myslím ty závody, kde jsem chtěl zaběhnout nějaký srovnatelný výkon, nejlépe osobní rekord. Z podstaty věci šlo tedy (pominu-li dráhu) o silniční závody na tratích, na nichž se vedou tabulky, a dnes tak populární distance – desítka, půlmaraton a maraton.

Asi každý (výkonnostní běžec) se chce zlepšovat, ta touha a motivace představuje hnací motor pravidelného tréninku a výkonnostní posun potom sladkou odměnu za tu dřinu. A když už tomu věnujeme čas a úsilí, výběr závodu k tomu prostě patří.

Tři minuty jako nic

Určitě to znáte, přijedete na závod, potkáte se se známými a už to lítá: Jak jsi běžel loni Pečky? Aha, nic moc, to asi foukalo, ne? Nebo naopak: Člověče, ty jsi loni v Pardubicích na půlmaratonu letěl, nebylo to nějaké kratší?

Běžecké tabulky jsou taky kapitolou sama pro sebe, protože jsou prostě závody těžší a závody lehčí, ale výkon se srovnává, jako by to byla nemilosrdná a nekompromisní dráha. Přiznám se, že se mi to u silničních závodů (a mám na mysli především desítku) moc nelíbí. Nejspíš za to může i moje ješitnost, když se moje neběhající kamarádka koukne do tabulek a zjistí, jak na tom jsem… Co tam ten Dušan proboha minulý týden dělal? Už nikdo se ale nikde nedočte, že jednou se jedná o rovinatý Běh lipovou alejí v Nymburce či jinou rychlou desítku (která možná byla ještě o sto metrů kratší) a jindy o kopcovitou libereckou RunTour. Klidně tříminutový rozdíl je bez mrknutí oka na světě.

Ale vážně, osobáky na silnici bych snad nejradši zrušil. A ty věčné dohady, bylo to opravdu deset, nebo to bylo nějaké kratší? GPS mi ukázala tolik a tolik, všichni si to zkracovali přes obrubníky, kde jen loni ležela ta otočka – nebyla o pár metrů dřív?

Certifikáty, kde jste?

Na začátku března probíhala pravidelně desítka ve Kbelích, jeden z tradičních otvíráků sezony. Když se běželo na nové trati a časy byly v průměru o dost pomalejší než v letech minulých. Náhoda? Foukalo? Může za to skutečně jiný profil změněné trasy? Nebo jak to dřív bylo s délkou, měli certifikát? Podobné otázky vzbuzuje celá plejáda podniků. Mimochodem: Hledal jsem na webových stránkách několika závodů úřední protokoly o změření trati a skoro nikde jsem na ně nenarazil. A to ani u těch gigantických. Tak nevím, mají je? Nemají?

Organizátoři některých závodů jsou schopni lákat na desítku, abyste se pak v propozicích nakonec dočetli, že trať má jen 9,8 km, či to v horším případě zjistili až po proběhnutí cílem – na hodinkách samozřejmě; anebo až se budete podivovat nad tím, jak vám to tentokrát výjimečně letělo.

Dráha nemilosrdná vyhynulá

Běžci jsou většinou soutěživí, chtějí být lepší než ten týpek z vedlejšího městečka, co nikdy nic neběhal a najednou střihl desítku třeba pod 32. Jak to, že já ne? A že týden předtím jsem ho porazil a on si najednou jede někam na pro mne neznámý závod a prásk ho, dal to lehce pod můj vysněný čas. Příště tam musím taky! Vážně takhle někteří (spíš ti rychlejší) běžci přemýšlejí a přiznávám, dělával jsem to tak i já.

Škoda, že dráhová desítka, v minulosti královna vytrvalců, dnes u nás prakticky vyhynula. Jediný trochu kvalitní dráhový závod je u nás mistrovství republiky, které se posledních pár let vyčlenilo jako samostatná disciplína a koná se v jarním termínu. Přesto – anebo možná právě proto – většina naší špičky, ale i borci druhého sledu většinou absentují a upřednostňují silniční běhy. Postesknutí druhé.

Trocha statistiky

Pro zajímavost, nejlepší čas na 10 000 m na dráze pro rok 2016 drží Vítek Pavlišta, a to konkrétně 31:11,30. Pod 32 minut běželo celkem osm atletů. A teď pro srovnání silnice (tabulky na behej.com): nejlepší výkon má Jan Zemaník 29:25 a pod 32 minut se vešlo 31 běžců. Ten rozdíl je obrovský. A z těch osmi statečných z dráhy jich na silnici zaběhlo lépe sedm, pouze jeden měl horší výkon na silnici než na dráze. Naopak na sedmém místě tabulek na silniční desítce je šestačtyřicetiletý borec a jeho čas 30:39 je na naše současné poměry úctyhodný. „Bohužel“ je jeho výkon dosažený v regionálním závodu s názvem Běh kolem Moravy a ne třeba na Běchovicích. Jde tedy zřejmě o jeden ze závodů, kde se sice dá snadno zaběhnout osobák, ovšem pochyby o skutečné délce trati jsou zde asi na místě.

Čas, nebo zážitek?

A co tím chtěl vlastně básník říct? Tohle zamyšlení je spíš kverulantským povzdechem nad tím, jak je běžecký svět nespravedlivý… Ale ne, opět trochu vážně: opravdu není závod jako závod a promýšlejte pečlivě, kde zkusit osobák – a jestli má pro vás za každou cenu (na o 100 metrů kratší trati) váhu – a kde spíš bojovat se soupeři o čest a slávu anebo prostě jen o bohulibé pocity a zážitek.

Trasu není nutné přeměřovat každý rok

V silničních závodech začíná hrát význam přesné délky trati stále větší roli. Ale běžci mohou jít i po rekordech na konkrétním závodě, myslí si Václav Skřivánek, ředitel závodů RunCzech a člen představenstva Asociace mezinárodních maratonů a dálkových běhů AIMS. Skřivánek může díky svému oprávnění měřit trasy i na nejvýznamnějších světových závodech.

Jaký podíl závodů u nás má certifikovanou trať?

Všechny soutěžní závody RunCzech mají přesně změřenou a certifikovanou trať. U ostatních závodů v ČR je to různé. Pokud jde o mistrovské tratě, tak ty jsou určitě také certifikované. Co vím, tak zájem o certifikace v posledních letech roste. Organizátoři tak mohou běžcům připravit trať přesné délky – ať už to je 10 km, nebo 12 km. Vědět, jak je dlouhá, je podle mě vždy dobré.

Jak velkou roli u běžců při výběru závodu hraje podle vás to, zda má podnik trať oficiálně změřenou?

Záleží na zaměření závodu – v silničních závodech význam přesné délky trati začíná hrát větší a větší roli, což je dobře. Na druhou stranu vidím trailové závody, u kterých by samo měření bylo dost náročné, ale tam už nějaký metr rozdílu nehraje roli. Běžci mohou jít po rekordech na vzdálenost nebo na daném závodě a tam jde více o zachování trasy než přesné délky.

Měří se trať každoročně? Jde mi o to: jeden rok se trasa oficiálně změří, ale příští rok může někdo třeba posunout kužel a rázem je kratší. Lze se tedy na certifikace v tomto směru stoprocentně spolehnout?

Měření se provádí mimo závod (několik týdnů předem) po stejné trase, ale v optimální dráze, tedy v té, kudy by běžec běžel nejkratší možnou. Pokud nedojde k plánované změně trasy, tak není nutné ji každý rok přeměřovat, ale po pěti letech už ano. Vytyčení trasy v den závodu je o přípravě a znalostech týmu o trati, aby náhlým posunům předešli. Měření to nedokáže vyloučit, stanovuje, jak by trasa měla vypadat, a organizátor se podle toho má řídit.

Proč pak vznikají u běžců „na hodinkách“ odchylky? A kolik je normální?

Odchylky vznikají zejména nepřesností technologie GPS, která je nejvíce patrná v zástavbě. Také ne každý běžec má šanci běžet po té nejkratší trase. U maratonu ta odchylka může být i pár stovek metrů.

Jak se vlastně trati měří a certifikují?

Měření probíhá na zkalibrovaném kole pomocí speciálního měřáku na počet otáček. Trasa se jede v optimální (nejkratší) stopě. Na základě toho měřič zpracuje protokol, který obsahuje výpočty a popis trasy a míst, která je potřeba označit a ohraničit (např. otočka, vybrané zatáčky bez pevné překážky apod). Na základě protokolu pak vyšší autorita (ČAS, AIMS/IAAF) vystaví certifikát.

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock