Závodit v ultra distancích znamená běžet především dlouho. A když běžíte dlouho, sebemenší drobnost se časem vyhrotí v něco daleko závažnějšího. Jak si poradit s těmi nejběžnějšími zdravotními komplikacemi?

Znáte to – někde vás něco svědí, škrábe nebo bimbá kousek popruhu. Po několika hodinách to není věc, kterou byste dokázali ignorovat – ze svědění je řádný problém a to bimbání vám tak neuvěřitelně vadí, že už se to nedá vydržet.

Tentokrát si rozebereme, co dělat, abyste se uchránili zdravotních komplikací, nebo jak si poradit s těmi nejběžnějšími. Hned na úvod – nepouštějte se do žádných větších akcí. Máte-li skutečný problém, přenechejte to profesionálům. Zdravotníci jsou na závodě právě od toho, aby tyto věci řešili. Nejsou tam od toho, aby se starali o vaše puchýře či oděrky, ale když se nepěkně vysekáte nebo vyhodíte rameno, nesnažte se to překonat sami. Jasně – pokud vám do cíle zbývá pár kiláků, zvládnete to kousnout nebo provizorně vyřešit sami, ale pořádně to vyřeší až zdravotníci na místě nebo doktor.

Oděrky, otlaky a puchýře

Jak jsem ale psal výše, po několika desítkách kilometrů se i z těch banálních drobností stávají vážné potíže.

Oděrky – zpočátku sice maličkost, ale po pár desítkách kilometrů neřešených oděrek se z nich mohou stát hluboké odřeniny do krve. Zde se mi nejvíce osvědčila kineziopáska – postižená místa prostě nekompromisně přelepit. Pokud neodstraníte příčinu odřeniny (šoupající batoh a podobně) kineziopáska se hned tak neprodře a vydrží. Hardcore běžci použijí místo kineziopásky stříbrnou TESA pásku. Pochopitelně ideální je – jako vždy – se do této situace nedostat, oděrkám předcházet, tedy aby vše vybavení sedělo. Ale nežijeme v ideálním světě.

Dalším běžným problém jsou různé otlaky a puchýře. Oboje mají podobný původ – nějaký mechanický tlak či nadměrná síla opakovaně působící na dané místo. Stačí ne úplně padnoucí bota, lehce shrnutá ponožka, či šev, přidejte k tomu pár hodin a pár desítek km a otlaky jsou na světě.

I tady platí to, co v předchozím případě – přelepit. Pevně. Žádné náplasti s polštářkem či měkké věci. Prostě to přelepte něčím, co drží. Může to být zase kineziopáska, může to být leukoplast, či specializované náplasti (jako třeba Compeed). Tvorbě otlaků sice nezabráníte, ale můžete je zabrzdit v rozumné fázi, kdy se s nimi dá ještě dobře běžet. Důležité ale je, ať už tam nalepíte cokoliv, aby to sedělo a neshrnulo se to. To pak bývá situace ještě horší.

Vytáhni tekutinu z puchýře

Stejně tak nevymýšlejte žádné triky jako dvoje ponožky a podobně. Hlavně se nikde nesmí nic hýbat, šoupat a podobně – tedy tenkou ponožku, která padne. Botu, která padne a tak dále.

Puchýřům se pochopitelně snažíte zabránit, ale někdy se vám to zkrátka nepodaří, nebo jste k nim více náchylní. Za prvé, čím více takových závodů odběháte, tím více si nohy zvyknou – kůže ztvrdne, stane se odolnější a puchýřů bude při dodržení základních pravidel méně a méně, až se vám to podaří bez nich. Pokud na ně ale trpíte, pomůže jednoduchý nástroj – injekční stříkačka. Zní to divně, člověk s ní vypadá jako feťák, ale funguje to. Ať už se vám udělá puchýř na patě, nebo naopak v tak nepřístupném místě jako pod nehtem. Pomocí injekční stříkačky budete schopni vytáhnout tekutinu z puchýře – a to je důležité – aniž by se do něj dostal vzduch. Pak je opět ideálně opět přelepte a můžete pokračovat.

Mazat, mazat, mazat

Co vám rozhodně nepomůže, je voda – ať už prší, probíháte potokem nebo jen závodíte ve vlhkém prostředí, voda všechny uvedené nepříjemné procesy k vaší smůle jen urychlí. I na to existuje řešení a je poměrně jednoduché – vazelína. Před startem namazat nohy. A pokud budete mít při závodě někde depo či dropbag, není od věci namazat si zde nohy znovu a pořádně. Mázou nešetřete, neb část z ní se vsákne do ponožky. To však nevadí, i tak svůj úkol splní a ochrání vás.

Suché stehy

O čem jsme se bavili výše, bych ještě nenazýval zranění. To jsou prostě určité „provozní“ věci, říkejme jim třeba běžná opotřebení. U větších zranění je to vždy individuální. Já měl to štěstí, že se mi nikdy žádné velké zranění nestalo. Pár stehů, nanejvýš zlomený prst.

U stehů jsem to jednou neřešil a šil sám, bohužel až po závodě. Podruhé jsem naopak závod ukončil 13 km před cílem a nechal si zašít holeň. Bohužel to byl první den 5denního etapového závodu, a tím jsem z celkového hodnocení úplně vypadl. Dnes bych neudělal ani jedno a zvolil jednoduché řešení – tzv. suché stehy. Prostě bych ránu přelepil těmito proužky, doběhl do cíle a tam potíž řešil dál a pořádně.

Napůl hrdina a napůl troska

U kotníků těžko dávat jakoukoliv radu – stačí špatný došlap a může se jednat jen o prošlápnutí, které po chvíli přejde, ale také o nepěknou zlomeninu. Většinou to poznáte podle toho, jak moc to bolí a jak moc kotník oteče.

Radit jakékoliv další polní operace by bylo krajně nezodpovědné. Ostatně, říká se „sportem ku zdraví“. Mnoho ultraběžců při vzpomínce na to, jak vypadali a jak se cítili po doběhu, se nejspíš pousměje. Ultraběžci, obzvláště ti, co nedokončí mezi prvními, vypadají z poloviny jako hrdinové a z poloviny jako trosky.

Když se vám něco stane, na chvíli si sedněte a zamyslete se. Ještě lépe to udělejte před závodem – zamyslete se, proč do závodu jdete, jak moc vám na něm záleží a jak zhruba budete reagovat v daných situacích. Pochopitelně se při závodě dostanete do situací, které s předstihem nevymyslíte (jako třeba když vás okradou opice), ale o tom zase jindy…

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock