Kvanta běžeckých kilometrů, tréninků a závodů… Někdy už je toho i pro zkušené běžce hodně, a tak se snaží najít cestu k rozbití stereotypu či vhodnému doplňkovému sportu. A mnohdy není třeba chodit daleko, lze třeba jen vyzkoušet novou disciplínu. Co takhle sportovní chůze?
Sportovní chůze již dlouhá léta patří ke královně sportů a je součástí vrcholných akcí jako například MS v atletice. Je ale nutné zmínit, že budeme mluvit opravdu o sportovní chůzi, která je velice specifická, hlavně co týče techniky. Oproti kondiční chůzi, je zde správné provedení pohybu alfou a omegou – odvíjí se od ní nejen výkon na trati, ale i třeba to, aby nám při běžeckých potížích pohybového aparátu chůze ulevila, nikoliv uškodila.
Proč může být chůze lepší než běh?
Problematiku lze brát z fyziologického i psychologického pohledu. I když podobně jako v běhu jsou to dost často spojené nádoby. Protože když nás nic nebolí, tak jsme šťastnější a více natěšeni provozovat sportovní aktivitu.
Základem je zdravotní hledisko. Své o tom může vyprávět chodecká legenda Miloslav Lapka z Českých Budějovic. Ten se sportovní chůzí spjal svůj život, má za sebou reprezentační kariéru v době silné generace olympijských chodců Pribilince, Blažka, Mrázka, později Sonnka, Pitáka a dalších, trenérské působení, kariéru mezinárodního rozhodčího chůze (včetně olympiády) a i v dnešní době láme veteránské rekordy.
„Sportovní chůze stojí za vyzkoušení především pro starší běžce anebo pro ty, co už po x letech běhání hledají nějakou alternativu k hlavnímu sportu“, říká Miroslav Lapka. „Hlavní pozitivum vidím v tom, že se při chůzi daleko více šetří kolena, achilovky a s nimi spojená svalová vlákna. Posilovací efekt má tato disciplína i pro stehna, kdy sílu získává především čtyřhlavý stehenní sval. V neposlední řadě se při sportovní chůzi vylučuje onemocnění, které známe pod pojmem kulatá záda.“
Tři hlavní důvody, které na první dobrou poznáš na svém zdraví a tělesné schránce, jsou tedy odhaleny. Ze stránky mentální to bude značně individuální. Ale netřeba v tom hledat velkou vědu. S ohledem na to, jaké na sebe my sami i společnost klademe nároky a se snahou vše stíhat rychleji a přesněji, je při sportovní chůzi naopak možné zvolnit, odpočinout si a nikam se za každou cenu nehonit. To ale samozřejmě v případě, že budeme tuto disciplínu brát opravdu pouze jako doplňkovou či regenerační. Když v ní naopak najdeme zalíbení a ambice podávat kvalitní sportovní výkony, znovu se dostaví ta touha po překonávání osobních rekordů, zisku medailí a dalších hnacích motorů, což s sebou ruku v ruce nese nutnou snahu zrychlovat.
Ve skupině je síla
Stejně jako u běhu, i v chůzi platí, že ve skupině je síla. Ale v tomto ohledu je chůze ještě více sólový sport než běh. Chodci totiž většinu zimní přípravy stráví o samotě na silnicích a trénují hlavu. Vždyť ne nadarmo nyní již veterán a stále světový rekordman v chůzi na 50km, Francouz Yohann Diniz (ročník 1978, zvládl v roce 2014 50 km za 3:32:33!), moc neuměl závody ve skupině a vyhrával většinou v sólojízdě.
Technika je alfa i omega
Jak již bylo zmíněno, základem v této náročné disciplíně je správná technika. Není totiž nic horšího než vyzkoušet novou disciplínu, špatně technicky jí provést a nechat se tím odradit hned na samém začátku. Ideální pro začátečníky je si sportovní chůzi vyzkoušet sám, zjistit, jak se v tom cítím fyzicky komfortně, co je pro mě přirozený pohyb a až následně někoho zkušeného oslovit s radou a pohledem na techniku. S tím se ostatně ztotožňuje i Miloslav Lapka (jeho rady ohledně techniky najdeš v rámečku).
Pro veřejnost, která nesportuje a například na televizním programu náhodně narazí na závod ve sportovní chůzi, se zdá tento pohyb značně nekomfortní a možná i devastující. Ale jak už to tak bývá, opakování je matka moudrosti, a pokud se vycvičíme především v technické vybavenosti, stane se tento pohyb naopak přirozeným a pohodlným.
Jak rychle se chodí?
Nejednoho běžce, který při závodech věčně bojuje s laktátem a tuhnoucíma nohama určitě zajímá, jestli i chodci tuhnou, jak rychle, a při jaké tepové frekvenci se vlastně pohybují.
„Obecně se chodci při běžném tréninku obecné vytrvalosti nedostávají na tak vysoké hodnoty tepové frekvence, jako běžci, ale vše má svou míru,“ vysvětluje Miroslav Lapka. „Na určité hladině se totiž chůze stává náročnější než běh.“
„Je to vysoce individuální záležitost, ale takovým vodítkem určitého tempa považuji to, že pokud běžně běhám kilometr za 5 minut, tak při chůzi bych měl být schopen ho absolvovat za 6 minut,“ dodává. „Funguje to obvykle i obráceným směrem, tedy když je chodec schopný jít určitým tempem, měl by být i schopen o minutu rychleji běžet.“ Typickým znakem, že chodci tuhnou, je pak podle Lapky předklánění, nebo naopak zaklánění se a zkrácení kroku. Nevýhodou oproti běhu je přitom nutnost stále držet techniku, kontakt s povrchem a propnuté koleno dokračující nohy, protože v opačném případě hrozí vyloučení ze závodu. A v tréninku ses pak trápil zbytečně.
Co chodce nejvíc bolí?
Zvláště dráhové běžce, které po prvních trénincích v tretrách pokaždé nepříjemně „tahají“ lýtka, určitě napadne, co by je tak asi mohlo bolet, když se pustí do sportovní chůze. Podle Miroslava Lapky jsou jednoznačně největší útrapou bolesti holení, které začátečníky zlobí především první měsíc.
„Je to nepříjemné, ale určitě by to nemělo být nic odrazujícího,“ dodává odborník. „Tzv. chodecký syndrom časem přejde, a když se holeně pořádně namažou například klasickou francovkovou mastí nebo něčím lepším a uklidňujícím, tak již za měsíc budou chodit daleko uvolněněji. A maximálně do tří měsíců holeně zesílí a přestanou bolet úplně.“
Jinak je ale chůze na rozdíl od běhu velmi komplexní a zapojuje skoro všechny svalové partie, což rovněž patří mezi její velké přednosti.
Kam vyrazit na závod?
Když už si vytvoříme určitý návyk a budeme sportovní chůzi do tréninku zařazovat pravidelně, určitě se nám do hlavy dostane červíček, že by bylo záhodno vyzkoušet nějaký závod a porovnat se s ostatními.
A jaký závod doporučuje veteránský rekordman Miloslav Lapka? „Vyloženě chodecké pouťáky sice nejsou, ale určitě se najdou menší závody, kde budou všichni začátečníci chodci vítáni,“ říká. Sám jsem v rámci ČAS jedním z pořadatelů závodu v Poděbradech, kde se nyní bude konat každý druhý rok Evropský pohár (nejbližší je v roce 2023, pak 2025) a v mezidobí evropský mítink mezistátních utkání (duben 2022) a sjíždí se tam světová esa chůze. V rámci závodu probíhá tzv. chůze legend, což je náborový závod na kilometrovém okruhu, kde se mohou začátečníci leccos přiučit od profesionálních závodníků, a hlavně okouknout techniku naživo.“
Kromě známých lokalit, jako jsou Milovice či Olomouc, kde se získávají body do ligové soutěže družstev, doporučuje zkušený veterán ještě další chodecké podniky. Na zajímavý, ale technicky náročný závod díky dvěma můstkům přes potok můžeš vyrazit do Třebíče, kde se závodí okolo Máchova jezírka a k dispozici je široká nabídka rozsahu tratí. Závody pro všechny se dají najít i na populární Pražské hodinovce pořádané Pepou Smolou z oddílu Smola chůze (smolachuze.cz).
Výhoda nižší konkurence
Pokud začneš se sportovní chůzí až ve veteránském věku (od 35 let), tak na OH ani MS v atletice již zcela jistě nedostaneš. Při dobrém zvládnutí dobré techniky lze ovšem sbírat úspěchy v Masters kategoriích, kde je ovšem vzhledem k výše popsaným výhodám chůze šetřící pohybový aparát mnoho startujících a konkurence docela velká.
Zároveň s tím se ale Miroslav Lapka snaží k vyzkoušení chůze namotivovat mladé sportovce: “Pokud člověk začne s chůzí v mladém věku, tak po zvládnutí techniky a posílení celého těla půjde rychle dopředu. Pak se ukáže, zda má talent na vytrvalost. Pokud ano, bude jeho výkonnostní růst pokračovat, a má velké šance na úspěch. Konkurence je totiž v našich podmínkách mnohem menší než v běhu, jsme také menší sport – zvláště kvůli obtížné technice není chůze rozhodně masovka.“
Pokud by se ti ovšem podařilo propracovat mezi domácí elitu, narazíš na nepříjemý fakt, že v evropské a světové konkurenci výkony z MČR zdaleka nestačí, přestože i tady platí výhoda menší konkurence ve srovnání s během – Africké státy se totiž ještě většinou chůzi nevěnují (i když právě skončené MS juniorů v chůzi v Nairobi ukázalo, že se to brzy změní). Potom tedy nutně nastane fáze buď a nebo – tedy nutnost rozhodnutí věnovat se chůzi naplno a profesionálně.
I z hlediska věku zde ale platí výjimky, které dávají velkou naději, co všechno jde dokázat, i když se s chůzí začne v ne úplně mladém věku. Mám na mysli třeba naši vynikající chodkyni, olympioničku Terezu Ďurdiakovou, která převzala pomyslnou štafetu české jedničky od Anežky Drahotové. Nutno ale říci, že Tereza v chůzi rozhodně nezačínala od nuly – její předchozí profesionální příprava akvabely, triatlonistky a maratonkyně nemá obdoby, takže po zvládnutí techniky bylo na co navázat a všechny předchozí sportovní zkušenosti fyzicky a i psychicky zúročit.