Pohyb a běh je pro nás samozřejmostí, užíváme si ho, a i když víme, že většina z nás nikdy nedosáhne na olympiádu, ba dokonce ani na stupně vítězů na menších závodech. Přesto sportujeme rádi. A stejně to měl i Terrenc Stanley Fox.

Terry byl od dětství aktivní, neustále sportoval. Možná za to mohlo několikeré stěhování, nejprve z Kanadského Winipegu do Surrey a pár let později do Port Coquitlam poblíž Vancouveru, že i přes veškerou snahu nepatřil k nejlepším. To ho však nikdy neodradilo od toho, aby zůstal sportu věrný. Vystřídal hned několik odvětví – od fotbalu přes rugby, baseball. 

Nejvíce ze všeho miloval basketbal, tam byl ale limitován svou malou výškou. Dlouho se tak v zápasech prakticky nedostal na hřiště, a jeho trenér se ho proto snažil přesvědčit pro přechod na atletickou dráhu – bylo mu jasné, že ho jeho houževnatost předurčuje pro dlouhé tratě. Terry přesto vytrval a propracoval se až do základní sestavy basketbalového týmu.

Zdrcující diagnóza

Sport byl pro něj vším, proto se rozhodl studovat kineziologii, aby se mohl stát učitelem tělocviku. I na univerzitě projevil své odhodlání, a i přesto, že nepatřil k nejlepším hráčům, opět získal místo v basketbalovém týmu. Právě v tomto okamžiku se začaly projevovat první příznaky toho, že něco nebude v pořádku.

Z počátku své potíže přisuzoval zranění, které utrpěl při dopravní nehodě, a zarytě odmítal podrobnější vyšetření. Ta podstoupil až téměř po půl roce, když už bolet byla tak veliká, že ji ani přes svou zarputilost nedokázal snášet. Diagnóza byla zdrcující: osteosarkom, tedy rakovina kostí. 

Velká rána pro kohokoliv, pro sportovce tělem i duší. Aby lékaři Terrymu zachránili život, museli mu amputovat nohu. Následně ho ještě čekala nepříjemná chemoterapie. 

Pobyt v nemocnici ho přesto nezlomil. Hůře ale snášel pohled na viděl mnohem mladší děti, jak také bojují s rakovinou. Začal se zajímat o léčbu a pokroky které ve výzkumu této nemoci nastaly. Vždyť nyní mu prorokovali 50 % šanci na vyléčení, ale kdyby se nemoc objevila o pouhé dva roky dříve, byla by naděje pouhých 15 %. Přivedlo ho to na myšlenku podpořit výzkum rakoviny. Toužil najít způsob, jak pomoci, aby byly šance ještě větší.

Klíčový problém: peníze

I nemocnici se Terry ukázal jako bojovník – po pouhých třech týdnech od operace už dokázal s protézou chodit. A i přes probíhající chemoterapii začal znovu sportovat, hrál se svým otcem golf. Tvrdě na sobě pracoval a velmi rychle se probojoval do týmu basketbalistů na vozíku. S ním hned třikrát vyhrál národní šampionát a stal se členem all-star týmu Severoamerické asociace basketbalistů na vozíku.

Brzy začal plánoval, že svůj další život zasvětí bojem s rakovinou, osvětě a dodávání odvahy ostatním nemocným. Ještě před operací se dozvěděl o Dicku Traumovi který jako první člověk s amputovanou nohou dokončil new yorský maraton. To mu vnuklo myšlenku, jak svou myšlenku prosadit a jak získat peníze na další výzkum rakoviny. 

Maraton každý den

2. září 1979 se vydal na svůj první běžecký závod. 17 mil bylo velmi těžkých, skončil beznadějně poslední, ale jeho výkon zanechal ve všech hluboký dojem. Tehdy se rozhodl uskutečnit svůj plán. I přes protesty rodiny se pustil do realizace něčeho tak obtížného, že i zdravý člověk by to považoval za zhola nemožné: Přeběhnout napříč celou Kanadu a vybrat milion dolarů na výzkum. 

Plán byl jasný –  každý den uběhnout jeden maraton, upoutat na sebe pozornost a vybrat peníze na výzkum. 

12. dubna 1980 vyběhl v Newfoundlandu. První dny a týdny nevedly k velkému úspěchu. Téměř nikdo nejevil o jeho běh zájem. V soustředění a překonání počátečních neúspěchů mu ale hodně pomáhal jeho kamarád Doug Alward a později také bratr Darrell. 

Situace se začala pomalu lámat až při cestě přes v Quebec, tam se v Montrealu setkal s Isadorem Sharpem zakladatelem hotelového řetězce Four Seasons, jehož syn zemřel na rakovinu v roce 78. Sharp pomohl Terrymu dostat se do většího povědomí. Opravdovým zlomem se stalo Toronto. Zde ho přivítaly tisíce lidí a dary se začaly hromadit. S radostí přehodnotil svůj plán získat jeden milion dolarů na milionů deset. Jeho příběh se stal známý nejen v Kanadě, ale na celém světě. Televize, noviny, všude byl Terry Fox. Stopající zájem donutil Terryho opět změnit plán a rozhodl se, že získá jeden dolar od každého žijícího Kanaďana, celkem tedy 24 milionů dolarů.

Bolest ho zastavila

I přes to, že zájem médií byl pro jeho projekt důležitý, zdržoval ho. Jakoby cítil, že už mu na splnění cíle nezbývá moc času. Přesto bojoval dál a pokračoval ve svém bolestivém běhu až do 1. září. Tehdy, po 143 dnech běhu a 5 373 absolvovaných kilometrech přišel okamžik, kdy už nedokázal pokračovat. Silný kašel a bolesti ho zastavily. 

Po krátkém odpočinku v dodávce se pokoušel rozběhnout znovu, ale bylo mu tak špatně, že další pokračování už nebylo možné. Po vyšetření v nemocnici přišel šok: rakovina je zpět a tentokrát i s metastázemi na plicích. Pomoct by mohl už jen zázrak. Bojovník Terry se ale nevzdává a slibuje, že se vrátí a svůj maraton naděje dokončí.

Přerušení jeho cesty ale neznamenalo přerušení sbírky. 1.září bylo vybráno 1,7 milionu. Jeho fanoušci pak uspořádali charitativní pořad, v jehož průběhu se částka zaokrouhlila na deset milionů.

Zvítězil, i když nedoběhl

Terry bojoval, ale svůj Maraton naděje už dokončit nedokázal. Léčba se nedařila a rakovina postupně zasáhla celé tělo. Oslabený organizmus nevydržel zápal plic a 27. června 1981 upadl do kómatu. O den později umírá, pouhý měsíc před svými 23. narozeninami. Truchlila celá Kanada, vlajky byly až do pohřbu na půl žerdi. Za pouhý rok a půl se totiž stal legendou, získal si srdce mnoha lidí a dal naději milionům.

Ještě za svého života získal Terry Fox Řád Kanady a stal se sportovcem roku. Po smrti se pak stal symbolem naděje a odhodlání. V Kanadě snad nenajdete město, ve kterém by po něm nebyla pojmenována ulice nebo nádraží. Krátce po jeho smrti se také splnil jeho sen, bylo vybráno 24 milionů dolarů. V jeho odkazu pokračuje Nadace Terryho Foxe, a tak se částka které jde jen a pouze na výzkum rakoviny pomalu blíží 700 milionům. Jeden ze způsobů příjmů této nadace jsou také pravidelné běhy Terryho Foxe.

Terrenc Stanley Fox se stal ztělesněním naděje, bojovnosti a odhodlání. Dokázal svým příkladem ukázat, jakou sílu má srdce a že i zdánlivě nemožné se dá zvládnout, když máme cíl.

Běh Terryho Foxe v ČR

Běhy Terryho Foxe, jejichž cílem bylo získávat prostředky pro výzkum rakoviny, se u nás začaly organizovat v roce….. a Česká republika celosvětově patřila mezi nejpilnější pořadatele.

V roce 2008 však byla tradice porušena – Nadace Terryho Foxe tehdy trvala na zřízení speciálního pojištění, které naše zákony neumožňovaly. V té době zanikla řada běhů po celém světě.

V roce 2012 se pak čeští pořadatelé s nadací domluvili, že se inspirují myšlenkou nesoutěžního běhu a vznikl Běh naděje.

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock