Během stovky kilometrů se může stát hodně. Silný zážitek se tak neplánovaně a nechtěně umocňuje negativním směrem. Na řadu situací se ovšem lze připravit. Třeba když dojde jídlo a energie.
Ultra žije. A pořádně. Zaběhnout si alespoň jeden ultratrail už není jen novoročním předsevzetím v běžeckých anarchistických kruzích ani otázkou běžecké avantgardy. Také spousta hobíků se každoročně touží utkat na ultramaratonských tratích. Běžecké závody na vzdálenosti kolem 100 km praskají ve švech a často jsou vyprodané již několik dní po otevření registrace na několik měsíců dopředu.
Není divu. Dlouhé běhy v horách nabízejí skutečně silný a také dlouhý zážitek. Také se toho při jejich délce může mnoho přihodit. Od drobností, kdy se vám zachytávají vousy do zipu, až po skutečně velké patálie, jako je urvané rameno na batohu. V následujících článcích vám osvětlím některé situace, od těch poměrně běžných až po ty skutečně bizarní.
Jediná spása: Coca-Cola
Stojíte na startu závodu, na který jste se celý rok chystali. Kolem vás dav dalších závodníků – hvězdy světového běhu, místní běžci i větrem ošlehaní horalové, ale také stovky hobíků, kteří chtějí překonat sami sebe a dokázat si, že to zvládnou. Samou nervozitou jste nemohli noc před závodem pořádně usnout, stále je tma a hlasatel pomalu odpočítává poslední minuty do startu. Naposled si procházíte, jestli jste udělali vše a… NE! To není možné! V hlavě se vám mísí pohledy na pytlík s jídlem vedle postele a drop bag, který jste si poslali na polovinu trati, a nejste si jisti, jestli spolu tyto dva obrazy mají něco společného.
Řekněme si to na rovinu: Bez řádného příjmu energie se závodit nedá. A je jedno, jestli jste si prostě energii zapomněli, nebo ji váš žaludek v sobě z různých důvodů neudrží. Můžete zkusit rychlokurz breathariánství a čerpat energii z prány, nejíst a běhat jako Scott Jurek nebo se prostě snažit dál seriózně závodit a dokončit co nejlépe.
Po cestě sice bývají horské chaty, něco se koupit dá, ale stojí to moře času a taky peněz.
Sběr lesních plodů rozhodně doporučit nelze.
Na některých závodech to pro vás nebude představovat problém – prostě se jen spolehnete na občerstvovačky (většinou bývají po 10–20 km, tedy každé 1–3 hod.), kde je toho spousta a výběr široký. I když se tu dá často dotankovat dobře okamžitě, nic moc, co by šlo uchovat déle, tam neseženete. Některé závody i občerstvovačky ale mohou být záludné. Setkal jsem se situací, kdy byly k dispozici jen mandle (slané!), kyselé okurky (Finsko) nebo pořadatel na občerstvení prostě „zapomněl“ (Slovensko).
Nakonec stejně skončíte na coca-colové dietě. Jednoduché, efektivní a globální. Od Andorry po Čínu, Coca-Cola je pořád stejná. Tohle není reklama, tohle je fakt. Nezáleží na tom, jestli s tím souhlasíte ani kolik dlažebních kostek kdo hodí do oken nadnárodních korporací, někdy se nám globalizace prostě hodí. Tak si ji na chvíli užijme a doufejme, že nám to stačí na to, doběhnout na další občerstvení.
Iontový pohon
Další situace, se kterou se mnoho ultraběžců setkalo, je tekoucí hydrovak. Prostě si běžíte a najednou jste na bedrech a na zadku nějak podezřele mokří. Nebylo by to nic neobvyklého, pokud právě probíháte letní bouřkou nebo běžíte ve Skotsku, kde prší prakticky pořád. Trochu víc to člověka překvapí, když do vás pere slunce nebo se nacházíte na vyprahlém horském hřebenu. Pravděpodobně jste tímto přechodem na iontový pohon přišli o poslední zásoby vody. Co s tím?
Možností je opět spousta, žádná z nich není dokonalá ani bez rizika. V ideálním případě máte pár kiláků na velké občerstvení, kam jste si mohli poslat věci a máte mezi nimi hydrovak náhradní. Realita většinou bývá složitější. Můžete se pokusit hydrovak opravit – jedna z pouček říká, že všechno se dá opravit dostatečným množstvím lepicí pásky (inženýři dodají: a WD-40). Kdybyste ji ovšem s sebou měli! Což většinou nemáte a vysvětit například francouzským pořadatelům, že potřebujete izolepu, může být často nad možnosti vyčerpaného a plazícího se ultraběžce. Můžete to samozřejmě zkusit ve stylu Standy Řezáče „camelbag kaputt“.
Když se odříznete od vody, nabízí se poměrně přímočaré řešení: prostě běžet dál a pít z horských potoků. Supr! Přívrženci eko/bio mantry zajásají, jenže pokud se nad vámi vyskytují například krávy nebo svišti, tato biovoda s miliardami přátelských bakterií vám pravděpodobně rozhodí sandál i bifidogenní mikroflóru.
Nabízí se myšlenka filtru, ale tu zavrhněte ještě dřív, než vás napadne. Je těžký a trvá to poměrně dlouho. Ale není od věci si na delší závody nebo na ty v pochybných zemích vzít dezinfekční tablety.
Bude-li vám voda jen docházet, doporučil bych zkrátka raději pít jako obvykle, a až vám dojde, tak vám dojde, možná do té doby něco vymyslíte. Je to rozhodně lepší řešení než vodu škudlit, běžet tak nějak polodehydrovaný a polonapitý jako chytrá horákyně.
Když to shrneme: Náhradní hydrovak do depa, s sebou kousek izolepy (tou se dá opravit ledacos) a běžet a doufat.
V nouzi poznáš přítele?
Na ultra neplatí bezpodmínečně. Každý má sice většinou nějakou zálohu. Ale když se jí zbaví, riskuje sám. V krizi si závodníci pomohou, takže když někomu dojde, soupeř mu daruje tyčku, gel… Ale je to prostě krizové řešení, jak se dostat na další občerstvení, ne na tom běžet celý závod.
Nejste v tom sami
Že si někdo něco důležitého zapomene, se stává i těm nejlepším. Kapitán špičkového novozélandského adventure racingového týmu Seagate Nathan Fa’avae po dvou dnech závodění v mistrovském závodě v Tasmánii 2012 zapomněl v depu GPS tracker. Tým dostal 6hodinovou penalizaci, což ho po pěti dnech závodění stálo titul mistrů světa – propadli se na 3. místo.
Daleko bizarnější situaci pamatuje mistrovství světa v roce 2009 ve Španělsku. Závod trval pět dní, měl velmi složité schéma, kdy na týmy čekalo asi 20 různých etap (a tedy 20 dep), mezi nimiž pořadatelé převáželi čtyři samostatné skupiny s materiálem. Po několika dnech závodění a minimu spánku tak bylo velmi snadné udělat chybu a něco zapomenout. To se přihodilo i vedoucímu týmu, kdy si na 35km trekkingovou etapu přes hory Sierra de Gredos nevzali běžecké boty. Co s tím?
Adventure raceři jsou zvyklí improvizovat i si navzájem v těžkých situacích pomoci, a tak si bleskurychle půjčili nějaké boty od dalších týmů, pořadatelů i místních. Jen Nathan měl se svojí 48 smůlu. Vzal tedy vložky ze svých cyklotreter, přilepil si je stříbrnou páskou k nohám a vyrazili. Skončili druzí. Pro úplnost: Nathan Fa’avae je čtyřnásobným mistrem světa v AR.