Dříve se těšily velké oblibě, ale dnes se na ně davy běžců nehrnou. Lákají jiné distance, podoby i jiný koncept. Je to velká škoda, protože mezi tradičními závody se často skrývají skvosty, které by neměly upadnout v zapomnění.
Svůj první závod jsem běžel na podzim v roce 1990, to mi bylo šestnáct, a dodnes mě závodění nepřestalo bavit.
Tehdy jsme běželi z Dolního Hanychova, části Liberce, na Ještěd. Šlo o velmi populární silniční běh do vrchu dlouhý 8,4 km s převýšením 574 m. Se svým časem 40:06 min a 39. místem ze 176 běžců jsem byl celkem spokojený. Ale proč o tom vlastně mluvím? Běhání před třiceti lety nebylo tak populární jako v letech socialistické tělovýchovy a zdaleka ani jako v dnešní době. Přesto ten závod dokázal přilákat dost nadšenců. Byla to novinka, challenge, jak by to nazvala dnešní generace.
Seriál běhů do vrchu se ale rozjížděl a na Ještědu v té době běhali naši nejlepší běžci, dokonce jeden rok i tehdejší mistr světa v bězích do vrchu z Kolumbie. Dnes už se ten běh samozřejmě nekoná.
Na Ještěd se táhnou závody i dnes, ale vypadají trochu jinak. V termínovce byste našli třeba běh do vrchu z Hodkovic na Ještěd (14,2 km a převýšení 790 m) nebo hned několik závodů skyrace. Všechny vedou terénem, je to celosvětový trend, zatímco silniční běhy do vrchu pomalu vymírají. Jedním z posledních mohykánů je třeba běh z Janských Lázní na Černou horu, kdy sice míříte do vrchu, ale kořeny a kamení vystřídal hladký asfalt.
Jaký máš osobák na patnáctce?
Podobná revoluce se odehrála i na rovné silnici nebo na dráze, kde se dříve konala řada mítinků pro veřejnost – například 1. května se v Turnově běhával závod na 5 000 metrů, na Velkou cenu Třebíče se dnes také přihlásí málokdo. Dnes jako mucholapka táhnou hlavně desítky, půlmaratony a maratony, ideálně s přízviskem cool. Nejlépe se proběhnout/projít po Karlově mostě, udělat si tam (anebo až s medailí v cíli) selfíčko, které hlavně aby posbíralo lajky na Facebooku. Nádech výjimečnosti jen podtrhuje všudypřítomná reklama a výše startovného.
Kdo by ocenil obyčejnou fotku z obyčejného závodu v Horní Dolní?
Přitom se stále ještě najdou i (půl)maratony komorní. Na ně ale spíš jezdí skalní příznivci z blízkého okolí. Ostatní se o nich vůbec horko těžko dozvědí. Příkladem takového malého malebného podniku je třeba Mělnický maraton míru, jehož trasa vede překrásným Kokořínskem. V roce 2016 startovalo 65 závodníků.
Asi nejvíc v souvislosti se současným běžeckým boomem utrpěly závody na netradičních – přesto dříve velmi oblíbených – vzdálenostech. Věděli jste, že se běhá něco jako 15, 20 či 25 km?
Dnes je jednoznačně převálcoval fenomén půlmaratonu, ten se ale naopak dříve skoro vůbec neběhal. Některé z tradičních závodů, zejména dvacítky, se přizpůsobily (například Liberecká 20), některé dříve známé závody s poměrně dlouhou historií pak trochu upadly v zapomnění.
Mezi takové „zapomenuté“, byť hezké, patří třeba Běh Cvikovem, Běh okolo Máchova jezera nebo Mnichovohradišťská pětadvacítka. Spojuje je právě dnes ne tak oblíbená délka trati, na které se nezaznamenávají žádné oficiální ani neoficiální žebříčky. Pamatuji se, že v dobách mého mládí se vedly oddílové tabulky i na 15 km na silnici, což je dnes už spíš rarita. Málokdo z vás se svého kamaráda zeptá: Jaký máš osobák na patnáctku?
Hrstka ve startovním poli
Paralelu mají i v dlouholeté tradici. Běh Cvikovem loni pamatuje už 62. ročník a ve starých výsledkových listinách bychom našli naši tehdejší běžeckou špičku, jako Honzu Pešavu, Lubomíra Tesáčka či Petra Klimeše. Mimochodem: traťový rekord na 25 km Stanislava Tábora je 1:15:55, což je stále nejrychlejší čas zaběhlý v ČR na této vzdálenosti. O to smutnější je i další společný znak těchto závodů, a to počty startujících. V posledních letech se počítají pouze v desítkách na hlavní trati, jen „Mácháč“ se se svými 118 účastníky trochu vymyká a zdá se, že se blýská na lepší časy.
Pravidelně se účastním i já a mohu ho jen doporučit: perfektní organizace, startovné lidových 120 Kč, hezké ceny, diplomy i finanční odměny. Navíc bez nutnosti registrace pomalu rok předem, jak to na jiných závodech není nic neobvyklého.
Nestálo by za to, místo masových akcí vyzkoušet podobný závod, jehož hnací sílou není zisk, ale běžecké srdce? Zapomenuté závody by si to bezpochyby zasloužily.