Znamená cukrovka konec běhání?

Znamená cukrovka konec běhání?

Přibližně každý dvanáctý Čech je lékaři postaven před nepříjemnou diagnózu: diabetes mellitus neboli cukrovka. Jde tato choroba dohromady s běháním?

Nejprve ale zopakujme pár známých faktů o cukrovce. Patříme k evropským premiantům co do příbytku nemocných. Ročně si vyslechne nepříjemnou diagnózu více než 60 tisíc lidí, počet nemocných přesahuje 900 tisíc, přičemž další značné procento populace o svém onemocnění (zatím) neví.

Pomineme-li těhotenskou cukrovku, existují dva typy. Mezi ty méně časté patří takzvaná „jednička“, kdy slinivka břišní kvůli autoimunitní reakci více či méně přestane vyrábět inzulín, klíčový hormon pro udržování správné hladiny krevního cukru. Nejčastěji ji mívají lidé odmala, ale objevit se může kdykoliv.

Devět z deseti diabetiků má „dvojku“. Snížený účinek inzulínu se tady projevuje obvykle později v dospělosti, vedle dědičnosti hraje prim jednoznačně špatná životospráva.

Přestože se jedná o dvě odlišné poruchy, běžci mohou být klidní: kvůli žádné z nich není důvod končit. Dokonce se dá s cukrovkou i začít. Rozumně podchycený pohyb totiž oběma typům prospívá.

V pohybu, v pohodě

Jana Mydlilová trpí dědičnou cukrovkou od deseti let, sportovat začala teprve v pětadvaceti. „Zpočátku jsem o běhu věděla málo. Vyrazila jsem strašně rychle, cukr mi slezl dolů ještě rychleji a byla jsem prošitá,“ vzpomíná. Po čtyřech letech tréninku a sebepoznávání má cukrovku kompenzovanou mnohem lépe, projevy hypoglykémie jsou spíše mírnější a vzácné. „Jasně je to vidět teď, v covidové době, kdy mám toho pohybu přece jen méně. Když běhám a cvičím, jsem v pohodě, když nedělám nic, tělo reaguje na inzulín mnohem hůře,“ dodává Jana, která sní o prvním pořádném půlmaratonu. Při tom prvním kdysi prošla peklem, ten druhý chce skutečně uběhnout, a hlavně si ho užít.

Cukrovka nemusí znamenat konečnou ani pro vrcholové sportovce. Když se extraligový florbalista Adam Smetana dozvěděl před dvěma roky o příčině častého nočního nutkání chodit na malou, okamžitě se začal pídit po tom, která z hvězd florbalového nebe „to má taky“. Našel, současná věda a technika s různými diasenzory, inzulinovými pumpami i nejnovějšími poznatky z oblasti výživy zachovat špičkovou výkonnost skutečně umožňuje.

„Bylo to však zrovna na konci sezóny. Na chvilku jsem musel přestat, aby se mi srovnaly rozházené glykemické hodnoty. Pak jsem se rozhodl raději konečně dostudovat, ale začal jsem pravidelněji plavat, pustil jsem se do běhání… Dneska můžu říct, že sportuju pro sebe. Hlídám se, cítím se dobře,“ říká devětadvacetiletý Adam.

Hlaďák prostě nechceš

Oním hlídáním se bezpochyby myslel průběžný dohled na křivku znázorňující hladinu krevního cukru. Za normál se považuje rozmezí 3,9 – 6 miliomolu na litr krve. Když máš krev dlouhodoběji „sladší“, třeba se ti zhorší zrak, ale zejména u méně pohyblivých jedinců hrozí celá řada komplikací, od žilních problémů až po amputaci nohy. Naopak u hypoglykémie se ti může náhle udělat špatně a hrozí, že omdlíš.

S tímto krajně nepříjemným stavem zvaným hlaďák měla alespoň jedenkrát na konci delšího závodu tu čest drtivá většina vytrvalců. Cukrovkou nezatížené, trénované tělo však vyvažuje výkyvy přece jen snáze. Diabetici mají k nežádoucímu rozkolísání křivky mnohem blíže, a hůř se jim rovná do patřičných mezí. Zase ale mají po ruce chytré mašinky. Glykemické čipy, mobilní aplikace.

Paradoxně, zásluhou svého onemocnění si mnohem lépe uvědomují logiku zákonitostí lidského těla. Jakmile se jim podaří glykemické vlnobití podchytit, zaujímají ke zdraví jiný, uctivější vztah. Rozumnější bývá i jejich vztah ke sportování.

MUDr. Hana Krejčí: Běh pro zdraví rozhodně ano

S diabetoložkou jsme rozebrali pár základních otazníků, které si nemocní cukrovkou ve spojení se sportem kladou.

Pohyb prý léčí. Jaká aktivita se hodí pro nemocné cukrovkou? 

S cukrovkou je slučitelná prakticky jakákoliv pohybová aktivita, včetně vrcholového sportu. S dnešními moderními typy inzulínů, způsoby jejich aplikace a zejména s využitím glukózových senzorů je to možné. Pro diabetiky tedy platí totéž, co pro ostatní: Pokud lze, určitě sportovat. Ovšem tak, aby sport vedl ke zdraví a ne k trvalé invaliditě. Trochu složitější je to u diabetiků se závažnými komplikacemi, tedy nekorigovaným vysokým krevním tlakem, s onemocněním srdce, po infarktu. I takoví sportovat mohou, ale pod dohledem lékaře a fyzioterapeuta.

Co z tohoto pohledu vyplývá pro klasický vytrvalostní běh?

Že je to krásná disciplína, vhodná i pro diabetiky.

Nač si musí dát při sportu pozor? 

Předně by měli předcházet hypoglykémii, tedy nízké hladině cukru, která může vést až k bezvědomí. Její riziko narůstá hlavně u pacientů léčených inzulinem a u některých léků, které se používají k léčbě diabetu druhého typu. Tady je třeba upravit jejich dávkování, aktivitu vhodně plánovat, sledovat si průběžně hladinu cukru a včas reagovat, tedy podle potřeby doplňovat sacharidy. Riziko hypoglykémie přetrvává i řadu hodin po ukončení fyzické aktivity, potřeba inzulinu je přechodně podstatně snížená. Menší riziko hypoglykémie a snazší opatření mají pacienti adaptovaní na nízkosacharidovou stravu. Svaly v jejich případě více využívají tuky, méně glukózu.

Jak diabetici snášejí silové disciplíny?

Silové sporty, jiná maximální zátěž, ale třeba i vzrušení před závodem způsobí naopak přechodnou hyperglykémii neboli zvýšenou hladinu krevního cukru. Na ni je zpravidla lepší nereagovat, s pokračující zátěží začne klesat sama, i když individuálně si to přece jen nějakou úpravu inzulinu může vyžádat. Někdy to vede k obavám až frustraci, zda se sport u diabetika vůbec vyplatí, když mu rozkolísá glykémie. Odpověď je jednoznačně kladná. Benefity fyzické aktivity vysoce převyšují riziko.

Je velký rozdíl, zda diabetik s běháním začíná, nebo v něm chce „pouze“ pokračovat?

Ano, ale to platí nejen pro diabetiky. Pro úplné začátečníky a zejména starší pacienty, s nadváhou, s komplikacemi, je určitě vhodné začít chůzí, pokračovat rychlejší chůzí. Až poté se rozběhat. Ti obéznější ostatně potřebují nejdříve trochu zhubnout, aby odlehčili kloubům.

Můžete stručně vysvětlit přínos nízkosacharidové stravy, již hojně vyznávají zejména v severských zemích? 

Nízkosacharidová strava snižuje nejen riziko hypoglykémie v souvislosti se sportem, ale celkově usnadní léčbu a sníží potřebu dojídat se sacharidy během tréninku. Pracující sval využívá jako zdroj energie mastné kyseliny i glukózu v různém poměru. U silových sportů a při maximálním výkonu více glukózu, při mírné až střední vytrvalostní zátěži spíše mastné kyseliny. K jejich mobilizaci z tukové tkáně je ale potřeba docílit poklesu inzulinu. K využití glukózy pracující sval inzulin nepotřebuje – narozdíl od klidové situace – a vyšší inzulin by způsobil hypoglykémii, což je další důvod, proč hladina inzulinu během sportu klesá. Celkově je tedy během sportu, u větší a delší zátěže ještě po dobu několika dalších hodin potřeba inzulinu snížená. 

A jak „funguje“ u konvenčně živeného diabetika?

Při běžné stravě s převahou sacharidů má diabetik používající inzulinová pera stálou hladinu bazálního inzulinu, který si aplikuje jednou denně. Před každým jídlem se sacharidy si navíc píchá dávku krátkodobě působícího inzulinu. Aby nedošlo k hypoglykémii, musí fyzickou aktivitu zařadit buď v době, kdy odeznívá účinek tohoto krátkodobého inzulinu, zpravidla za tři až čtyři hodiny, nebo výrazně snížit dávku inzulinu k jídlu, pokud plánuje sportovat už po jídle. V obou případech je také zpravidla nutné doplňovat sacharidy během sportu a po něm, protože snížení inzulinu obvykle není dostatečné a svaly „jedou“ více na glukózu než na mastné kyseliny. O něco snazší situace je na inzulinové pumpě, na které lze při sportu upravit i dávku bazálního inzulinu.

Zato diabetik na nízkosacharidové stravě aplikuje mnohem menší dávky inzulinu k jídlu, případně dokonce žádné. Jeho metabolismus, včetně toho svalového, je navíc zvyklý více využívat mastné kyseliny. Potřeba glukózy je nižší. Někteří diabetici také pozorují toleranci nižších glykémií, protože současně mají jako zdroj energie ketolátky. Tohle je ale velmi individuální.

Mají tedy „cukrovkáři“ naději na důstojný, kvalitní život? 

Jednoznačně ano. Diabetik, který o sebe pečuje, hýbe se, nekouří a využívá současných možností léčby, má naději na stejně dlouhý život bez diabetických komplikací jako ostatní. Dokonce se může ve zdraví dožít i vyššího věku než jeho vrstevníci, kteří sice nemají cukrovku, ale doplatí na nezdravý životní styl. Chtěla jsem dodat paradoxně, ale vlastně v tom žádný paradox není.

Text: Michal Vítů | Foto: Shutterstock