Hele, slon! Pokud si během ultra závodu řeknete něco podobného, pravděpodobně se schyluje ke šlamastice. Pokud tedy nezávodíte v Malajsii, kde zrušili část trasy právě kvůli splašeným slonům.
Možná se hned při čtení nadpisu začnete ptát, jak spolu tyto dvě věci – zvířata a halucinace – souvisejí. Právě takhle. Nejčastěji, když narazíte na nějaké velké či zajímavé zvíře, tak ve skutečnosti žádné nepotkáte. S čím se setkáte častěji: se zvířaty, nebo halucinacemi?
Přízraky a šmouhy
Zatímco setkání se zvířaty závisí především na oblasti, kde se pohybujete, halucinace se odvíjejí od toho, jak dlouho běžíte. Když poběžíte dostatečně dlouhou dobu, tak zkrátka přijdou. Napřed halucinace, potom zvířata.
Co se týká halucinací, mám samé dobré zprávy. Zaprvé musíte běžet skutečně dlouho. U mě se obvykle první halucinace dostaví po dvou nocích, tedy třetí den. Do té doby většina závodů skončí. Ty, které neskončí, jsou zase většinou tak dlouhé, že už mám raději něco málo naspáno. I tak se halucinace objeví, ale mají spíš podobu různých přízraků a šmouh. Periferně něco zahlédnete, pak se podíváte pořádně a nic tam není.
Lední medvěd v Krkonoších
Druhá dobrá zpráva je, že halucinace nebývají doprovázeny paranoidními stavy. Vidíte něco, co tam ve skutečnosti není. Zpočátku to jsou jen drobnosti, kdy vám mozek neznámý tvar „dokreslí“ na něco známého, později vidíte nesmysly čím dál více a čím dál jasněji. Pozitivní ale na tom je, že hlava stále pracuje, jak má. Tedy vidíte nesmysl, vidíte ho zřetelně, ale víte o tom a dokážete s tím pracovat. Takže nakonec to může být docela sranda. Kdo by takhle nechtěl v Krkonoších „potkat“ ledního medvěda?
Dělám si z toho legraci, protože ona to často zábava je, ale není dobré zapomínat, že nám tím tělo něco říká. Nejenže nás bolí nohy, ale i hlava už jede dlouho a potřebovala by si odpočinout (= jít spát). Pořád máme ještě ale několik hodin rezervu, nemusíme jít spát hned. Zásoby energie ale nejsou bezedné, a je tak namístě opravdu plánovat spánek. Protože pokud to přetáhneme, začneme být paranoidní, lidově řečeno „se ztratíme“, a pak už to taková zábava nebude. Ostatní (krom vašich blízkých) z toho možná budou mít legraci, ale vy ne. A taky budete mít po závodě.
Kde je teda ten slon?
Zatímco halucinace dřív nebo později přijdou, u zvířat se to říci nedá. Člověk se s nimi setká spíš výjimečně. Teď nemyslím, že v horách létají havrani a na zemi jsou tu a tam myši. Myslím tím setkání, která utkvějí v paměti. Problém je především v tom, že zvířata se s námi povětšinou setkat nechtějí. A na to, aby se nám vyhnula, jsou nesrovnatelně lépe vybavena – běžec, i když běží z našeho pohledu rychle, je pro zvíře prostě hlučný, smradlavý a pomalý trouba, kterého zvíře slyší/cítí výrazně dříve, než si stačíme všimnout, že někde nějaké zvíře bylo. O to více tvoří setkání se zvířaty nečekané, hluboké a veskrze pozitivní zážitky. A pokud zvíře z nějakého důvodu zmizet nestihne, jednoduše to „bez újmy na obecnosti“ napraví tím, že odejde později.
Abychom měli incident se zvířetem, to už opravdu musíme udělat něco hodně hloupého (zbrkle ho překvapit nebo do něj šťouchat). Současně je dobré vědět, že přímý střet se zvířetem (třeba i s nějakým zaběhnutým čoklem), kdy vás kousne či poškrábe, je jedna z mála „no-go“ situací pro zdravotníky. Tady neexistuje žádný prostor pro diskusi, a budou-li mít sebemenší podezření na potenciální problém, závod nezávod, prostě vás stáhnou a končíte.
Nejčastějšími setkáními tak budou incidenty se psy a především s jejich majiteli, kteří si myslí, že jejich mazlíčkovi musejí všichni vyhovět, a chovají se, jako by jim to tam patřilo. Poměrně častá jsou také shledání s včelami či vosami. To ohrožuje převážně jen alergiky a ti většinou vědí, co mají dělat.
Setkání se zvířaty tak budou vyhrazená především šťastlivcům anebo těm, co jezdí závodit často.
Veselá kráva
Během svého závodění jsem už pár zvířat potkal. V Malajsii nás okradly opice, v Anglii byl vítr tak silný, že králíci a koroptve po opuštění úkrytu nekontrolovaně odlétávali na východ. To jsou však setkání nepřímá.
Památné, kontaktní setkání proběhlo ve Švýcarsku s krávou. Nejenže sežraly papundeklové cedule značící cestu a na louce zůstaly jen notně ohryzané plastové kolíky, ale krávám to nestačilo a jedna z nich se mne rozhodla prozkoumat blíže. Na 130. km už jsem nebyl ani nejrychlejší, ani nejvoňavější. To jí ale vůbec nevadilo. Nejdřív se mě pokoušela vytlačit hlavou (bez rohů), když to nezabralo, začala mi olizovat a ohryzávat poutka na hůlkách. To zafungovalo, vyhrála. Pokračoval jsem co nejrychleji dále – jen co jsem zjistil cestu podle ohryzaných kolíků.
Halucinace v zimě
V zimě se dostávají na úplně jinou úroveň. Tma je brzy, noc je dlouhá a především vše je pod sněhem. Zmrzlý sníh na stromech jim tak dodává na objemu, vznikají různé tvary, k tomu se často přidá horší viditelnost (mlha, smog) a fantazie pracuje. Čím méně zřetelně jsou tvary vidět, tím více si mozek domyslí a les všude kolem nás doslova ožije. Není divu, že největší halucinace jsem zaznamenal v zimě. Méně obvyklé je, že se tak stalo už první noc, po dvaceti hodinách závodu. Šel jsem ve značně nevyrovnané dvojici, hodně pomalu, a tak chyběl adrenalin, který by mne udržel v pozoru.
Paranoidní stavy
Už je to vážné a člověk je již opravdu mimo. Pak trpí utkvělou představou, které věří natolik, že ji není schopen rozeznat od reality. Třeba, že jej honí pašeráci. Při bězích jsem se s tím ale prakticky nesetkal. Při pěti- a vícedenních závodech adventure race ovšem ano – a dost jsem o tom slyšel i od ostatních týmů.