Trénink: Běhejte jako Haile Gebrselassie

Trénink: Běhejte jako Haile Gebrselassie

Poměrně značné popularity se nová metoda „pohybu v postoji“ dočkala především díky výraznému zlepšení, kterého dosáhli američtí a poté britští reprezentanti v triatlonu díky přípravě podle metodiky ruského přistěhovalce do USA Nikolaje Romanova. Spokojeni byli především ti, kteří v běžecké části své disciplíny dříve podávali slabší výkony. Není tedy primárně určena pro zkušené běžce uvyklé správné technice běhu klasickou metodou. Pro ně, a především pak pro kondiční sportovce nicméně podle mnohých sportovních lékařů a fyzioterapeutů přináší jinou výhodu – snižuje zátěž na klouby a vazy, zejména pak na kolena. Její nevýhodou je, že získat správný pohybový návyk je poměrně časové náročné, a bez vedení trenéra, který již má s touto technikou zkušenosti, to je ještě složitější. Přesto se ji s využitím instruktážních videokazet (ukázky z nich se dají vyhledat i na internetu) naučili a úspěšně ji praktikují i mnozí „hobíci“. Nová metoda má ovšem i své kritiky a je stále pokládána za „kontroverzní“.

Kontrolovaný pád

Známým stoupencem Romanovovy metody je mimo jiné britský biomechanik Lee Saxby. Saxbyho zaujaly výkony mistra světa v triatlonu z roku 2006 Tima Dona, který se připravoval právě podle systému „běhu v poloze“. „Romanov od základů změnil vše, co jsem studoval o biomechanice. Nepřekvapí mě, pokud všichni přední běžci budou za deset let používat tuto metodu,“ řekl Saxby britskému vydání časopisu Runner’s World. Za příklady toho, že někdo může mít tento způsob pohybu vrozený, pokládá amerického černošského čtvrtkaře Michaela Johnsona a snad nejvšestrannějšího běžce všech dob, kterým je etiopský závodník Haile Gerbreselassie.

Podstata nového tréninku spočívá ve využívání gravitace. Velmi zjednodušeně se dá říci, že sportovci (metoda se kromě běhu využívá i v dalších disciplínách) posouvají těžiště těla více kupředu. Při běhu tak nohy jakoby následují tělo, a nevykračují daleko vpředu jako při klasické technice. „Když běžíme, stále jsme blízko toho, že se překotíme vpřed. Přirozenou reakcí je vysunout nohy, aby zabránily pádu,“ vysvětlil britský biomechanik podstatu klasického běhu. Nový způsob naopak spočívá právě ve stálém balancování na pokraji onoho překocení se, čímž se podle něj „stává zemská přitažlivost naším přítelem“.
Romanova metoda se často zjednodušeně vysvětluje jako dopad na bříška prstů nohy (tedy na střední část chodidla), a ne na paty, jak je tomu v „klasice“. Podle trenérů proškolených Romanovem ale podstata spočívá v něčem jiném – hlavní je, že noha zaujímá víceméně stálou polohu v kotníku a pohyb v kyčlích je méně výrazný. Z toho ovšem pramení i potíže při nácviku nové metody, neboť lidé většinou podvědomě vyrovnávají hrozící pád pohybem v bocích.

Apoštolové a jejich zázraky

Propagátoři „běhu v postoji“ zdůrazňují, že tato metoda nejen pozitivně ovlivňuje sportovní výkon, ale má i značný zdravotní efekt. Po ruce mají tito apoštolové i doslova malé zázraky. Popsány jsou případy běžců různých věkových kategorií, většinou zkušených sportovců, jimž „jiný běh“ pomohl překonat i vážné problémy s pohybovým aparátem. K nim patří například opakované záněty šlach na noze (plantar fasciitis) či potíže s dlouhou rekonvalescencí po závodě. „Dva neurologové mi řekli, že už nikdy nebudu běhat,“ tvrdil novinářům například čtyřicetiletý Joel Andres, kterému se při cvičení se zátěží pohnuly dvě ploténky ve spodní části páteře. Během roku však potíže ustoupily – poté, co přešel na trénink podle Romanovovy metody.

Sám Romanov, který se po přistěhování do Spojených států usadil v Miami, přiznává, že naučit se jeho metodě není jednoduché. „Abychom běhali efektivně, nezbývá než k tomu přistoupit jako k návyku, kterému se musíme naučit podobně jako třeba basketbalu nebo golfu,“ říká. Za největší rozdíly oproti klasické technice pokládá běh v mírném předklonu, doskok na střední část nohy s ohnutým kolenem, rychlý odraz a krátké kroky. Pohyb tak má snižovat zátěž na kolena a vyžaduje menší vynaložení energie.
Tento zdravotní efekt potvrdil výzkum, který prováděl světově uznávaný jihoafrický biomechanik Timothy Noakes (on sám zaběhl na sedmdesát maratonů). Sledoval stav dvaceti běžců, kteří se pod vedením Romanova „přeškolili“ na jeho metodu z tradiční techniky s dopadem na patu. Noakes výsledky shrnul ve studii publikované v americkém časopise Medicine & Science in Sports & Exercise. Podle jeho výzkumu se působení otřesů při odpadu na kolena běžců snížilo o polovinu. Současně ovšem upozornil, že otřesy se někde absorbovat musí a že někteří běžci začali nově pociťovat bolest v lýtkách.

Dodržujte pravidla

Právě problémy s lýtky řadu sportovců nakonec přinutí vzdát se nácviku Romanovovy metody. „Když k nám přijede Romanov, mám vždy hodně práce – přibývají mi pacienti,“ tvrdí fyzioterapeut Robert Forster z kalifornského města Santa Monica, které se stalo oblíbeným tréninkovým střediskem početné komunity triatlonistů. „Po absolvování Romanovových seminářů přicházejí lidé s problémy s achilovkou a lýtky. Rekreační běžci nemají dostatek svalové síly k tomu, aby došlapovali na střední část nohy. To je pouze pro vyspělé běžce,“ soudí Forster.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle Runu, které je právě v prodeji.

Autorem textu je Jan Štěrba