Běh je úžasný v tom, že ti dokáže přiblížit nová místa. Může ti zprostředkovat skvělé zážitky a objevíš díky němu nové přátele. Nedávno jsem ale zjistil, že díky němu jde poznávat i historii. 

Loni na podzim mi zavolal můj italský kamarád Luca, jestli nechci přijet a mezi prvními si proběhnout nově otevřenou „Cestu vlny a hedvábí“. Trasa vede po staré obchodní stezce z emilie-romagnské Boloni do toskánského Prata. Sto třicet kilometrů po horských stezkách rozdělených do šesti etap dlouhých 20 až 30 km. Protože cesta spojovala ve středověku dvě významná obchodní a kulturní centra, není to jen o krásné apeninské přírodě, je také o spoustě míst s bohatou historií.

Etapa I.: Výzva

Nemáme čas absolvovat celou trasu, vybrali jsme několik úseků a ty složili do tří etap proložených seznamováním s místní historií a kulturou.

První etapu startujeme nedaleko Bologni. Naši průvodci Elizabeth Lastri a Roberto Gheduzzi nám slibují pohodový zahřívací běh. Jenže když je vidím, je mi jasné, že to bude pěkná výzva.

Vyrážíme mírně zvlněným terénem okolo zámečku, později překrásnou trasou kolem říčky. Opravdu pohodová trasa, jen s jedinou drobnou vadou: tempo. Pro Lízu a Roberta je to asi pohodička, jsou to italští reprezentanti a členové italského týmu Hoka One One, já mám ale co dělat, abych se jich držel. Po vydatném italském obědě mi žaludek poskakuje a já se snažím držet na dohled kamaráda Maxe, abych se neztratil.

Po více než 11 km a jen o chlup více než tři čtvrtě hodině dobíháme na místo, kvůli kterému jsme tak spěchali. Na překrásný visutý most, který připomíná zmenšený brooklynský, dobíháme právě za západu slunce. Najednou mám pocit, jako bych snad ani neběžel. Ten pohled mě nabíjí. Nechce se mi odtud, ale těším se, co přinese další den.

Etapa II.: Divocí koně

Druhá etapa už má být o poznání těžší, máme na ni ale celý den – přes vrcholky Apenin, hledat nedotčenou volnou přírodu.

V očekávání zajímavých míst připínám na speciální držák za pás zrcadlovku a věřím, že při pomalejším tempu mi nebude příliš vadit.

Vybíháme cestičkou zasypanou jedlými kaštany. Křupání pod nohama odvádí pozornost od prudkého stoupání, ze kterého velmi zvolna ukrajujeme metr za metrem. Místní zemědělci nás zdraví, a kdykoliv je potřeba, radí kudy jít. Vypadá to, že všichni berou novou cestu za svou a jsou rádi, že tudy vede. Nejvíce se baví Max, který dokonce zkouší, jaké to je jezdit na traktoru.

Dobíháme na první vrcholek. Neskutečné místo – cestička se klikatí po hřebeni, mezi keři, kameny a trsy vysoké trávy. Připadám si jako v pohádce, fotím každou hloupost, a to netuším co mě ještě čeká.

Další seběh a opět výběh, tentokrát ještě o něco výše, a tady na nás čeká obrovské překvapení: divocí koně. Netušil jsem, že v Evropě stále existují místa, kde žijí, a tady v centrální Itálii, ve 2 000 metrech nad mořem, najednou vidím celé stádo.

Vytahuji foťák a běžím s ním co nejblíže. Nebojí se, chtějí si hrát. Běháme s nimi, sotva na pár metrů. Když běžíme k nim, utíkají, když od nich pronásledují oni nás. Neskutečný zážitek, cítíme se součásti tohoto místa. Celý zbytek etapy se z toho nemůžeme vzpamatovat.

Etapa III. Vítá nás Prato

Třetí den a poslední etapa – symbolicky volíme doběh do Prata. Tentokrát nás po krátkém výstupu čeká dlouhý seběh klikatými stezkami. Částečně lesem, ale také starobylými vesničkami s prastarými kamennými domy. Mrzí nás, že pomalu zakončujeme naši cestu, ale užíváme si překrásné technické pasáže.

Stíháme i dlouhou zastávku na oběd: italské těstoviny, sýry a jako zlatý hřeb – pečené jedlé kaštany. Jak lépe zakončit nádherný výlet do Itálie, než prvotřídním jídlem a skvělým vínem?

Co navštívit v Pratu

Dóm svatého Štěpána

Nevynechej návštěvu Dómu svatého Štěpána s venkovní výzdobou od Donatela a uvnitř překrásnými freskami Fillipa Lippiho, který zde v patnáctém století žil. Výzdoba dómu je asi jeho největší prací.

Palazzo degli Alberti

Galerie, ve které najdeš nádherné obrazy třeba od Fillipa Lippiho, jeho syna Filippino Lippiho či Caravaggia. Pokud se nebojíš výšek, vystoupej na střechu paláce, z nadhledu vypadá Prato překrásně.

Galerie soudobého umění

Už samotná budova je uměleckým dílem, z dálky připomíná spíše fotbalový stadion se zvlněnou věží, která má evokovat rádiové vlny. Vnitřní uspořádání je poskládáno tak, abys byl doslova vtažen do mezi exponáty a stal součástí proměnlivého obrazu.

Cesta vlny a hedvábí

V červnu 2018 ji otevřely společně italské regiony Toskánsko a Emilia Romagna. Vede napříč Apeninami po historické obchodní stezce spojující dva, na svou dobu převratné zavlažovací systémy – Cavalciotto (Prato) a Chiusa di Casalecchio (Bologna). Trasa je dlouhá 130 kilometrů a je rozdělena do šesti úseků o délce 20-30 km. Na trase najdeš mnoho překrásných památek i téměř nedotčenou přírodu.

Jak se připravit

Vzhledem k rozdělení trasy do etap je zvládnutelná pro téměř každého běžce. Je perfektně značená, přesto je dobré si v infocentru v Prato nebo Bologni vyzvednout mapu a také si ji nahrát do hodinek. Start a cíl jsou v jiném místě, je tedy dobré si buď vzít doprovod s autem, nebo přizpůsobit logistiku.

Trasa vede povětšinou po horských cestách a stezkách, proto by měly být trailové boty samozřejmostí. Na každou etapu je dobré si vzít alespoň litr vody a trochu jídla, i když je cestou hodně restaurací, místní jsou ochotni vždy pomoct. Budou ale chvíle, kdy budeš několik hodin zcela mimo civilizaci.

Ačkoli nejsou Apeniny pro Italy nijak vysoké, stále jsou to hory. Přibal si tak vždy vhodné oblečení na různé podmínky.

Kde jíst a spát

Jen málo kdo zvládne celou trasu na jeden zátah. Naštěstí se do projektu zapojilo zhruba 40 hotelů a penzionů. Jejich seznam najdeš na stránkách www.viadellalanaedellaseta.com. Někde možnost přespání v privátech a několikrát mě místní zvali k sobě domů, že u nich můžu přespat. Restaurací a chat je po trase také nespočet, jídlo je tradičně italsky chutné a lehké. Jen není dobré to přehnat s vínem. Je tak dobré, že by se člověk rád zapomněl a oběd protáhl až do snídaně.

Text: Michal Hrabec, Running2.cz | Foto: Shutterstock