Žaludeční neklid patří společně s tím střevním k nejméně vítaným běžeckým průvodcům. Zejména v určitých kruzích se bohužel vžil názor, že zvracení k věci patří. Ve skutečnosti se tělo snaží i pomocí vzpoury útrob něco říci – žádá, křičí, sténá. Hrát si v jednom kuse na hluchého není nejšťastnější nápad.
„Zvracíš krásně! Ale umíš to i rychleji. Nezastavuj.“ I takhle se povzbuzují spolubojovníci z dálkových běhů. „Já mám při Spartathlonu jedinou jistotu. Na sedmdesátém kilometru si ,zatelefonuju´ a mažu dál…“ Schválně, kdopak je autorem tohoto výroku?
Anebo: „Kdo se nepoblije, neběhá čtyřstovky správně.“ Další mýtus, který stále nepřísluší zdaleka zvyklostem z druhé poloviny minulého století. Dokonce ani vysloužilí fotbalisté nechutnými zkazkami ze zimní přípravy zrovna nešetří. Kolikrát se čekalo už jen, až „to vyndá“ ten nejodolnější z nich. Zdá se, že tohle eklující se téma k výkonnostnímu sportu patří. Musí to tak být?
Určitě ne, naopak. Spolehlivé, klidné trávení je totiž základním stavebním kamenem běžeckého úspěchu. Kachní žaludek ochotný sešrotovat úplně cokoliv se vyvažuje zlatem. Jeho pravý opak zvyšuje nejistotu a startuje záporné perpetum mobile, začarovaný kruh. Běh s rozbouřeným žaludkem ztrácí na síle, pozbývá lehkosti. Není to ono.
A nyní už k tomu, proč se sportovcům nejčastěji „zvedne kufr“.
Jídlo, hra s ohněm
Jasně, že když se naláduješ vepřovou se šesti a rovnou vyběhneš, nemusí to dopadnout fanfárově. Pro dopolední závod je naopak záhodno volit už „nekonfliktní“ večeři a raději i oběd předchozího dne. Vědět, co komu sedí a co nikoliv, je základ, nepochybíš pevnými, dobře stravitelnými pokrmy.
A když musíš něco pozřít i během závodu? I to je umění, které se ale nechá vcelku úspěšně natrénovat. Výhra přitom pokaždé není ani sportovní výživa, obzvláště o energetických gelech se už ví, že bez řádného vyzkoušení se tu a tam derou ven oběma směry… A činí tak i v případě, že vyzkoušené jsou, jenom je jich prostě už moc. Valit do sebe co chvíli řídký sladký příděl totiž znamená zadělávat si na kritické podráždění žaludku. Podobně to ale může dopadnout i po koňské dávce hořčíku.
Pozor rovněž na oblíbenou glykogenovou superkompenzaci v předzávodním týdnu. Nyní ponechme stranou, jak moc ve skutečnosti funguje. Jde i o to, že spoustě jedinců navyklých na pravidelný příjem cukrů může jejich rozkolísání pocuchat žaludek. Zejména tedy pak ona fáze, kdy ti těstoviny s rýží po předchozím vyhladovění „lezou ušima“.
Náš tip: Gel zapíjej hypotonickým ionťákem, při delším závodě ho zkus zajíst něčím pevným. Proto lze tu a tam na občerstovačkách narazit na kousky pečiva namazané čímkoliv slaným, či dokonce s tenkým proužkem cibule. Ta srovná chutě i zalepená ústa.
Pij, ale netop se
Všechna čest osvětové kampani, aby běžci při závodě nelekli žízní. Zejména když udeří vedra. Až na to, že se rada občas obrátí naruby stejně jako žbluňkající žaludek plný těžko vstřebatelné vody. Běžci se natolik bojí vyschnutí, až se zevnitř „utopí“, otráví vodou. Odborníci mluví o hyponatrémii.
Z plna hrdla je lépe pít v týdnu před závodem, při něm ale jenom tak, aby nežbluňkalo. Ionťák i některé druhy slabší minerálky se vstřebávají snáze. Opět pomáhá pozřít před rozcvičením něco neutrálního, pevného. Ostatně i kinetózy neboli cestovní potíže podobného ražení nejčastěji pramení z prázdného, přitom zalévaného žaludku.
Náš tip: Je-li to možné, zkus pro klid žaludku zařadit vývar anebo aspoň dobrý bujón. Případně takzvanou „homeopatickou“ kolu zředěnou libovolným množstvím vody – ideálně pokojové teploty. Rozhicované vnitřnosti totiž dráždí i vychlazené pitivo.
Otravný čerstvý vzduch
Vedro je pro trávicí ústrojí nepřítelem. Vedle úpalu či úžehu, jímž si pravděpodobně prošel či proběhl každý (a to pak v sobě neudržíš fakt vůbec nic), je tu ještě jedna chuťovka, o níž se moc neví. Zejména za déle trvajících parných dnů se v městských, ale i v některých přírodních oblastech může vyskytovat přízemní ozón. Není vidět, cítit, přitom skýtá vysokou pravděpodobnost, že to s obsahem tvého žaludku nedopadne nejlíp.
Zatímco proti slunku nasadíš čapku a leduješ zátylek, v případě sloučenin ozónu mají zejména citlivější jedinci tu čest s lehkou otravou. Účastníci tradičního zátopkovského týdne uprostřed prázdnin s maratonským vyvrcholením by mohli vyprávět. Nepříjemné je, že výskyt ozónu lze jen těžko předpovědět, většinou se o jeho přítomnosti dozvíme teprve při denním ohlédnutí rosničkářů.
Náš tip: Za největších veder běhej jenom takové tréninky, které neohrožují stabilitu tvého vnitřního prostředí – hlavně volné běhy, případně kratší nesouvislé rovinky ve stínu. Všechno, co dobře udýcháš.
Když se vylekají bakterie
Jakkoliv nás běh uvolňuje a nabíjí dobrou náladou, při zvýšené či dlouhodobější zátěži jde i o nesporný tělesný stresor. Středobodem nervového i téměř jakéhokoliv jiného napětí a vypětí je břicho. Rčení jako „ta mě ale nakrkla“ či „zchladit si na někom žáhu“ se nezrodila náhodou. Silně či dlouhodobě vystresovaní přestáváme správně dýchat, mezižeberní svaly se svraští, což nezřídka vyústí v nevolnost. Ostatně, komu tak trochu nestávkoval žaludek třeba před nástupem na maturantské potítko? Tak pozor na to!
Proč to při zátěži tak dobře netráví?
Protože srdce hrne krev tam, kde je jí nejvíce zapotřebí, tedy do svalů. Trávení je v tu chvíli druhořadé. Když se k tomu připočte ustavičné „natřásání“, které také může vyprovokovat výraznější pohyb ve střevech, podmínky rázem nejsou nepodobné těm, které zažívají nešťastníci stižení cestovní nemocí.
V neposlední řadě pak v břiše sídlí naše ministerstvo obrany, imunitní systém. Jakmile se miliardy životně důležitých kultur ve „stavu ohrožení“ z hůře řešitelné zátěže splaší, žádná toika nestojí dostatečně blízko.
A takoví dálkoví běžci při závodech nezvrací jednou, dvakrát. Nedobrovolných předklonů učiní závratně mnoho. Dokonce, i když už nemají, co by šlo ven. Jejich potíž kolikrát už nesouvisí jen s jídlem, s počasím. Křečemi co chvíli zmítané tělo jim dává jasný, intenzívní signál: „Kámo, už toho mám fakt dost“.
Jakože někdy je takové sebepřekonání šlápnutím daleko přes čáru smysluplnosti. I zvracením totiž svedou řvát o pomoc také životně důležité orgány.