Žádný pád není nekonečný. Vždycky skončí na dně, od kterého se můžeme odrazit. Motivace se hledá velmi těžko, přesto však existují střípky naděje, které spolu s novými tréninkovými impulzy dokážou být dostatečnou motivací pro dosažení vysněného cíle. Znám to moc dobře z vlastní zkušenosti.
Po vlně osobních rekordů, finálových umístění na MČR a životní formě přichází jako blesk z čistého nebe stopka, se kterou nikdo nepočítal. Nemá cenu spekulovat nad tím, jestli stálo za to podcenit první příznaky začínající nemoci a dát přednost sportovním výkonům. Tisíc hlav, tisíc názorů. Já mám ten svůj, za kterým si dodnes stojím.
Možná jste něco podobného už také někdy zažili.
Smíření s nucenou pauzou u mě probíhá klidně, zimní virózy jednou dostihnou přece každého. Po vydařené sezoně bylo volno stejně v plánu, i když boj s nemocí bych k odpočinku nepřirovnávala. Celý měsíc se v tréninkovém deníku objevují jen prázdné kolonky. Chce to, nenechat se jimi odradit a obrátit je ve svůj prospěch.
„Prázdné kolonky mohou skutečně demotivovat, ale tréninkový deník se v době zranění a nemoci může změnit v deník mentálního tréninku, protože hlavou lze trénovat i při zdravotní indispozici,“ upozorňuje na častou chybu sportovní psycholožka Kateřina Vejvodová.
Zažeňte negativní formulace
Postupně však u mě sílí touha navázat na nedávné úspěchy a o motivaci není nouze. Začínám zvolna. Chodím jen klusat, většinou něco mezi 20 až 30 minutami (do 5 km). Stále však cítím, že něco není v pořádku. Nedokážu rozlišit, jestli to jsou dozvuky nemoci, nebo jen projev špatné kondice. Oba dva stavy se mi totiž poměrně dlouho vyhýbaly.
Po odběru krve, který neprokázal žádnou nemoc, tak vítězí strach z ostudné formy, ve které se nacházím jen pár týdnů po zaběhnutí osobního rekordu na 1 500 m. Navzdory přetrvávající únavě se snažím přidat v tréninku, ale jako bych půl roku jen stála na místě. Veškeré pokusy o návrat jsou neúspěšné.
Přesto by se měl člověk v těchto chvílích vyvarovat negativních formulací, které mohou znechutit další snažení, například: dnes to nestálo za nic; jsem k ničemu; už nikdy nic nezaběhnu atp. „Místo toho bychom se měli pokusit objektivně zhodnotit, proč se nedařilo, a navrhnout plán pro případ, že se podobná situace objeví znovu,“ dodává Vejvodová.
V mém případě by to třeba znamenalo uvědomit si, že zrovna dnes se mi neběželo ideálně, protože jsem byla unavená kvůli učení na zkoušky nebo proto, že děti v noci nespaly. A až se příště podobné neočekávané události objeví, měla bych přinejmenším snížit intenzitu tréninku a nechtít po sobě závratné výkony.
Původní motivace, kde jsi?
Postupně přicházím o poslední střípky naděje, až jakákoliv motivace mizí a na několik týdnů zcela rezignuji. Přichází další odběr krve a začíná kolotoč vyšetření, který má odhalit příčinu špatných výsledků. Teď bych mohla pokračovat jen symbolickými třemi tečkami, neboť jízda na tomto kolotoči se zdá být nekonečná.
Přesto však přichází velký zvrat. Už dávno vím, že pár kvalitních tréninků k návratu do původní formy stačit nebude. Až téměř po roce se tak smiřuji s pozicí začátečníka, který začíná od nuly.
Také na tomto se ovšem dá najít něco přínosného: poznání sebe sama. „Sebepoznání patří mezi základní psychologické dovednosti, které jsou obsahem psychologické přípravy sportovce,“ říká Veronika Baláková, místopředsedkyně Asociace psychologů sportu ČR.
Pokud máte pocit, že vaše momentální motivace je ta tam, zapátrejte ve své hlavě po té primární motivaci, která vás prapůvodně rozběhala či později hnala do tréninku.
„Může se stát, že primárním zdrojem je vnitřní motivace, že danou činnost dělám, protože mě baví. Když člověk začne trénovat a zlepšovat se, začne očekávat také nějaké výsledky, ty se dostaví, začne očekávat další, a tím pádem se motivace překlápí k té vnější. A když potom výsledky nejsou, je jasné, že mě to přestane bavit,“ popisuje Baláková.
Vzpomeňte si na původní příjemné pocity, které vás při běhu provázely, a uvědomte si, že každé trápení jednou musí skončit. Nebo hledejte nové motivace: Co by vás tak mohlo znovu nakopnout? Ale i co je reálné a co není.
Všechno si pište
Já kromě tradičních nástrah, které číhají na všechny začátečníky a o kterých už byly napsány stovky článků, svádím boj ještě na druhé frontě. Soupeři, kteří mi dlouhé roky koukali na záda, jako by měli křídla.
V rámci svých zdravotních možností se tedy opět pouštím do tréninku. Veškeré nástrahy, ať už přicházejí odkudkoliv, odhodlaně překonávám. Těžko říct, jestli se kolotoč vyšetření zastaví za pár měsíců, za rok či později, ale jsem pevně rozhodnutá, že tuto cestu dokončím.
Vsázím na doporučení dávat si krátkodobé racionální cíle namísto toho, abych se do měsíce viděla hned na stupních vítězů. I k jejich plánování může dle Balákové pomoct vedení tréninkového deníku, kdy soustavné reflektování cílů v zápiscích zvyšuje šanci na jejich dosažení. A tak zapisuji, co se dá. Pocity, náladu a myšlenky. Po tréninku i před ním.
„Záznamy v tréninkovém deníku sportovci pomáhají při monitorování vlastního úsilí a zlepšují sebereflexi sportovce, tedy to, jak se sportovec vnímá. Náhled na vlastní rozvoj je pak objektivnější, sportovec vidí výsledky tréninku a může podle toho reagovat a plánovat další trénink,“ přibližuje přínos vedení tréninkového deníku z pohledu mentálního kouče Kateřina Vejvodová.
Chvílemi přesto stále bojuji s tím, kde jsem byla dřív a kde jsem nyní. Střídá se obrovské odhodlání s naprostou rezignací. Takovému stavu se vyhnout nelze, zvlášť pokud sleduji aktuální výkony na závodech a vidím, jak si soupeři stojí. Jako na potvoru je zrovna teď republiková medaile na dosah. Tedy na dosah ruky zdvižené při průběhu cílem při onom posledním závodě, který udělal prozatímní tečku za mojí atletickou kariérou. Aktuálně bych měla co dělat i jako dlouhoruká Saxana.
Lepší než ohlížet se dozadu by bylo směřovat vpřed – k oněm krátkodobým reálným cílům.
Pocit místo plánu
Internetem putují tisíce tréninkových plánů, díky kterým zaručeně dosáhnete svých cílů. Pro začátečníky, mezi které jsem se zařadila i já, je jich drtivá většina. Přesto se jim vyhýbám, jak jen to jde. Mnoho začátečníků totiž ztroskotá právě kvůli tréninkovým plánům, které jim jednoduše nevyhovují.
Trénuji tedy výhradně na vlastní pocit. Zdaleka se nepřibližuji tréninkům, jaké jsem kdysi běhala. Ale to přijde. Někdy vyrazím jen na patnáct minut volně klusat, jindy zůstanu doma. Odkládám chytré hodinky, neboť mi pomalý klus, či dokonce indiánský běh výrazně zhoršují celkové statistiky. Soustředím se jen na své pocity, neřeším počet kilometrů ani délku tréninku. Nesvazuje mě žádný plán a zmizely i nepříjemné pocity, které jsem mívala celý půlrok, kdy jsem se za každou cenu snažila vrátit na čelo startovního pole, než jsem totálně rezignovala.
Druhou variantou by bylo nechat si vytvořit plán na míru přímo svým aktuálním schopnostem. Na druhou stranu – jestliže se v běhání momentálně kvůli zdravotním patáliím spíš plácáte, mohl by vás jakýkoliv plán spíš demotivovat.
Vyběhněte z monotónnosti
Běhání mi opět přináší radost stejnou jako většině hobíků a rekreačním sportovcům. Však to znáte – vyčistíte si hlavu a zapomenete na starosti všeho druhu. Dříve přicházela radost v podobě osobních rekordů a medailí, na hodnoty svých osobáků však musím jako začátečník zapomenout. Jsou totiž tak vzdálené, že by neúspěšná snaha o jejich překonání působila velmi demotivačně.
Během nucené pauzy vám dojde, že život není jen o běhání, přesto však závodního ducha nepřelstíte. Najděte si dílčí cíle, které budou při vaší cestě zpět na vrchol takovými záchytnými body. Může to být třeba střízlivě vytyčená uběhnutá vzdálenost či čas, nikoliv touha po nových osobácích.
Tak jde pomalu nahoru i moje výkonnost, až dosahuji prvního záchytného bodu. Běžím bez problému dvacet minut v kuse. Od teď musím být vždy schopná zvládnout tento trénink, než se posunu o třídu výš. Pak postupně přidávám další zpestření – svižné rovinky na závěr kratšího klusu. Začínám na čtyřech, ale jako by si nohy vzpomněly, že tímto kdysi začínaly přibližně čtyři tréninky týdně.
I ve své situaci se snažím neustrnout v monotónnosti tak, aby mě i v porovnání se starými časy tréninky bavily. Nakonec zjišťuji, že možností je celá řada. Nejjednodušší je hra s tempem. Začínám pomalu jako vždy, ale posledních pět minut vystupňuji.
Takový typ tréninku vede k postupnému zrychlení šnečího tempa, aniž byste si uvědomovali, že vybíháte týden od týdne rychleji.
Když si po nějaké době zapisuji do tréninkového deníku, který mi dovoluje listovat mým běžeckým snažením, trénink, kdy zvládnu odběhat i dvanáct stopadesátek v mírném kopci bez výrazného úsilí, zarazím se. Právě jsem zvládla odběhat plnohodnotný trénink, který jsem opakovaně absolvovala i v době své nejvyšší výkonnosti.
Vím, že jsem na dobré cestě. Nelituji rozhodnutí vydat se na cestu k cíli z pozice začátečníka, přestože se často zdá být nekonečná. A tak i vám přeji, abyste svých rozhodnutí nelitovali. Vyhlížejte další záchytné body, ale zůstaňte nohama na zemi.
Počítejte ale i s variantou, že starou motivaci objevit nemusíte. Sportovní psychologové znají i případy, kdy sportovec zjistí, že ho už vlastně daná činnost nebaví a chce se věnovat něčemu jinému. Pak se nemá cenu do ničeho nutit, v případě hobby běžců to platí dvojnásob.
Text: Barbora Veselá | Foto: Shutterstock
