Kidokai Running aneb běhání zdravé, radostné a bez námahy

Kidokai Running aneb běhání zdravé, radostné a bez námahy

Prostřednictvím běhu se snažíme utíkat od problémů a neuvědomujeme si, že před sebou neutečeme. Jsme orientovaní na výkon, neumíme relaxovat a už vůbec ne komunikovat s vlastním tělem. Ke šťastnému běhu bez bolesti a nakonec i lepším výsledkům vás může dovést cesta Kidokai Runningu.

Pětadvacetiletou Veroniku Vzorekovou při běhu trápila bolest kolen. Rozhodla se proto vyzkoušet trénink pod vedením fyzioterapeuta a myslitele Kidokai Runningu Richarda Jisla. Záhy si zlepšila osobák na půlmaratonu o 12 minut (na 01:26:35), potíže zmizely, ale hlavně: „Mám teď z běhu větší potěšení, užívám si ho a jsem při něm šťastná. Běhá se mi lehce, uvolněně, nedřu a tréninky mě už nevyčerpávají,“ pochvaluje si Veronika. Překvapivě snížila i četnost – ze čtyř jednotek týdně na dvě. Soustředí se sama na sebe, na svůj běh, odložila i sporttester, aby ji nic nestresovalo. V závodě nehledí na soupeře, nesnaží se s někým porovnávat a někomu se vyrovnat.

Zní to jako pohádka? Šarlatánství? Nesmysl?

Ať už si budete myslet cokoliv, v Kidokai Runningu můžete objevit jiný přístup k běhání, tréninku, ale i k životu. Chcete-li. Nenabízí zázrak a není to dogma, kterým se hned zítra musíte začít řídit, abyste byli spokojení (a běhalo se vám dobře). Jen nastiňuje další možnost a otevírá nové obzory.

Tělo není odděleno od duše

Řada lidí má běhání spojené s námahou, vyčerpáním, únavou, ba zraněními. Když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou. A podobně uvažují i v každodenním životě. Ač se to na první pohled nemusí zdát, vše je propojeno. Běháme, jak žijeme, a žijeme, jak běháme. A jedno se snažíme kompenzovat druhým. Většina těch, co s běháním začali, by jistě odkývala, že za tím stojí (hned po hubnutí) touha vyčistit si hlavu.

„Lidé se často vrhají do sportu s tím, aby se zbavili napětí z práce, stresu, používají ho jako únikovou sféru, chtějí kompenzovat sezení u počítače a na poradách. Ale podobně často jsou překvapeni, že to úplně nefunguje. Chvíli se díky endorfinům cítí šťastnější, ale neuvědomují si, že před sebou není kam utéct. Naše tělo není odděleno od našich emocí a mysli. A tak mají například problém s dýcháním, protože mají sevřený hrudník, kde se jim fixují zadržené emoce a napětí z práce. A jediným výsledkem takového procesu utíkání před svým stínem je, že zůstáváte na stejné úrovni, ale opotřebovanější,“ popisuje Richard Jisl.

Spíš filozofie než technika

Prostřednictvím Kidokai Runningu učí na svých kurzech zájemce běhat s lehkostí, radostí, bez bolesti a únavy.

Není to přitom o tom, že by vám někdo popisoval, kam dát či nedat chodidlo nebo jak držet ruce. Ano, lidé podle Jisla v technice dělají řadu chyb, ale je to předně o tom, že neumějí komunikovat se svým tělem a uvolnit se. „Klíč k úspěchu je daleko víc v této oblasti než v nějaké technické kličce,“ podotýká fyzioterapeut. Zní to prostě, ale mnohem hůř se to praktikuje.

„Mnoho lidí si myslí, že běh je tak triviální lidská dovednost, že není třeba se ho učit a že je podstatné zvyšovat pouze sílu, rychlost a vytrvalost. Bohužel spousta lidí se dívá na běh pouze z tohoto racionálního pohledu a často ztrácí schopnost komunikace se svým vlastním tělem. Na kvalitě našeho výkonu se přitom podílí nejenom naše vůle, ale i schopnost relaxace, regenerace a koncentrace už v samotném jeho průběhu,“ vysvětluje Jisl s tím, že krásně je to vidět i na příkladu toho, kolik lidí se pravidelně vydává na maraton, aniž by znali své možnosti. Překonání sebe sama je věc jedna, ale netřeba si u toho huntovat i tělesnou schránku.

Paradoxní je, že v dětství jsme na tom byli lépe. „Jako malé děti tohle všechno umíme, bez toho, aniž by nás to někdo učil. Pak nás ale deformuje výchova, škola, společnost. Ztratíme kontakt sami se sebou a znovu se to pracně učíme, protože jsme už otřískaní životem, máme nějaké návyky a myšlenkové vazby, které nám brání v tom, se úplně uvolnit, relaxovat a být při běhu šťastní. Naučíme se dřít, být unavení – věci, které malé děti neznají,“ dodává, ale jedním dechem upozorňuje, že to neznamená „běhat jako malé děti“.

Abyste ale rozuměli: Jisl nebagatelizuje běžeckou techniku, nicméně míní, že jen prací s tělem s ní příliš nepohnete. „Postavení kloubů, jak vést pohyb svalově, to, čeho jsou plné knihy, je důležité, aby si člověk nepoškozoval tělo, a většinou tím také začínám, protože za mnou někdo přijde s tím, že ho něco bolí a po běhu se mu špatně odpočívá. Ale mechanická korekce sama o sobě se dost špatně fixuje, za onou deformací pohybu totiž většinou stojí nějaké další vnitřní struktury,“ popisuje Richard Jisl.

(Ne)zdokonalovat dokonalé

Dost dobře je to vidět na vrcholových sportovcích, i když ti jsou na tom podle Jisla pořád lépe než široká běžecká veřejnost.

„Pokud nemá sportovec o svém těle dostatek informací, dochází k přetrénování a úrazům. Jde přesně o ty situace, kdy jsou jednu sezonu na vrcholu, ale pak nejsou schopni svůj výkon zopakovat. Dostanou se k optimálnímu tréninkovému zatížení, ale jak jsou v euforii z úspěchu, myslí si, že znovu musejí zvýšit tréninkové dávky, aby je nikdo nedostihl. Jenže nelze zdokonalovat dokonalé a tělo vypoví službu,“ nastiňuje Jisl.

Není to zatracování tréninkového plánu, nýbrž jeho bezduchého aplikování. Plán není bible svatá a odklonění od něj neznamená prohru. „Člověk by si měl udělat nějaký plán toho, co bude dělat, ale řídit se jím s velkým respektem ke svému zdraví a ke svým aktuálním možnostem,“ míní Jisl s tím, že disciplína nemusí vypadat jen jako bezduchý dril.

Opačný břeh dost dobře reprezentují vytížení manažeři, skupina, právě pro niž je běh častým prostředkem úniku, ale také skupina, která fyzioterapeuta dost často vyhledává – protože se jí to nedaří. Soustředí se na myšlenkovou činnost, komunikaci s tělem nemají žádnou a pak jsou rozčileni, že jejich tělo nefunguje. „Jsou zvyklí, že když se jim rozbije auto, dají ho do servisu a ono pak zase jezdí, není třeba mu věnovat nějakou energii, pozornost. Podobně si myslí, že to probíhá i s jejich tělem. Neuvědomují si, že jediný, kdo jej může udržet ve správném chodu, jsou oni. Všichni ostatní k němu vždy přistupují zvenčí,“ říká Jisl.

Učení se nápodobou

Cestu Kidokai Runningu může nastoupit každý bez ohledu na výkonnost, běžeckou historii i ambice. Někdo si klade za cíl lepší čas, delší vzdálenost, bezbolestný zážitek nebo jen radostnou záležitost bez zbytečně velkého snažení.

Úvodní lekce jsou pro všechny stejné – stejně pomalé. Podobně jako se děti učí nápodobou, je podle Jisla užitečné setkat se s někým, kdo již uvolněný běh praktikuje. Sdílet a společně prožívat. I když si vším stejně nakonec musíte projít a pracovat na sobě sami.

Pokud tušíte závan východních filozofií, nejste daleko od pravdy. Právě ty totiž také Jisla inspirovaly a ovlivnily.

„Můj přístup ke sportu a životu hodně poznamenalo setkání s mými japonskými a čínskými učiteli šiacu, tchaj-ťi, aikida a čchi-kungu,“ potvrzuje Jisl. Zároveň ale přiznává, že mu trvalo poměrně dlouho, než vše začal propojovat se sporty, jako je běh nebo běžecké lyžování. „To, co nyní učím, je logickým vyústěním všech mých životních zkušeností v horizontu pětadvaceti třiceti let. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že uvolnění v pohybu může být klíčovým faktorem ke zlepšování výkonu,“ říká. Že zřejmě dělá něco jinak, mu došlo ve chvíli, kdy se více věnoval kompenzačnímu cvičení na úkor běžeckého tréninku (podobně jako Veronika z úvodu článku), a přesto byl na stejných výkonech jako v době, kdy intenzivně trénoval; předbíhal své svěřence. Ostatní ale ke snížení četnosti nutně nenabádá.

Zároveň se neděste, že než se bude měnit váš běh i další oblasti života, musejí nutně uplynout desítky let. Pokrok je značně individuální a někomu k němu klidně stačí půl roku.

„Avšak co se týče komplexního zdokonalování našeho běhu, tak vyznávám principy svého učitele tchaj-ťi pana Vincenta Chu, že se člověk pravidelným tréninkem může rozvíjet na různých úrovních celý život,“ uzavírá Richard Jisl a připojuje ještě jedno poselství: „Běhejte tak, abyste se cítili šťastni. Ne proto, že už jste konečně doběhli a máte to za sebou, ale v průběhu celého běhu.“

Kidokai Running

Termín „kidokai“ v sobě spojuje tři japonská slova: KI znamená energie, DO je cesta či celoživotní filozofický přístup k životu a KAI symbolizuje školu, nutnost neustále se vzdělávat v průběhu celého života.

Jeho tvůrcem je fyzioterapeut a dlouholetý profi sportovec Richard Jisl.

Skloubil v něm své bohaté zkušenosti ze sportovní i pracovní kariéry – spolupráce s vrcholovými sportovci s tím, že hojně čerpá zejména z principů tchaj-ťi.

Pod názvem Kidokai Running se neskrývá ani tak speciální technika běhu, jako přístup (nejen) k němu založený na uvolnění a komunikaci s vlastním tělem.

Na vlastní kůži

Dokud jsem nevyzkoušela, dost dobře jsem nevěděla, co si mám pod slovy Richarda Jisla představit. Jak JINAK vlastně poběžím? Trochu to zavánělo tajemnem, trochu něčím šíleným. Má snad Richard v rukávu něco, co mi ještě nikdo před ním nesdělil?

Záhy jsem pochopila, že samotná technika běhu je tak trochu až na druhé koleji. Respektive přichází až jako následek uvolnění, které je naprosto klíčové.

Nejprve se dozvídám, že ruce nebudeme vůbec potřebovat, mám je svěsit, uvolnit v ramenou. Po celou dobu si tak trochu připadám jako tučňák. Další kámen úrazu: dýchat nosem. Naklonit se a volně se sunout vpřed.

Nejde mi ani jedno. Každou chvíli se přistihnu, že mám stažená záda a vůbec celkově mám problém se uvolnit. Když to Richardovi říkám, věští další problém. Je špatně totiž už jen to, že se v tom utvrzuji.

Upozorňuje mě, že místo pohybu vpřed zbytečně skáču do výšky a tím se připravuji o energii. Chodidla mají jít lehce nad zemí, ale zase to nesmí sklouznout k šoupání nohama. Když zmerčí, že mi pravá noha vybočuje lehce ven, mám se ji zkusit přesměrovat polohou palce. Intenzivněji bych to mohla vnímat s tenčí podrážkou (lépe se prý také trénuje v botě se širší špičkou, aby noha měla dostatek prostoru pro práci prstů).

Pohybujeme se skutečně pomalu, daleko za 7 min/km, abych měla čas si vše zažít.

Takže tu není ani prostor pro můj běh přes špičky. Každá rychlost si totiž žádá trochu jiný došlap a je potřeba to rozlišovat. K lepšímu odrazu může pomoci třeba jízda na koloběžce.

Pod kopcem dostávám radu, že nesmím rezignovat předem a zpomalit už ve své hlavě. Pěkně krok po kroku, jeden po druhém, kopec nekopec.

Richard si také všímá, že namísto uvolněného běhu používám hodně sílu, nezáleží, jestli běžím do kopce, po rovině anebo dolů. Což jen uzavírá kruh mých nešvarů, které ale neprovázejí jen málokoho.

Postupně by je šlo uvedenou technikou odstraňovat a ruku v ruce s tím zrychlovat.

Ale pozor, představa, že mě Richard během pouhých čtyř kilometrů neustále jen peskoval, není správná. To vše se neslo na pozadí toho, ať se kvůli němu urputně nesnažím, protože nikomu nepřísluší mě kontrolovat a hodnotit, běhat mám hlavně pro sebe a svůj dobrý pocit.

Ostatně i domů bych měla zpomalovat a vrátit se fyzicky stejně svěží, jako jsem vybíhala. Jen s o chlup radostnější hlavou.

Jiný pohled: Sportovní expert a biomechanik Aleš Tvrzník

Zmíněný přístup je hodně psychosomatický a otázka hlavy je při běhu také důležitá. Připomíná mi to situaci, kdy žena nemůže otěhotnět, zkouší se to všemi různými způsoby, pak se s tím přestane, a už to jde.

Pokud je člověk strnulý, má spasmy či nějaký psychický blok – řada klientů je hodně přemotivovaných, hlídají si tepy, laktáty, přehnaně řeší výsledky – a uvolní sebe i hlavu, bude se mu běhat lépe, může se to projevit na uvolněnosti pohybového aparátu, ale nutně to nemusí vést ke zlepšení techniky. Je třeba rozlišit, co je za problém. Za vytočenou špičkou totiž klidně může stát strukturální blok v kyčli a s tím jen síla mysli nepohne.

Na zlepšení mívá často vliv i pouhá změna stereotypu, trenéra, byť to nemusí být o tom, že jeden je horší a druhý lepší.

Chybí mi v tom více racionálního přístupu, objektivizace a metodiky, jak postupovat směrem ke zlepšení.

Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock