Skutečný běžec běhá vždy a všude, ve dne v noci. Nedělá mezi tím rozdíly a prostě běhá. Některé věci se nemění – pokud máte maraton za tři hodiny, tak za dvě a půl jej nezaběhnete ani v noci, do prudkého kopce to bolí pořád stejně a i protivítr je stejně nepříjemný. Proč vlastně běhat v noci a jak se noční běhání liší?
Jsou takoví, kteří by v noci nikdy nevyběhli, a jiní zase jakmile objeví kouzlo noci, do dne se jim nechce. Běžet po hřebeni, dole pode mnou září město a postupně se rozednívá, nebo se pokoušet (marně) uniknout tmě a vidět, jak se postupně rozsvěcují světla, aniž bych se bál, že mne tma zastihne nepřipraveného – kvůli tomu podle mě stojí za to se naučit běhat potmě.
Jsou tu ovšem i mnohem praktičtější důvody. Pokud to s běháním myslíte vážně, běhání v noci se nevyhnete především v zimních měsících, kdy se dny krátí. A jestliže se chystáte na nějaký pořádný ultratrail, s největší pravděpodobností vás čeká start někdy během noci. Navíc, proč bychom si měli vybírat, jestli den, nebo noc, když můžeme mít oboje? Když můžeme mít to nejlepší z obou světů a zároveň i to, co je na pomezí.
Když se všechno vleče
Prvořadě je třeba říci, že terén i prostředí zůstává pořád stejné. Jsou to především naše pocity a vnímání, co se liší. Nepoběžíte-li po asfaltu, ale někde v lese či v terénu, budete mít problém s odhadem vzdálenosti. Všechno vám bude připadat nějak daleko, dávno už jste tam přece měli být. Pak se podíváte na GPSku a ouha – ani zdaleka. A přitom tempo může být velice podobné tomu vašemu normálnímu. Jen v noci se zkrátka pocitově vše strašně vleče. To je ale otázka zkušeností. Není překvapivé, že čím víc toho potmě naběháte, tím lépe se s tím vyrovnáte.
Největší a vlastně jediný rozdíl je způsobený tím, že toho v noci moc nevidíte. Nemusíte mít před sebou světlomet jako Arnoštek z „Kouře“ (a ten je prostě boží), stačí, když budete mít dobrý výhled na oblast, kde byste případně potřebovali zastavit nebo přistát, a v tom vám pomůže vhodná čelovka. Ne že byste neviděli na krok (i když hustá mlha dokáže udělat svoje), ale budou vám chybět dvě věci: periferní vidění a prostorové informace.
Fantazii nechte spát
S periferním viděním se dá poradit relativně snadno: soustředit se, nekoukat po vejrech kolem sebe a hledět dopředu. Ono taky, když je všude kolem vás tma, po čem byste koukali? Může se stát, že něco letmo zahlédnete, v ten okamžik začne pracovat fantazie a budete se snažit identifikovat, co to vlastně bylo. Když po tom budete pátrat příliš dlouho, pravděpodobně vám nějaká větev rázně vysvětlí, že byste se měli radši dívat pod nohy, před sebe a ne někam do tmy.
S chybějícími informacemi z periferního vidění si nějak poradíme, ale s nedostávajícími se prostorovými je to o dost těžší. Když máme málo světla, máme i nízký kontrast, a tudíž se nám daleko hůře rozlišují hrany, schody, vystupující kořeny nebo prohlubně. Jedno řešení se přímo nabízí: běžet pomaleji a koukat důkladně. Ale běžet pomaleji, to přece nechceme, my chceme naopak běžet rychleji! A tak si to žádá o to víc a upřeněji hledět pod nohy, jako by zrovna tam něco rostlo. Ono tam občas něco vyroste: nějaká terénní nerovnost nebo to můžeme říci na plnou hubu – díra. Pokud si jí všimnete zavčas, je vše v pořádku.
Největší zima je nad ránem
Pokud vám přijde, že jsme některé věci zanedbali, že je v noci i zima, že se vám chce spát a podobně: proti zimě se musíte chránit, ať je světlo, nebo tma. Teplota klesá jak s průběhem noci, tak se zvyšující se nadmořskou výškou a správné oblečení je kapitola sama pro sebe. Pravděpodobně nejlepším prostředkem v boji se zimou je adrenalin – zůstat v tempu a minimalizovat zastávky.
Raději zmíním, že největší zima bývá nad ránem, těsně před východem slunce, a to také nastává největší útlum. Není třeba se nějak přehnaně přioblékat, s rozedněním většinou teplota zase začne šplhat vzhůru, ale tenké rukavice vám tuto část mohou velmi zpříjemnit.
Pokud se váš běh táhne přes několik nocí, začíná hrát roli spánková strategie nebo deprivace a tomu se budeme věnovat v jednom z příštích dílů Školy extrémního běhu.
Abyste mohli běhat v noci, nemusíte být raketový inženýr. Stačí vám skutečně jen pár „vědomostí“: dívat se pod nohy, soustředit se, mít vhodnou čelovku, pohybovat se v terénu, ve kterém běhat umíme, a zažívat to čím častěji, tím lépe. Opravdu to není žádná věda. Proto také spousta z nás běhá skutečně ve dne v noci.
Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock
