Vždyť je to tak jednoduché: prostě nežer a hýbej se! Tuhle radu slyšel snad každý, kdo se někdy snažil zhubnout. Jenže ono to tak jednoduché není. Někdy nám tuhle snahu sabotuje vlastní tělo, třeba svým hormonálním nastavením. Možná ještě častěji se ale proti staví naše vlastní hlava.
„S mojí mámou je to těžké,“ řekla mi nedávno kamarádka, která od dětství bojuje s obezitou. „Ona vlastně vyjadřuje lásku jídlem.“
Jen tak ze zvědavosti jsem se jí zeptala, jak její máma vzpomíná na jídla svého dětství, i když jsem odpověď předem tušila. Stejně jako ta moje, i ona se totiž narodila na konci války, takže se první roky života obou nesly ve znamení přídělového systému. Moc dobře jsem tedy znala vzpomínky na hnusná jídla plavající v tuku, protože jediné maso, které se dalo koupit, byl tučný bůček. S nimi pak ostře kontrastovaly vzpomínky na chvíle absolutního blaha, když občas od někoho dostaly cuc na kládě, bonbóny fialky či jinou tehdejší pochoutku.
Proč ale řešit něco, co se kdysi dávno dělo našim matkám, či dokonce babičkám? Jak to souvisí s našimi marnými pokusy hubnout? Problémy s nadváhou totiž nesouvisí jen s nerovnováhou příjmu a výdeje energie, ten je často jen důsledkem našeho pokřiveného vztahu k jídlu i k sobě samým. Většina z nás totiž dobře ví, že sladkosti nejsou zdravé a přibírá se po nich, přesto jsme ale ochotni vyměnit chvilkové potěšení za ničení vlastního těla.
Cesta k pochopení těchto hnutí mysli bývá leckdy složitá a často se neobejde bez pomoci odborníka. Přečtení jednoho článku problém nevyřeší, může tě ale přimět aspoň k zamyšlení nad tím, jací sabotéři hubnutí se mohou ukrývat v naší hlavě.
- Jídlo místo lásky
V dobách, o kterých jsem psala výše, panovalo přesvědčení, že na děti musí být hlavně přísnost, a nějaké vyjadřování citů nebylo v módě. Snadno tedy došlo k tomu, že si děti výjimečné okamžiky spojily s jídlem. Když později vyrostly a měly své vlastní děti, chtěly pro ně to nejlepší. A protože city také moc vyjadřovat neuměly, volily cestu, kterou dobře znaly a o které mluvila i moje kamarádka: vyjadřování lásky jídlem. Tímto způsobem se tedy pokřivený vztah k jídlu může snadno předávat z generace na generaci.
Jídlo nám samozřejmě nabízí potěšení a není důvod se ho zcela zříkat. Jenže to často svádí k tomu, že když se nám v životě nedaří, zažíváme málo lásky a jiných pozitivních emocí, tak volíme jednoduchou cestu, jak si nějaké potěšení dopřát: jídlo. Řešení je proto jediné: aktivně naplňovat svůj život pozitivními emocemi, aby se jídlo stalo jen chabou náhražkou.
- Chybějící sebedůvěra
Kolikrát sis dával(a) nějaké novoroční či jiné předsevzetí? A kolik z nich se ti podařilo skutečně dodržet? Že jen nepatrný zlomek? Jenže právě v tom se může skrývat zakopaný pes. K tomu, abychom něčeho dosáhli, je zapotřebí na sobě pracovat. A to, nakolik se nám to daří, se postupně stává určitým návykem a také součástí obrazu, který o sobě máme. Pokud jsme doposud splnili jen minimum toho, pro co jsme se rozhodli, tak každé další předsevzetí automaticky ztrácí na váze. Přestali jsme totiž věřit v sebe, ve svou schopnost dotáhnout věci do konce. Když tedy říkáme „chci zhubnout“, něco uvnitř nás už ve stejnou chvíli automaticky předpokládá, že to zase nevyjde.
Jak si začít věřit? Ideálně tak, že si umožníme něco dokázat. Běh je mimochodem skvělá cesta, protože nejen „spaluje kalorie“, ale také umožní člověku zažít opojnou radost z vlastních pokroků a úspěchů. Stačí překonat nelehké první týdny, kdy se tělo brání pohybu, a pak už se člověk může jen radovat – z první uběhnuté pětky, první desítky, první desítky pod hodinu…
Tajemství úspěchu tu ale spočívá v postupných menších cílech. Většina lidí tak nějak chápe, že zabývat se myšlenkou na maraton, když neuběhnu ani dva kilometry v kuse, je nesmysl. Na druhou stranu ale řada lidí nemá problém prohlásit: „Chci zhubnout dvacet kilo,“ ačkoliv to je cíl podobně vzdálený. To ale vede zaprvé k netrpělivosti, a protože chtějí vysněnou váhu nejlépe hned, uchylují se k nesmyslným dietám. A za druhé ztrácejí víru v sebe, protože jsou odsouzeni k neúspěchu.
- Fixace na čísla na váze
Tento bod tak trochu souvisí s tím předchozím. I v hubnutí bychom si totiž měli dávat postupné cíle, ty ale nemusejí nutně souviset s čísly na váze. Hlavní cíl by totiž neměl být dvacet kilo dole, ale dopracování se k lepší verzi sebe sama. Mnohem lepší variantou je postupné zabudovávání změn do svého života tak, aby se časem měnily na návyk.
Začni třeba tím, že budeš čtyřikrát týdně běhat a vydržíš to aspoň tři týdny. Po této době si užij radost z toho, že se ti to povedlo, a přidej další krok. Třeba: budu v běhání pokračovat, a navíc vypiju týdně maximálně tři piva. Po dalších třech týdnech si užij další porci radosti a k již zabudovaným návykům přidej třeba čokoládu jen jednou týdně, zeleninu v každém jídle…
A pozor, nemusí se jednat pouze o návyky související s hubnutím. Směřuješ přeci k lepší verzi sebe sama, takže stejně plnohodnotným krokem může být rozhodnutí si každý večer zrekapitulovat uplynulý den a najít cokoliv, co ti udělalo radost a za co můžeš být vděčný (schopnost cítit vděčnost totiž podle psychologických výzkumů úzce souvisí s pocitem celkové životní spokojenosti).
Pokud se vydáš touto cestou, můžeš na pravidelné vážení klidně zapomenout. Klidně si na váhu stoupni třeba až po půl roce a vychutnej si číslo, které ti ukáže.