Špatná zpráva je, že s věkem nutně přichází zpomalení. Ta dobrá ovšem je, že veteráni dokáží své zkušenosti zúročit nejen v oblasti závodní taktiky, ale i sportovní psychologie.
Řada skvělých běžců minulosti již neběhá, a to nejen kvůli zdraví. Spoustu z nich přibývající minuty ve výsledcích tak děsí, že si řeknou: „Než takhle, to raději vůbec.“ Ti zbývající však mohou těžit z faktu, že jejich hlava spolupracuje s tělem mnohem lépe než zamlada.
Úzkosti zvládám, krize taky
Výzkum z roku 2012, který zahrnul více než tisícovku běžců, zjistil, že veteráni jsou na tom v oblasti psychiky oproti mlaďochům lépe skoro ve všem:
- Mají mnohem realističtější cíle a očekávání.
- Lépe zvládají stavy předstartovní úzkosti.
- Lépe využívají psychologické dovednosti, jako je imaginace či pozitivní autosugesce. Například zapojení imaginace (např. představ běhu) přitom může pozitivně ovlivnit zapojování mozkových center, zvýšit efektivitu pohybů, a tím i ovlivnit výkonnost.
- V průběhu závodu efektivněji zvládají emoční stavy související s únavou, bolestí apod., takže lépe udržují tempo na dlouhých vzdálenostech.
Na druhou stranu je ale pro zkušené běžce mnohem těžší najít dostatečnou motivaci. Zamlada je poháněla snaha o zlepšování, teď se mohou maximálně snažit o „zpomalení zpomalování“, což pochopitelně funguje o poznání hůře. Pokud tedy neberou závodění jako společenskou událost a netrénují jen v rámci základní „údržby“ (což ovšem není nutně špatný přístup), je potřeba najít jiný vnitřní motor, než je překonávání osobáků. Může jím být snaha o co nejlepší umístění v rámci věkové kategorie, ale třeba i hledání výzev v podobě zajímavých závodů.