Říká se, že čím výš se dostaneš, tím víc tam fouká. To platí i ve sportu – ti nejlepší se musí prát s očekáváním okolí a tlakem na výsledky, které jsou pro ně cestou nejen k dobrému pocitu, ale i k penězům na přípravu. A také bojují s vlastními limity, které jim brání se posunout ještě o kousek výš. Své o tom ví i Jiří Homoláč, který už dlouho patří mezi absolutní domácí běžeckou elitu.
Měl jsi už v době, kdy jsi začal běhat, nějaký sen, čeho bys chtěl v tomto sportu dosáhnout?
Ano, odjakživa jsem chtěl být nejlepší ve všem, co dělám. Už když jsem hrál fotbal, dělal jsem maximum, a po zranění a přechodu na běh jsem v tom pokračoval. Věděl jsem, že když budu pořádně trénovat, dobré výsledky se dostaví. Znám mnoho lidí, kteří mají sny, ale nic pro ně neudělají.
Byl tam i nějaký konkrétní sen?
Každý den jsem chtěl trénovat, tak jak to jen jde, abych se zlepšil, co nejvíce. Samozřejmě nějaké cíle jako účast na OH, MS nebo ME jsem asi měl. Ale věděl jsem ale, že musím pracovat postupně, abych se dostatečně zlepšil.
Cítíš nějaké limity, které přitom musíš překonávat?
Trochu mě limituje moje postava – je trochu větší, než by byla pro vytrvalostního běžce vhodná. Na druhou stranu vydrží velkou zátěž, takže se tento limit částečně smazává. Dalším limitem může být, že je pro vytrvalostního běžce složité se tímto sportem v ČR uživit, ale i to jsem se naučil s podporou partnerů překonat.
Kdy jsi začal vnímat, že tvoje výsledky už okolí nepřekvapují, ale že už je očekává?
Možná okolo roku 2017, kdy už jsem měl za sebou pár pěkných výsledků. Tak se to začalo brát trochu jako samozřejmost.
Bylo těžké se s očekáváním okolí naučit vyrovnávat?
Já jsem takový rezistentní typ vůči všemu, co si kdo o mě myslí nebo co ode mě očekává. Možná i s věkem je to ještě silnější. Místy jsem tvrdohlavý a snažím se „hlavou prorazit zeď“.
A co očekávání, která jsi měl ve své hlavě? Měl jsi třeba někdy pocit, že tě touha po konkrétním výsledku svazovala?
Myslím, že jsem realista, a vím, že žádný strom neroste do nebe. Taky vím, co jsem vše musel v zvládnout v tréninku, aby to nějak dobře dopadlo, pak se musely sejít i podmínky v závodě … Někdy ta laťka byla nastavená už dost vysoko a překonávat ji každým závodem už nešlo. Když cítím, že mám formu, tak vím, že to dobře dopadne. A když cítím, že úplně formu nemám, tak to přeci jen zkusím a věřím, že to bude dobré. Očekávání a tlak na sebe budu mít vždy sám ze sebe velký, jsem docela maximalista soutěživý typ ve všem. Ale taky vím, že to je jen sport, takže umím přijmout i porážku a najít v ní poučení, co do příště zlepšit a pracovat na tom.
Co ti pomáhá zvládat nervozitu před důležitými závody? Jsi typ člověka, který se potřebuje uzavřít před světem a maximálně se soustředit, nebo ti spíše pomáhá komunikace se soupeři či fanoušky?
Jak kdy. Někdy se rád „vykecám“ a dělám vtípky den před závodem, ale většinou si pak už před rozcvičením a při rozcvičení dám na uši sluchátka a vůbec nic nechci řešit, ani o ničem přemýšlet. To už se koncentruji jen sám na sebe.
Když člověk začne smysluplně trénovat, zlepšuje se velice rychle. Postupně se zlepšování zpomaluje a jednou za čas přijde moment, kdy se pokrok zastaví. Máš nějaký osvědčený postup, jak s výkonnostní stagnací bojovat?
Nejhorší je dělat pořád to stejné a očekávat jiné výsledky. Samozřejmě i mně někdy chvíli trvalo, než mi došlo, že je potřeba něco změnit. Může pomoct ledacos, důležité je však narušit stereotyp. Můžeš zkvalitnit trénink. V mém případně už to asi nejde. 😁 Ale můžeš přidat odpočinek, posilování, dechová cvičení, zlepšit stravu nebo pitný režim.
Co tě v obdobích krize motivuje to nevzdat a věřit, že zase bude lépe?
Běh mě baví. Baví mě na sobě pracovat. Věřím, že i když už jsem dosáhl skoro vrcholu, tak na absolutním vrcholu jsem ještě nebyl, a ta touha ho dosáhnout mě stále motivuje to zkoušet znovu a znovu.
S výkonem na hranici možností je nevyhnutelně spjatá i bolest. Jak se s únavou a bolestí vyrovnáváš na trati?
Snažím se bolest nevnímat. Ani vlastně nevím, jestli je to bolest, spíš jsou to jen nepříjemné pocity, které k tomu patří. Většinou si říkám, že čím rychleji doběhnu do cíle, tím kratší dobu budou ty pocity trvat a o to bude pak i euforie z výsledku větší.
Je pro tebe těžší zvládat nepříjemné pocity v tréninku, nebo v závodě?
Snažím se nad tím nepřemýšlet a udělat maximum, co jde. Běhám už asi 17 let a minimálně 3x týdně mám trénink nebo závod, kde nepříjemné pocity přijdou, ale vůbec to neřeším. Bez bolesti není pokroku.
Závodem, kde se ti tradičně skvěle daří, je určitě 1/2maraton Praha 2023. Je to tvoje srdcovka? A uvidíme tě na startu i letos?
Ano, je to jeden z mých srdcových závodů, kde se mi vždy velmi daří. Téměř vždy tímto závodem zahajuji sezónu a i na letošní ročník se pilně připravuji.
Jaké jsou tvé cíle?
Běžet, co nejlépe a udělat svým výkonem radost všem, kteří mi fandí a podporují.
A jaké limity přitom budeš muset překonat?
Aktuálně necítím žádný limit, který by brzdil ukázat můj maximální potenciál. 😁
Jiří Homoláč (*1990)
- Dlouhodobě patří mezi absolutní českou běžeckou elitu.
- Z republikových šampionátů má celkem 33 medailí, z toho 14 zlatých (3 z maratonu, 3 z půlmaratonu, 2 ze silniční desítky, 1 z 10 000 m na dráze a 4 z krosu.
- Celkem 12x se v juniorských a dospělých kategoriích účastnil evropských či světových šampionátů. K největším úspěchům patří 12. a 19. místo v ME v běhu do vrchu (U20) či 22. místo v půlmaratonu na Univerziádě.
- Závodí za VSK Univerzita Brno, trénuje pod vedením Róberta Štefka.
Osobní rekordy
- 1 500 m: 3:56,66
- 3 000 m: 8:25,30
- 5 000 m: 14:27,80
- 10 000 m: 29:57,15
- Půlmaraton: 1:03,23
- Maraton: 2:14,35