Určitě znáš slavné triatlonové závody IRONMAN. Víš ale, že v Česku máme stejnou legendu, která může slavné světové značce konkurovat v každém ohledu? Jmenuje se CZECHMAN a letos jsme si tenhle ikonický závod vyzkoušeli na vlastní ruce a nohy.
Stojím na břehu písníku Hrádek nedaleko Pardubic. Do hladiny rozlehlé vodní plochy bubnuje déšť. I když je 1. června, panuje nezvykle chladné počasí a já jsem rád, že mám na sobě neopren. Stejně jako 700 dalších triatlonistů, kteří se za chvíli vydají na 1900 metrů dlouhou plaveckou část závodu, po které bude následovat ještě 90km cyklistika a 21km běh.
Žádná velká řežba
Pořadatelé pouští z reproduktorů zvuk bušícího srdce, snad aby nervozita závodníků byla ještě větší, a už zní startovní siréna. Roztáčí se ruce několika stovek závodníků a voda vře. Zatímco redaktor Runu Jan Volár, budoucí vítěz závodu a nový traťový rekordman, si plave v pohodě vepředu. Já bojuji o pozici kdesi uprostřed davu závodníků. Přesto to není tak velká řežba, jak jsem se bál a dá se v pohodě plavat. „Já si na plavání moc nevěřil, tak jsem šel rovnou na konec a bylo to úplně v pohodě. Měl jsem dost místa a šel si svoje tempo,“ říkal mi po závodě kamarád, pro kterého to byla první triatlonová zkušenost.
První bójka je vzdálená celých 800 metrů, proto na ní nedochází k žádné velké bitvě. Startovní pole už je natažené. Druhá bójka, třetí… Jde se z vody. Po promoklých kobercích do depa, které jsem na žádném jiném závodě neviděl tak blízko vodě. Krátký přeběh nahrává rychlým časům.
Sundat neopren, nasadit helmu, pověsit plavecké věci v pytli zpět na věšák a už běžím ke kolu. Slyším povzbuzování od kamarádů, ale nevidím je, protože se mi v dešti zamlžil zorník helmy.
Jde se na kolo. Nejprve osm kilometrů tam a zpátky, následně dva 41km okruhy. Dohromady 90 kilometrů. Začínáme v nepříjemném dešti, každý proto projíždí zatáčky opatrněji, přesto jsou kruhové objezdy nepříjemné a občas na nich někdo podklouzne.
Jsme snad na Tour de France?
Podle plánu rozjíždím závod, ve kterém se nesmí hákovat, průměrnou rychlostí 38 km/h. Ale už po několika kilometrech začínám cítit třísla, stehna a záda. Jedu na půjčeném kole, které je o trochu menší než to moje, a začíná si to vybírat svou daň. Zároveň se ukazuje, že nemám hrubou sílu do rovin, kde mě předjíždí jeden závodník za druhým. Nálada v tu chvíli koresponduje s šedivo-černou oblohou.
Do druhého okruhu se mi ale povedlo přenastavit mysl. A možná i počasí. Sice to pořád bolí, ale už si to užívám. Navíc přestalo pršet a začíná se dělat hezky. Projíždím zvlněnou krajinou Pardubického kraje, ze které se tyčí hrad Kunětická hora. Chvíli v polích, chvíli pod stromy, jen krátce ostře do kopečka. Jedeme malými vesničkami, ve kterých fandí srdcaři s vlajkami u stolů plných jídla a pití, jako kdyby se tu konala Tour de France.
K pozitivní náladě se přidává také výborná organizace – pořadatelům se daří regulovat vjezd aut na trať, protože silnice není pro závod plně uzavřená. Perfektně vybavené jsou také občerstvovací stanice, byť je příliš nevyužívám. Mám od trenéra přesně rozepsanou stravu: přibližně v půlhodinových intervalech do sebe tlačím gely.
Příjezd do druhého depa, před kterým postávají stovky fanoušků. Pověsit kolo zpátky na nekonečnou železnou tyč, vyměnit cyklistické tretry za běžecké boty. A jde se na to. 21 kilometrů. Běh je moje – stejně jako nejspíš i tvoje – nejsilnější disciplína, proto se těším, že se začnu pořadím zase prokousávat dopředu.
Diváci tě nenechají vzdát
Au. Tak tohle bude problém. Bolest břicha mě zase nutí přemýšlet o tom, jestli pokračovat. Podél trati je ale tolik lidí, že mi to nedovoluje vzdát. Povzbuzují, tleskají, fandí, křičí. Děti si chtějí plácnout. Závodník tu má pocit, že není hobík, ale cítí se tak trochu jako sportovní hvězda.
A tak bojuju. Běžecká trať je velmi rychlá, běží se po kvalitním asfaltu, úplné rovině a prakticky bez zatáček. Celkem čtyři okruhy „tam a zpátky“, což je skvělé pro závodníky i diváky, kteří se tak potkají se svými blízkými hned osmkrát. Daní za to je velmi úzká pasáž v místech kolem zázemí, kde se jen těžko předbíhá, protože je potřeba na jednu silnici zmáčknou dvě linie běžecké tratě a příjezd do depa pro cyklisty. „Je to něco za něco. Udělali jsme trať divácky atraktivnější, diváky to více baví a udržíme je v centru závodu u cíle a depa. Závodníci se zase vícekrát setkají se svými fanoušky, proto jsou všichni s touto změnou spokojení, i když je trať užší,“ vysvětluje mi Tomáš Petr, ředitel závodu.
V polovině půlmaratonu bolest břicha odeznívá a daří se mi rozběhnout. Na trati také přibývá závodníků, jak postupně dojíždějí do druhého depa, ale nevadí to, s výjimkou úzkého místa v centru závodu je všude dostatek prostoru. Už zbývá jen kousek z celkové porce 113 kilometrů…
Krátký seběh do cíle, odbočka na modrý koberec a podél diváků do cílové brány. Čas 4:33:02. Výkon nemastný, neslaný, jak to shrnul můj trenér. Takové jsou i moje pocity. Nemám z výsledku radost.
Ale naprosto to kontrastuje s mými pocity ze závodu samotného, což podtrhuje nabitý cílový prostor, kde na finishery čeká velká kovová medaile, finisherské triko, masáže zdarma a taková spousta jídla, jako kdyby se tu konala svatba. Rizoto, těstoviny, bagety, ovoce, sušenky, pivo, limonády, sladké pečivo… Doplnit energii je tady velmi jednoduché.
Navíc se v cílovém stanu postupně potkávají závodníci, takže občerstvení přechází v malou afterparty, kde se může člověk podělit o své dojmy. Za zmínku pak stojí, že součástí startovního balíčku je také skutečně velký a kvalitní „transition“ batoh, do kterého se vejde vybavení na všechny tři disciplíny.
Kdo nezávodil, jako kdyby nebyl
CZECHMAN je legenda. A já konečně chápu proč. Závod, který se zrodil před 19 lety na jezeře Sadská, se během své dlouhé historie vypracoval v jednu z největších událostí triatlonové sezony. „Kdo nezávodil, jako kdyby nebyl,“ shrnula to jedna ze závodnic na svém Instagramu. V Pardubicích je skutečně nejen kompletní česká špička, ale také téměř každý, kdo se věnuje dlouhému triatlonu.
Jednak protože to je společenská událost, jednak protože to je fantasticky organizovaný závod, který má mezinárodní parametry, což potvrzuje i startovní listina, na které nechyběli borci ze Spojených států, Mexika, Francie, Velké Británie a mnoha dalších zemí.
I oni vám potvrdí, že CZECHMAN má skutečně mezinárodní parametry.
Pokud se chceš o tomhle závodě dozvědět víc, jdi na www.czechman.cz. Najdeš tam informace také o doprovodných závodech, které jsou pro děti, začátečníky nebo třeba štafety.