Nejen během živ je člověk. A tak jsme se vydali otestovat nový cyklistický seriál Road Classics, který se zrodil teprve před rokem, ale už za tak krátkou dobu vzbudil velkou pozornost. „Monumenty, co tě zvednou ze sedla,“ říká hlavní claim závodu. Je to pravda? Jedním slovem: JE.
Seriál Běhej lesy nebo Jizerskou 50 určitě dobře znáš. Ale víš, že stejný pořadatelský z agentury Raul stojí také za úplně novým fenoménem, který se zrodil teprve před rokem? Jmenuje se Road Classics a jedná se o seriál závodů na silničním kole.
První závod se uskutečnil na podzim roku 2023 v Jizerských horách. A reakce závodníků byly tak fantastické, že závod vzbudil mou zvědavost. Jenže i když se letos Road Classics rozrostl hned do tří závodů na Klínovci, Pálavě a znovu na Ještědu, žádný z nich nezapadal do mých plánů v rámci běžecké a triatlonové sezony.
Teprve když došlo k odložení posledního závodu ze 14. září na 19. října vinou rozsáhlých dešťů, mohl jsem se zaregistrovat. Kdy jindy si užít cyklistický závod než v úplném závěru sezony, kdy je pro běžce ta nejlepší doba vyzkoušet si také jiné sporty.
Vzhůru do kopců!
A tak se stalo, že teď stojím na nádherném libereckém náměstí Dr. Edvarda Beneše, kde startuje závod Road Classics Ještěd. Je polovina října, chladno, ale žádný déšť nehrozí. Těším se. A trochu se také bojím. Trať má sice jen 110 km, na což jsem z triatlonových tréninků zvyklý, ale respekt ve mně vzbuzuje převýšení 2400 m.
Kdo si netroufal na podobnou porci kilometrů zakončenou náročným desetikilometrovým stoupáním na Ještěd, mohl se přihlásit na nezávodní „švih“, který měřil 80 kilometrů a převýšení při něm dosahovalo přívětivějších 1400 metrů. A to bez obav z výsledku, protože pořadí se tu nezapočítává.
Start! Zaklapáváme tretry do pedálů, se kterými párkrát otočíme. A už zase stojíme. I mistr tesař se někdy utne – na výjezdu z náměstí se nečekaně zavřela závora, a tak se o chvíli později startuje znovu. Ale v pelotonu se to bere s humorem, nikdo nenadává.
Elitní závodníci i hobíci na výletě
Jsou tu kolem mě skvělí, vyšvihaní cyklisté, kteří závodí na vysoké úrovni. Ale také jsou tu ryzí hobíci, kteří plánují i delší trasu projet s úsměvem a tak trochu jako výlet. Já jsem někde uprostřed tohohle širokého spektra.
Tak už. Vyjíždíme a po prvních kilometrech v klidnějším tempu mává bývalý profesionál Lubor Tesař v ředitelském voze vlajkou na znamení ostrého startu. Teď už se závodí. A vepředu se okamžitě formuje skupinu vlků, kteří se budou prát o vítězství.
Já se zapracovávám do třetí skupiny, která poměrně svižným tempem stoupá do Bedřichova. Tenhle závod totiž začíná pořádně ostře, jen co je pravda. Z Liberce je potřeba vystoupat do Bedřichova a následně až na Královku, což znamená, že jen na prvních 27 kilometrech je potřeba zdolat přibližně 1000 výškových metrů. Au.
Ale jede to skvěle. Liberec máme pod sebou jako na dlani, nad námi se sklánějí vysoké stromy, které jsou v té nejkrásnější podzimní fázi – slunce se opírá do žlutých listů a člověk by se chtěl na chvíli zastavit a jen se kochat.
A jsme na Královce. Nádherném místě, na kterém pořadatelé připravili nejen první občerstvovací stanici, ale hlavně fanzónu, kde jsou desítky, možná nižší stovky fanoušků.
Nejsem Pogačar
Začíná sjezd až do Josefova dolu. Na sedmi kilometrech klesáme o nějakých tři sta výškových metrů. Nejúžasnější na tom jsou uzavřené silnice. Musím si tak hlídat jen občasné výmoly na silnici a ostatní závodníky, ale nemusím se bát, že proti mně vyjede auto. Fantazie. Každý rok si při sledování Tour de France říkám, jaké to asi musí být. Cyklopočítač mi ukazuje rychlost přes 70 km/ a já přece jen trochu přimačkávám brzdové páky. Nejsem Pogačar, ale táta od rodiny.
Z Josefova dolu se opět stoupá až na Knajpu, jedno z ikonických míst Jizerských hor, které určitě znáš z trati Jizerské 50. Bolí to, bolí. Ale krásně. Je to jiná bolest než při běžeckých závodech, nová.
Na Knajpě je vrchařská prémie, krátký měřený úsek, u kterého jsou opět desítky fanoušků, co se snaží závodníky vyhecovat. Ale to já se nenechám, protože sotva dýchám.
A vjíždíme do dalšího specifického úseku zdejšího závodu, kterým je několikakilometrová panelová cesta. Pořadatelé ji vnímají jako zábavnou vložku a nazývají ji „pané“ sektor s odkazem na slavné kostkované úseky pavé na Paříž – Roubaix. Mně ale spíš rozčiluje. „Loni jsem tu měl defekt,“ nedodává mi na klidu kolega, co buší do pedálů vedle mě. Ruce se nám na panelech klepou, jako kdybychom drželi sbíječky. Přemýšlím o profesionálech, co závodí v Roubaix, a mám k nim ještě větší obdiv než dřív. Klidně bych panely vyřadil, ale jsme v srdci Jizerských hor, nádherné přírodě, a tak chápu, že tady si cesty nejde příliš vybírat.
Podzimní Jizerky jsou boží!
Přes Smědavu klesáme k Bílému potoku a Lázním Libverda. Nádherné cesty, ještě krásnější příroda a malebné vesničky. I když začínám v nohách cítit první známky únavy, tohle prostě bolest přebíjí. Je to paráda.
Samotná trasa je skvěle zajištěná. Na křižovatkách stojí pořadatelé, kteří hlídají bezpečnost, a značení upozorňuje na různá nebezpečí. Snad jen silnice by si zasloužila trochu lépe uklidit. Některé pasáže jsou nebezpečné vlastně jen kvůli tomu, že je na nich až příliš přírodního nepořádku.
Ve skupině se nám nedaří příliš spolupracovat. Je vidět, že nikdo z nás se cyklistice nevěnuje výkonnostně. Nikdo nechce tahat, nikdo nechce střídat. Když mám pocit, že jedeme až příliš pomalu, zkouším najet dopředu a balík rozjet. Po chvíli ukazuju ostatním, ať mě vystřídají. Ale nic. Jen jsem tam vyplýtval cennou energii.
Projíždíme spurtérský segment, kde už nikdo z nás nemá energii na to, aby spurtoval. Naopak se naše skupina dělí na dvě menší. Míjíme Liberec a přijíždíme do malebného Kryštofova údolí. Tady už začíná očistec. Stoupání do Křižan bolí a z naší skupiny už zůstáváme jen tři. Někdo nám ujel, někdo zůstal daleko za námi.
Trpím s úsměvem
Je tu velké finále! Desetikilometrové stoupání na Ještěd. Tlačím do sebe poslední ze čtyř gelů a jdeme na to. Vysoko nad námi je vidět ještědský vysílač a mě při tom pohledu jímají mdloby.
Jenže ono mi to jede. Tenhle kopec mě bolí mnohem méně než ty předchozí. Držím přijatelné tempo, netrpím a vlastně si to strašně užívám! Z vesnic a luk se posouváme do lesů po nové široké asfaltce.
Přibližně dva kilometry pod vrcholem jsme nejspíš překonali hranici s Ruskem. Brutálně se ochladilo a začal fučet ledový vítr. Už mám vysílač jen těsně nad sebou. Zbývá kilometr. Stoupání se přiostřuje. Začínají mě brát křeče do stehen. Přibývá fanoušků i neskutečných výhledů na Jizerské hory.
A je tu cíl měřené části závodu. Sesedám z kola a v tu chvíli mě chytá tak intenzivní křeč do stehen, že pár minut jen stojím s rámovou trubkou mezi nohama a nemůžu slézt. Pak už věším kolo na tyč, jakou znám z triatlonových dep, a jdu si do restaurace uvnitř vysílače užít odměnu – pořadatelé připravili spoustu fantastického jídla včetně koláčů, polévky, kávy, obložených chlebů a spousty dalšího.
Teď mě bolí nohy a ještě žaludek – přežral jsem se. Ale je mi strašně krásně!
Na závěr velký sešup
A přitom je ještě potřeba sednout na kolo a sjet přibližně 13 kilometrů na náměstí do Liberce, kde je cíl. Sklesáme přes 600 výškových metrů. Tenhle úsek už se sice neměří, ale kdo ho neabsolvuje, nemůže být klasifikovaný.
Sjíždím a klepu se zimou. Napadá mě, že by bylo skvělé, kdyby bylo možné nechat si před závodem odvézt od pořadatelů na Ještěd teplejší oblečení, aby člověk nepromrzl. Ale spolu s lepším úklidem trasy jsou to jediné dva drobné postřehy chybějící k dokonalosti závodu.
Jinak je Road Classics po všech stránkách vymazlená akce. Agentura Raul stvořila další fenomén, který patří společně s Jizerskou 50 a seriálem Běhej lesy k nejlepším akcím pro rekreační sportovce v Česku. Klobouk dolů.
Bolelo to, ale krásně!
Pokud se chceš o seriálu Road Classics dozvědět víc, jdi na www.roadclassics.cz.
Text: Michal Včeliš, foto: Facebook Road Classics
