Jak žijí čeští reprezentanti v běžeckém lyžování na cestách? Stihnou poznávat okolí, podívat se na film nebo znají jen hotel a stadion? Jak se na nich podepsal náročný program Tour de Ski? „Myslela jsem si, že bych během Tour dala aspoň jeden film, ale nepovedlo se mi to. Ani do školy jsem toho moc neudělala. Tour je tak náročná, že hlava už nezvládne ani koukání do počítače,“ říká v rozhovoru Petra Hynčicová.

Máte šanci při cestách po závodech poznávat okolí, nebo znáte jen hotel, stadion a cestu mezi nimi?

Když se připravujeme na závody, chodíme často klusat, tak máme šanci proběhnout si městečko a podívat se po okolí. Mě baví cestování, tak se vždycky snažím si okolí alespoň trochu proběhnout, abych poznala, jak to v tom místě vypadá.

Kde se ti nejvíc líbilo?

Nejraději mám hezké výhledy a historická městečka, tak se mi líbí Cavalese ve Val di Fiemme, mám ráda i Toblach. Ale vždycky to musí dokreslit počasí.

Jak váš život na cestách proměnil koronavirus?

Jediné, co se hodně změnilo, jsou neustálé testy. Když třeba na Tour přejíždíme mezi závody, snažíme se co nejlépe regenerovat, ale někdy musíme místo odpočinku absolvovat další test. Ale jinak se nic zásadního nezměnilo. Jen v hotelech je teď větší důraz na hygienu.

Nebojíš se jít třeba nakoupit?

Musíme být opatrní a rozhodně nejdeme do každého obchodu, který cestou potkáme. Musíme dodržovat pravidla.

Jak sis zvykla na všudypřítomné roušky?

Docela dobře, už mi to ani nepřijde. Ale musím říct, že obdivuju Američanky, které jsou schopné se v rouškách dokonce i rozjíždět a vyjíždět při závodech, to se mi dělá špatně.

Jak se cítíš po sedmi etapách Tour de Ski v devíti dnech? Co všechno tě bolí? (Rozhovor vznikal den před výjezdem na sjezdovku v závěrečné etapě.)

Už jsem ve stavu, ve kterém nevnímám bolest, ani svoje tělo. Teď večer už se docela směju, ale když jsem přišla po kvalifikaci sprintu v sedmé etapě na hotel, bylo mi opravdu hrozně zle.

A pak jsi po závodě přijela na hotel, ze kterého máš jako na dlani celou sjezdovku, kterou budeš zítra vybíhat. Co sis v té chvíli myslela?

Já si pořád říkám, že každý den je nový závod, každý den je nová šance. A když už jsem se dostala takhle daleko, tak to rozhodně nezabalím a chci bojovat. Ale vím, že poslední etapa bude hodně bolet.

Jak vypadá při Tour de Ski váš běžný den? V kolik vstáváte?

Samozřejmě záleží na tom, v kolik začíná závod. Většinou vstáváme kolem sedmé, půl osmé. Následuje snídaně a jdeme klusat.

Na jak dlouho chodíte klusat?

Na půl až třičtvrtě hodiny, aby se tělo trochu zahřálo a rozpohybovalo se. Kdybychom jen ležely v posteli, asi bychom ty závody neodjely. Pak si ještě naimitujeme oběd…

…co znamená: naimitovat si oběd?

Já rozhodně nemůžu jíst nic těžkého. Třeba miluju těstoviny, ale nepřipadá v úvahu, že bych si před závodem dala špagety carbonara. Tak mívám ovesnou kaši.

Je v týmu někdo, kdo si dá kachnu a stejně zvládne závodit?

Myslím, že to by zvládl Tomáš Kalivoda (směje se). Ale myslím to v dobrém, on to nedělá, ale je ten typ, kterému je jedno, co sní.

Po obědě pak přejíždíte na sportoviště?

Přesně tak. Když nás čeká klasika, tak jdeme na test klasických lyží. Když je to skate, dostaneme tréninkové lyže a jdeme se připravovat na závod. Zapracování má každý jiné podle toho, co mu vyhovuje. Dostávám se do intenzity a pak už se jen soustředím na sebe a svůj výkon.

Mluví závodníci servisu do toho, co chtějí namazat?

Většinou je to tak, že my si testujeme lyže den dopředu, abychom si vybrali ty nejrychlejší. A tu alchymii s tím pak provádí oni. A my to necháváme na nich. Ale když je to klasika, tak máme většinou na výběr ze dvou párů, kdy jedny lyže lépe stoupají, druhé lépe jedou.

Co se děje po závodě?

Nejdřív se jdeme vyjet na lyžích. Pak se vracíme na hotel a snažíme se zregenerovat. Když je to později, jdeme rovnou na večeři. Když je to dřív, můžeme se prospat. A využíváme také naše fyzioterapeuty, abychom lépe zregenerovali.

A po večeři jdete zase spát, nebo přichází na řadu nějaký film?

Myslela jsem si, že bych během Tour dala aspoň jeden film, ale nepovedlo se mi to. Většinou se snažím zpracovat něco do školy, protože dělám na Fakultě tělesné výchovy a sportu doktorát z kinantropologie. Ale zjistila jsem, že Tour je tak náročná, že hlava už nezvládne ani koukání do počítače.

Když nejde učení, tak děláš co?

My si v tomhle docela rozumíme s Kačkou (Petra je při závodech na pokoji s Kateřinou Razýmovou), takže většinou koukáme na sociální sítě na různé recepty.

Chybí ti vaření?

Hrozně! Už jsme si s Kačkou říkaly, že se těšíme domů, až konečně budeme moct vařit.

Co ti z domácího jídla na cestách nejvíc schází?

Ráda si dávám omeletu nebo volské oko, takže se těším, až si dám vajíčka. Ale těším se na víc věcí  – už jen to, že si budu moct upéct bábovku nebo banana bread. Ale tím si neztěžuju na zdejší jídlo, vaří tu dobře.

V kolik chodíte spát?

Bývá to různé, ale nejpozději kolem jedenácté.

Jak moc ti na závodech chybějí fanoušci?

Hodně. Pro mě jejich podpora moc znamená. Vím, že některým holkám svědčí víc, že jsou na trati samotné a mohou se víc koncentrovat, mě ale pomáhá podpora od lidí. Co se týče nervozity, tak je to možná lepší – když jsme byli před dvěma lety v Ulricehamnu, kam přišlo snad 40 tisíc lidí, chtěl člověk vrátit fanouškům jejich fandění, takže už při rozjetí měl tep snad 200.

O to víc tě asi musí mrzet, že Světový pohár v Novém Městě na Moravě bude zřejmě bez fanoušků?

To mě moc mrzí. Loni se mi sice v Novém Městě nedařilo, ale atmosféra tam byla úžasná. Navíc přijela rodina a známí. Ale chceme lyžovat, chceme závodit, tak to musíme umět přijmout. Buďme rádi, že můžeme závodit.