Robert Krupička, Jiří Čípa, Ondřej Fejfar, Petr Pechek a Milan Janata – tato pětice stála 24. června u jednoho z největších českých běžeckých úspěchů posledních let. Na Mistrovství světa v dlouhém horském běhu v polské Karpaczi získali zlatou medaili v soutěži týmů. Jaké dojmy si ze závodu odnášejí jednotliví členové týmu?

Na závodníky čekala náročná dvoukolová trať vedoucí přes vrchol Sněžky. Po vlně veder navíc přišlo prudké ochlazení, v noci klesly teploty na Sněžce pod nulu a při závodě drobně pršelo. Naši muži si však s podmínkami poradili na výbornou. V individuálním závodě obsadil Robert Krupička skvělou druhou příčku, Jiří Čípa doběhl 4., Ondřej Fejfar 9., Petr Pechek 22. a Milan Janata 46. To v součtu stačilo na první příčku v soutěži týmů.

Jaký je to pocit, stát na nejvyšším stupínku a slyšet českou hymnu?

Jirka: Asi to nedokážu úplně popsat, ale bylo to parádní. Cítil jsem nadšení a zároveň hrdost, moc jsem si to užil.

Robert: To je pro všechny sportovce nejvíc 😊

Milan: Je to rozhodně vrchol mé dosavadní kariéry. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že by se mi to mohlo někdy stát. Byl to velmi krásný zážitek, podtržený tím, že jsem tam stál se skvělými lidmi!

Ondra: Jen mě trochu mrzelo, že nikde nestoupala česká vlajka, jako je při vyhlášení výsledků obvyklé. Tak jsem alespoň celou dobu hleděl na nedaleký stánek s pivem Krakonoš 🙂

Petr: Tak na Krakonoše jsem měl po závodě velkou chuť, ale nebrali tam karty, tak jsem si nakonec musel dát polské pivo. Ale hymna, to byl samozřejmě větší zážitek 😊.

Na jaké místo ve vašem soukromém „žebříčku běžeckých úspěchů“ týmové zlato i své individuální umístění řadíte?

Jirka: Individuální umístění je zatím nejlepší, co jsem na světové úrovni dokázal, takže ho řadím hodně vysoko. Nedokážu ale říci, jestli nejvýš, protože takhle výsledky ze závodů nerozděluju. Týmové zlato z MS je něco, v co jsem ani nikdy nedoufal a už se nemusí nikdy opakovat, toho si cením asi nejvíc, i když se nejedná přímo o individuální úspěch. Pro mě je ale nejdůležitější, že jsem si užil celý víkend v Karpaczi a na to, co jsme dokázali, budu vždycky rád vzpomínat.

Petr: To souhlasím – nevím sice, jestli si toho cením úplně nejvíc, ale rozhodně je to jeden z mých největších úspěchů.

Robert: Tento úspěch řadím na roveň k několika dalším sportovním úspěchům. Žebříček si v tomto případě nevedu.

Ondra: Já ho řadím určitě vysoko a možná i nejvýše. Sešlo se tolik věcí, které jsou na vítězství potřeba, a já jsem rád, že jsem tomuto výsledku osobně přispěl svým devátým místem. Sešli jsme se v nejsilnější možné sestavě, ve které nebudeme běhat navěky, a proto bylo skvělé, že nám v Karpaczi vše klaplo!

Milan: Výsledek beru jako skvělé vyústění dlouhodobé práce. Sám jsem bohužel svůj nejlepší výsledek předvedl před dvěma roky, kdy jsme ve slovinském Podbrdu doběhl na desátém místě. Na stejnou pozici jsem myslel i letos, ale zradilo mě zdraví a týden před startem jsem proležel ve vysokých teplotách. Díky tomu jsem si druhou polovinu závodu protrpěl jak nikdy v životě a své individuální maximum tak vylepšit nemohl.

Do jaké míry se závod lišil od těch, kterých se běžně účastníte?

Petr: Pro mě dost zásadně. Maratony běhám většinou ty silniční a klasické běhy do vrchu jsou přeci jen něco trochu jiného než horské maratony.

Robert: My Češi jsme hodně univerzální běžci a trať na Sněžce byla velmi univerzální. Řekl bych ani těžká, ani lehká, ani pomalá technická, ani naopak. Terén a podmínky nám byly díky skoro domácímu prostředí šité na míru.

Jirka: Když pominu konkurenci, která zde byla velmi silná, tak si nemyslím, že by se závod něčím výrazně lišil. Samozřejmě 2100 výškových metrů na 36 km je specifické, ale není to až zas tak nic neobvyklého v porovnání se skyrunningovými závody. Jelikož to byl skoro domácí terén, byl technickou náročností celkem běhavý, což mně i ostatním z týmu vyhovovalo.

Milan: Velkým specifikem závodu byly jeho velmi rychlé pasáže, vždyť například Jirka Čípa běžel poslední čtyřku v tempu pod tři minuty na kilometr. Jednalo se tedy o rychlý závod s velkými výkyvy tempa, a to nesedělo úplně těm, kteří jsou zvyklí spíše na technický terén.

Ondra: Tušil jsem, že by mi trať mohla sedět, vždyť se běželo přes Sněžku a přímo místy, kde každý rok několik týdnů trénuji. Na druhou stranu jsem nečekal, že netechnický seběh s tisícimetrovým převýšením do Karpacze, který jsme absolvovali celkem dvakrát, bude tak náročný. Jedná se svým způsobem o lehčí závod, než se běhá třeba v Alpách. Místo techniky rozhoduje více rychlost, proto některé týmy, vlastně i včetně nás, přivezli nejenom čisté vrchaře a skyrunnery, ale také maratonce.

Připravovali jste se speciálně přímo tento závod?

Ondra: Ano, trénink posledních měsíců a týdnů vedl přímo k MS. Přímo na trati jsme byli trénovat dvakrát, což bohatě stačilo. Na takový poslední ostřejší trénink jsem si vyjel asi deset dní před závodem z Prahy do Českého středohoří a dvakrát si bez pauzy vyběhl na Milešovku, a to včetně seběhu. Jeden výběh měl převýšení asi 510 metrů a tak jsem tím dokázal nasimulovat podobné pocity, jaké mě čekají na Sněžce.

Jirka: Po MS v trailu jsem musel trochu déle regenerovat, takže jsem měl jenom tři týdny na to se zkusit nějak připravit. Snažil jsem se ještě naběhat něco rychlejšího, ale jinak už větší přípravu nebyl prostor.

Robert: V trailovém běhání je krásné, že každá trať je jiná. Pro každý závod je proto potřeba přizpůsobit trénink specifickým podmínkám závodní trati. Těmi může být sklon, terén, délka, profil, počasí, aktuální stav atd. V rámci možností, jsme se tedy na tento závod speciálně připravovali.

Milan: Již třetím rokem je MS na dlouhé distanci v horách pro mne absolutním vrcholem roku a podřizuji tomu tedy vše a téměř šest měsíců přípravy. O to víc jsem zklamaný, že se minulý ani letošní rok nepovedly dle představ. Minulý rok jsem alespoň prodal formu týden po MS na Misurina sky marathonu v Dolomitech, kde se mi podařilo zvítězit. Doufám, že i letos tu dřinu prodám na nějakém z nadcházejících závodů.

Petr: Speciálně na tento závod jsem se připravoval asi měsíc. Zařazoval jsem dlouhé běhy v kopcovitém terénu a dva týdny před závodem jsem absolvoval malé soustředění přímo v Krkonoších, kde jsem si proběhl část trati. Zvažoval jsem zařazení sacharidové superkompenzace, ale nakonec jsem si to rozmyslel – držel jsem ji v květnu před MČR v maratonu a podruhé v tak krátkém odstupu by to byla pro tělo příliš vysoká zátěž.

S jakou taktikou jste do závodu šli? A nakolik se vám ji podařilo naplnit?

Milan: Bylo jasné, že se hned od začátku nebude na nic čekat, a také, že se všichni chceme držet zkušeného Roberta Krupičky, lídra našeho týmu. Jak to ale bývá, vše bylo nakonec trochu jinak. Má osobní taktika byla zkusit závod běžet bez myšlenek na zdravotní obtíže minulých dní a co nejvíc se soustředit na terén, který jsem dobře znal. První půlka probíhala absolutně dle mých představ, ale bohužel přesně v moment, kdy jsem zvyklý, že na soupeře začínám díky své vytrvalosti získávat, jsem absolutně zkolaboval a byl rád, že se dostal do cíle.

Jirka: Taktika byla jasná a kdybychom ji dodrželi, tak by to bylo ještě lepší 😀  I já jsem plánoval držet se s Robertem a ve druhém kole do toho šlápnout. Akorát nám Robert ukázal v prvním výběhu na Sněžku, proč je u nás právem nejlepší vrchař. Jinak jsme chtěli pošeřit nohy v prvním seběhu, abychom je měly ještě dobré na druhé kolo. To se mi moc nepovedlo, protože na obrátce jsem je měl hodně použité. Nakonec se to ale naštěstí rozběhlo a ve druhém kole jsem ještě dokázal zabrat.

Robert: I když jsme mysleli na vysoké umístění, věděli jsme, že když začneme rozumně okolo 20-30 místa a nepůjdeme v prvním kopci přes anaerobní práh, bude ve druhém kole dost času dostat se dopředu. To se také potvrdilo.

Ondra: Ani já to nechtěl ze začátku přepálit. V prvním výběhu jsem plánoval držet se někde okolo 15.-20. místa a postupně se posouvat vpřed. To se mi podařilo naplnit. Úsek k Jelenní boudě mi moc nevyhovoval, ale pak se to zlepšilo a já se na první Sněžku propracoval až na 13. pozici. Ve druhém výběhu jsem už chtěl být aktivnější, ale nohy po dlouhém seběhu nechtěly ze začátku vůbec povolit. Pořádně jsem se rozběhl až v nejprudším stoupání pod Sněžku a na ní. Na Sněžce jsem byl dokonce na 7. místě, ale v seběhu jsem bohužel dvě místa ztratil. Jsem však rád, že jsem běžel hlavou a určitě z taktického pohledu to bylo správně.

Petr: Já chtěl běžet první kopec s rezervou, abych to mohl rychle rozběhnout v seběhu, což se v zásadě podařilo. Druhé stoupání už jsem běžel téměř naplno, ale malou rezervu na seběh jsem si také nechal, protože tam se dá hodně ztratit. Vcelku to vyšlo, v druhém kole jsem si pozici držel, a dokonce jsem dva běžce ještě předběhl.

Jak vám vyhovovalo mimořádně chladné, navíc i deštivé počasí?

Jirka: Většinou nemám problém ani s teplem, ale tohle počasí bylo pro běh lepší a mělo něco do sebe. Bohužel výhledy na Sněžce nebyly, ale zase se tam dalo běžet, protože tam nebyly davy turistů. Takže počasí bylo v pohodě.

Robert: Mě to vyhovovalo maximálně. Ono opravdu chladno bylo jenom v hřebenové části Sněžky, jinak bylo příjemné běžecké počasí.

Ondra: Změna počasí, která nastala dva dny před závodem, mě trochu vyděsila. Sice jsem si přál, aby bylo chladněji, ale teplot jen těsně nad nulou jsem se bál, protože mi sedí spíš teplejší počasí. Navíc bylo jasné, že bude mokro a na šutrech a dlažebních kostkách to bude klouzat. Nakonec to nebylo tak hrozné. Více jsem se oblíkl a v závodě jsem špatné počasí vůbec nevnímal, soustředil jsem se pouze na výkon a na to, abych nespadl.

Petr: Zimu sice nemám moc rád, ale oblékl jsem se tepleji než většina ostatních a běželo se mi nakonec dobře. Možná, že to bylo lepší, než kdyby bylo vedro, občerstvovačky totiž byly docela daleko od sebe.

Milan: Jednalo se o typicky krkonošské počasí, na které jsme zvyklí z tréninků, ale vzhledem k tomu, že jsme byli „doma“, tak by bylo asi pro nás výhodou, kdyby se počasí moc neměnilo. Kvůli tomu se naprosto stíraly rozdíly oproti týmům, které přicestovaly. Vypořádali jsme se s tím ale v pohodě.

Nakolik vám pomohlo téměř domácí prostředí a velká podpora českých fanoušků?

Robert: To nám pomohlo strašně moc a všem fanouškům, kteří nás podporovali moc děkujeme.

Jirka: Fanoušci byli skvělí a i já bych jim chtěl moc poděkovat. Udělali nám opravdu domácí prostředí, a i díky nim jsme vybojovali zlato!

Ondra: Pomohlo mi to obrovsky! Své nejlepší pasáže, kdy jsem stoupal pořadím vpřed, byly vždy v místech, kde stálo nejvíc český fanoušků a mnoho z nich byli moji nejbližší. Myslím si, že oni mají na našem zlatu svůj velký podíl a za to, jak tam museli celé dopoledne mrznout, jsme se jim dokázali doufám krásně odvděčit.

Milan: Podpora byla absolutně nepopsatelná – vynikající! Přijela za mnou celá tréninková skupina Run4fun, včetně majitele obchodu Tomáše Breta. I v té zimě neúnavně povzbuzovali po celou dobu závodu na vrcholu Sněžky. Bylo to úžasné. Velmi příjemné bylo i to, že jsem v místě startu a cíle mohl mít rodinu a přítelkyni, vždyť Karpacz je pouhé dvě hodiny jízdy od mého bydliště.

Petr: Souhlasím, fanoušci byli opravdu skvělí, hodně mi to pomohlo. Tím, že to bylo blízko, navíc mohli dorazit i moji rodiče, kteří mi pomohli s občerstvováním Velký dík všem!

Příští rok se MS koná v Argentině. Budete se o účast snažit? A myslíte, že v tamních podmínkách je šance letošní úspěch zopakovat?

Jirka: Jestli Český atletický svaz vyšle tým, rád se pokusím poprat o účast. Jinak si myslím, že běžce, kteří umí dobře běhat v kopcích máme, takže tenhle úspěch se dá při troše štěstí zopakovat třeba hned příští rok.

Milan: Závod v Argentině bude mít svá velká specifika, a tak nebude jednoduché nasměrovat přípravu jen na něj. Bude se konat až v listopadu v absolutně neznámých podmínkách na neznámé trati. Pokud tým nedozná velkých změn, tak si myslím, že má určitě na to medaile obhájit. Těším se, protože potenciál tohoto týmu je obrovský a je třeba ho využít a proto doufám, že ČAS vyšle výpravu obhájit tento výjimečný úspěch!

Robert: Rád bych na MS v příštím roce ještě startoval. Myslím, že máme opravdu silnou generaci vrchařů na dlouhých distancích, z nichž většina je v nejlepších běžeckých letech a proto věřím, že výsledek zopakovat lze.

Ondra: Pro mě to bude další velkou motivací na sobě pracovat a na tuto akci se nominovat. Budeme si muset zjistit více informací o trati a tomu potom přizpůsobit trénink během celého roku. Tamní podmínky asi nebude úplně lehké nasimulovat. Stát se však může cokoliv, a proto věřím, že v případě silného týmu jsme schopni přivést medaili a nemusí to být jenom ta týmová…

Petr: I pro mě je to hodně lákavé, určitě je to velká motivace do tréninku. Uvidíme, jaká budou nominační kritéria. Listopadový termín by mi naopak vyhovoval – na jaře bych se tak v rámci tréninku zvládl zaměřit na svoje tradiční vrcholy sezóny na silnici, a pak už se mohl zaměřit speciálně na horské běhy. V kopcích chci určitě více běhat i kvůli tomu, že se chci dosáhnout dobrého výsledku na veteránském ME v bězích do vrchu. Pořádá ho totiž můj mateřský oddíl Maratonstav Úpice, tak se tam chci ukázat v co nejlepším světle.