Proč se vykašlat na BMI

Legendární basketbalista Michael Jordan je obézní. Úspěšný ironman Ky Hurst má nadváhu. Že to nějak nesedí? Jasně, ve skutečnosti tito sportovci zjevně netrpí ani nadváhou, natož obezitou. Jejich index BMI ovšem říká něco jiného.

Vydělte svou hmotnost v kilogramech druhou mocninou výšky v metrech a výsledné číslo vám poví, zda potřebujete zhubnout. Tuto jednoduchou rovnici pro výpočet indexu BMI vymyslel pro snazší klasifikaci stupně obezity belgický fyziolog Lambert Adolphe Jacques Quételet před více než 200 lety. A stanovil také dodnes používanou stupnici: BMI menší než 18,5 = podváha, 18,5–25 = normální hmotnost, 25–30 = nadváha, více než 30 = obezita.

Index BMI ovšem funguje pouze u „průměrného člověka“. A zatímco spodní hranice celkem sedí, protože když vaše BMI klesne pod 18, riskujete zdravotní problémy, příliš vysoké číslo nemusí říkat vůbec nic. Proč?

Rozhoduje pouze výška

Index BMI vztahuje hmotnost výhradně k tělesné výšce a zcela přehlíží další parametry. Nejvýraznější je přitom podíl svalové hmoty v těle. Svaly jsou totiž o dost těžší než tuk, a tak se snadno může stát, že se trochu více osvalený sportovec (a nemusí to být zrovna kulturista) ocitne na hranici obezity. Podobně mohutnější kostra může v celkové váze činit rozdíl několika kilogramů a vaším BMI může dokonce nemile pohnout vzhůru i pouhý fakt, že máte větší hlavu!

Časy se mění

Problematické jsou i samotné hranice kategorií nastavené před 200 lety. Za tu dobu jsme totiž nejen výrazně povyrostli, ale díky nesrovnatelně lepší výživě se změnila i naše konstituce – jsme celkově mohutnější, máme silnější a pevnější kostry, více svalové hmoty… To, že máme vyšší BMI než naši předkové, tedy není jen obsahem tuku v těle.

Není tuk jako tuk

I když máme tuku více, BMI nic neříká o jeho rozložení, tedy jestli jsme spíše „hruška“, nebo „jablko“. Tato skutečnost však zásadně rozhoduje o tom, zda nadváha negativně ovlivňuje naše zdraví.

Tři jídla denně stačí

Ačkoliv nám dietologové usilovně tvrdí, že když si kromě tří hlavních jídel nedáme ještě dvě svačiny a druhou večeři, nemáme šanci zhubnout, opak je pravdou. Výzkum zveřejněný v roce 2010 totiž ukázal, že lidé konzumující nízkokalorickou stravu třikrát denně se cítí méně hladoví a navíc spokojenější než ti, kteří stejné množství jídla a kalorií pozřou v rámci šesti denních jídel.

Je pravda, že více denních porcí pomůže zamezit tomu, aby tělo přepnulo na úsporný režim. Jenže čím častěji jíme, tím více slin produkujeme. A sliny obsahují trávicí enzymy, jejichž vyšší produkce zintenzivňuje pocity hladu a chuť k jídlu.

Zároveň ale platí, že každý člověk je jiný. Pokud tedy na vás systém svačinek funguje a pomáhá vám hubnout, držte se ho. Jestliže vám ale tři jídla denně stačí, více jich máte vůbec problém pozřít a spíš po nich tloustnete, než hubnete, pak na svačinky s klidným svědomím zapomeňte.

Nízkotučné? Ale fuj…

Snažíte se zhubnout tím, že dáváte přednost nízkotučným variantám potravin? Děláte chybu. Nejde přitom jen o to, že low-fat produkty obvykle obsahují více cukru, zahušťovadel a chemických aditiv, aby se vůbec daly pozřít. Tuky se navíc tráví výrazně pomaleji, takže se příjem obsažené energie rozloží do delšího časového úseku. Dostatečný příjem tuků navíc zajistí stabilnější hladinu cukrů při vytrvalostním výkonu, takže sníží riziko toho, že vám na trati „dojde“.