Jsi nemocný? Tak to prostě buď vyležíš, nebo to zkusíš přeběhat! Jenže tak jednoduché to bohužel není. To, že nemoc přišla, má za prvé nějaký důvod, a za druhé může na tvém těle zanechat následky i poté, co odezní. Třeba i na tvém pohybovém aparátu. Co je tedy dobré si uvědomit?
Trochu tě škrábe v krku, máš rýmu a bolí tě hlava? Vyběhnout či nevyběhnout, toť otázka. Přeběháš to? Nadýcháš se vzduchu, zapotíš se a všechno to ze sebe dostaneš? Nebo zátěží naopak virózu zhoršíš, tělo nestihne zregenerovat, a o to to vše bude horší? Jaký dopad má viróza na pohybový systém? Jak dlouho a jak se v něm může držet? Téma velmi široké, tak se podíváme, kam nás zavede.
Je nemoc náhoda?
Žádná nemoc, úraz, bolest či operace se neděje jen tak, bezdůvodně. Tělo má velmi dobrou adaptační schopnost. Velmi dlouho vydrží jet na plný plyn, nemusíme mu věnovat žádnou speciální péči, maximálně občas zajet na výměnu oleje. Ale pak najednou, po několika letech tak úžasného fungování, toho začne mít dost a zastaví, či dokonce zařadí zpátečku.
Proto je potřeba přistoupit ke všemu, co se v našem těle děje, zodpovědně. Neznamená to nutně, že s každou rýmičkou automaticky zalehneme do postele a budeme dlouhé dny čekat, než to přejde. Jen je třeba, aby nás každá taková událost zavedla k všímavému přístupu k tělu i duši.
Jak by takový všímavější přístup měl vypadat? Představovala bych si to tak, že se především zamyslíš, proč k oné situaci došlo: proč sis zvrtnul kotník? Proč jsi chytil angínu, covid či jakoukoliv jinou nemoc? Když k sobě budeš upřímný, většinou zjistíš velmi zajímavé věci.
Příčina je prakticky vždy složená z kombinace několika faktorů: únavy, dlouhodobého přetěžování se, stresu či života v rozporu s inteligencí vlastního těla a intuicí. Opravdu se proto snaž brát nemoc jako zprávu, kterou posílá tělo tvé hlavě. Ta zpráva zní: „Jedeš na plný plyn, ale už došlo palivo.“ Nemoc totiž tělo volí jako jedinou možnou strategii, jak si tě získat na svou stranu. A ty by ses měl(a) vydat na cestu s ním, vedle něj, nikoliv před ním.
Zápasíš s nemocí. Co teď?
Když už tedy s nějakou tou chorobou zápasíš, doporučuji jediné – klid. Opravdu je potřeba tělu dopřát čas na boj s nemocí a následnou regeneraci. U maličké virózy to může být čas skutečně jen krátký, u závažnější nemoci delší. Zároveň je ale třeba brát každého člověka jako unikátní bytost, která má odlišné potřeby: je možné, že parťák potřebuje na vykurýrování virózy týden, ale tobě budou stačit třeba jen tři dny.
Osobně jsem byla zvyklá hodně chřipeček přeběhat. Vlastně jsem byla blázen a běhala jsem dokonce i se zápalem plic. Nicméně od té doby, co studuji ájurvédu a lépe jsem pochopila, jak tělo funguje, vidím, jak velkou jsem dělala chybu. Hlava totiž samozřejmě chce – moc chce dodržet plán. Nicméně tělo dává jasnou stopku. A to, že jdu běhat nemocná a nic se mi v danou chvíli nestane a nemoc se nerozjede, neznamená, že si tělo tuto informaci neuloží. Uloží a v budoucnu mi takové zacházení vrátí, a to v několikanásobně větší síle.
Proto se teď vždy pokouším oželet své cíle, plány a prostě nejít běhat, když jsem unavená, mám rýmičku nebo mě třeba jen trochu bolí hlava. Vím, že tělo s něčím zápasí, a aby se vyléčilo co nejdříve, je potřeba, abych jej nezatížila čímkoliv dalším. Pokud mu tam lupnu, byť výklusovou desítku, vrátí mi to. Nezregeneruje, bude v nerovnováze, která se mým dalším hektickým způsobem života ještě zvýší. A pojedu si ve svém začarovaném kruhu, který mě jednou dostane do postele na mnohem déle, než bych si přála.
Ber tedy nemoc jako informaci a dopřej tělu ten (samozřejmý) luxus, že necháš tuto informaci doplout. A budeš se řídit tím, co ti říká. Jedině tak předejdeš jakýmkoliv komplikacím v budoucnu, i když teď bys určitě s teplotou či kašlíkem bežet zvládl(a), já vím. Ale nestojí to za to. Ber ten čas jako prostor pro regeneraci svalů, imunity… Takové ztišení, byť i uprostřed sezóny, může ve výsledku znamenat mnohem lepší výsledky, než když pojedeš dál jako ďas.
Jak se infekce podepíší na pohybovém aparátu?
Krátkodobá nemoc, která trvá do týdne, se většinou nijak závratně na svalech a kostech neprojeví. Vědecké studie říkají, že pokles výkonnosti je znát po 10 dnech bez tréninku (jedná se asi o 5% snížení výkonnosti srdce a plic), svalová síla se ovšem snižuje pomaleji – tak, že to poznáte, až po třítýdenní pauze. Samozřejmě čím větší trénovanost, tím je pokles pomalejší.
Zároveň platí, že dvojnásobek doby pauzy bychom měli následně počítat pro obnovu sil po návratu. Po vyléčení dva týdny trvající nemoci by měl být první tréninkový týden výhradně klusový, druhý na 50 % úsilí, třetí týden na 70% a pak zkus zvýšit na 90%. Pokud se ale v jakémkoliv kroku necítíš dobře, vrať se o stupeň níž.
Teď tedy k jednotlivým potížím, které tyto nemoci provází a mají vliv na pohybový systém.
Dalším problémem ovšem je, že ať už nemoc samotná nebo i delší ležení v posteli, se může podepsat na pohybovém aparátu přímo: může například zapříčinit chybné držení těla, které se negativně podepíše na technice běhu, zavinit bolesti zad či přetrvávající změny v krvi. Některé možné souvislosti najdeš v rámečku.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je lákavé nemoci přecházet a nevěnovat jim pozornost. A mladý silný organismus to bez problémů zvládá. Ale teď už si dobře uvědomuji, že nemoci jsou prostor pro ztišení, který bychom měli vyslyšet. Beru je pozitivně – pokud jsou lehké, je to úžasný prostor, kdy si konečně můžeme něco uvědomit a třeba i na svém způsobu života změnit. Jakákoliv takto vyléčená choroba bude vyléčená jednou pro vždy. Naopak vše přechozené a nevyléčené se nám může vrátit v podobě mnohem horší. Platí zkrátka, že nemoc není nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, ale kámoš, který to s námi myslí dobře.
Velké infekce jako je třeba borelióza, monunukleóza či salmonelóza, už ovšem vyžadují, jak se mi v praxi opakovaně potvrzuje, komplexní přístup. A hledat příčinu je nutné mnohem hlouběji než ve špatném vajíčku či nakaženém klíštěti. Mnohdy je třeba upravit jídelníček, zapracovat na lepší regeneraci, změně denního režimu nebo třeba prohloubit každodenní duchovní praxi… Ale o tom až někdy příště.
Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock