Dobrá běžecká technika je fajn, ale taky to není všechno. Samozřejmě, představuje vcelku nezbytný základ zdravějšího pohybu. Přinejmenším stejný význam však můžeme přisoudit zjištěním, které ani pomocí sebelépe vypilované běžecké abecedy nezískáš. Je to o přístupu.

Schopnost tělesného sebeovládání zaručuje úspěch pouze zpola. Vlastně si k nám do běžecké laboratoře chodí docela často pro radu i veskrze protřelí vytrvalci, kteří čistě technicky vzato, běhají jako z partesu. Přesto jim to nešlape. Jsou bolaví, stagnují, trápí se. Potíž je totiž jinde: V přístupu. V pochopení.

I pod dojmem esotericky podbarvené, kasovně úspěšné běžecké literatury může vzniknout dojem, že typický vyznavač přirozeného běhu tráví hodiny, ba i dny ve stavu beztíže. V podstatě nahý, obutý jen symbolicky. Poletuje étericky jako víla kdesi v hloubi lesa, co pět minut objímá stromy a splývá s lůnem matky přírody.

Nic proti ní. Ono „přirozeno“ se však nechá docela dobře vysvětlit opravdověji. Jako zdravý rozum, duchapřítomnost, efektivita. Vyznávání neměřitelných, leč důležitých hodnot, chuť po sebepoznávání. S tím, že za běžeckou přirozenost můžeme označit soulad tělesné a duševní pohody. Recept na ni hledejme každý v sobě, na druhou stranu si buďme jisti, že trénink, chceš-li pobíhání, má znamenat posilování sebe sama.

Řada lidí má kupříkladu za to, že my, běžci, trénujeme nohy. Ne, že ne. Byť jsme se v uplynulých dílech našeho seriálu domluvili, že vlastně neběháme nohama, nýbrž ideálně celým tělem… Ale ještě mnohem více používáme srdce. A do třetice i morálně volní vlastnosti, jinak řečeno hlavu. Když na kteroukoliv z této svaté trojice pozapomeneme, těžko doufat v dlouhodobější harmonický rozvoj. Uvědom si sám sebe. Dej tomu čas.

A o tom to celé je. Současný věk nás navádí chtít všechno nejpozději hned. Pořád se snažíme to či ono urychlit, popostrčit. Proč? Kam? Nespěchej. Všechno má svůj čas. Do cíle se snáze dostanou ti trpěliví. Mezi časté konkrétní chyby patří zbytečná nadsazenost cílů, a z toho plynoucí nesoulad kroků k nim vedoucím. Typický příklad? Chlapík proseděl posledních dvacet let na kancelářské plus barové židli. Tu se pod tlakem okolím podsouvané krize středního věku rozhodne nakrmit chřadnoucí ego tím jejich maratonem. Dneska to prý stejně běhá kdekdo. A ten jeho startuje až za nějaké dva měsíce. Aby to pojistil, obstará si nejdostupnější „urychlovač“ běžecké formy – čarovný tréninkový plán. Čímž za své stokoruny, častěji tisíce na první zdání, deleguje zodpovědnost za svoji momentální či budoucí kondici na činovníka v tělovýchově. Že by v tomto případě pohořel i kouzelník Pokustón se svými abnormálně schopnými králíky, je nasnadě.

Jakkoliv kašírovanou se vylíčená situace zdá být, ve skutečnosti takto uvažují nižší desítky procent účastníků vytrvaleckých závodů! Pomýšlíš-li na maraton, začni prvními krůčky, pak možná pětkou.

Jak rychle bychom vlastně měli obecně vzato běhat? Někdo tvrdí, že pomalu, druhý odvětí, že ho ustavičné ploužení nebaví. Raději se proto bavme o takzvaném přirozeném tempu. Což je ideální, dlouhodobě udržitelný levitační stav. Ono totiž běhat záměrně pomalu může dost často znamenat, že se člověk bezděčně brzdí, do běhu přisedává, drobí krok. A naopak, je fakt, že motivovaní kondiční běžci vesměs makají nad poměry. Jinak řečeno, běhají na tepovku i úsilí, jímž špičkoví vytrvalci pomalu závodí.

Dobrá, jak rychle to ale má být? Neběhej pomalu ani natvrdo. Běhej volně. Brzdit se je podobně náročné, jako když se stále za něčím honíš. Nauč se vnímat takové tempo, kdy všechno krásně šlape. Krok má rytmus i švih, dobře dýcháš, běžíš vyrovnaně, klidně, cítíš pohyb energií prostoupeného těla. Kdykoliv bys mohl přidat, ale neuděláš to, protože takhle je ti prostě fajn. Technicky vzato se to může rovnat třeba maratonskému tempu, ale pokud začneš takhle zprvu sázet s lehkým nadhledem třeba i tu desítku, pochopíš o běhání mnohem více než věčně s jazykem na vestě. Načež do toho doopravdy kopneš.

Nenech se tlačit veřejným názorem. Raději si dobře zaběhej hodinku v parku či v příhodném, třeba i kratinkém závodě, než abys protrpěl společensky povinný (půl)maraton. Je to tvoje volno. Dělej to, v čemž spatřuješ smysl. Ne to, co se zdá být většinovou normou. V zaměstnání, kolektivech i v rodině často děláme to, co se od nás očekává. Přizpůsobujeme se. Upřímně, očekáváme totéž i sami od sebe? Běhání může být tvým čistokrevně osobním rozhodnutím. Tvůj čas, tvoje volba. Přemýšlej, co ti je tady a teď nejbližší. Zároveň se nijak nevyčleňuješ, i přání se přece vyvíjí.

Samozřejmě, že jedině cvičení dělá mistra. Při bytostně nevyhnutelném tréninku si alespoň jednou (za čas) svedla ublížit spousta, až většina z nás. Nejsmysluplnější příprava přitom pramení opět ze zdravé úvahy. Shodněme se na tom, že trénink je v ideálním případě simulací závodních okolností. Jasně, těžko na cvičišti, lehko na bojišti + jedeme bomby, atakdále. Má ale běh skutečně budit dojem válečné zóny? Určitě ne, a ani teroristická hesla k němu moc nelícují.

Pracovat bychom měli se zátěží, nejlépe umně, rozumně, nikoliv se dobrovolně vystavovat notorickému přetěžování. Nakládat si paradoxně můžeš i tím, že takřka neběháš, a tělo nemá šanci začít považovat pohyb za přirozenou součást života. Stejně tak není potřeba sázet před maratonem sobotu co sobotu sedmatřicet kilometrů nebo střílet intervaly až na pokraj bezvědomí. Pokud máš při nich nevyhnutelné nutkání zastavit se a v předklonu či dokonce vkleče popadáš dech, dost pravděpodobně už se věnuješ sprinterskému, silovému, nikoliv rychlostnímu vytrvaleckému tréninku. Zaznělo to v minulém díle našeho seriálu, a je to věta důležitá, proto znovu: Co neudýcháš, to neuběhneš.

Samozřejmě, prostým poklusáváním se těžko zlepšíš, nicméně pamatuj, že i ten nejtvrdší trénink ti má pokaždé pomoci, ne uškodit. Jedna věc je příjemná únava, druhá boj s vyčerpáním zdrojů, na které se tak nějak nesahá.

S tím úzce souvisí i další úhel pohledu. V běhání hledej i jiný smysl než čistý výkon. Obzvláště, chceš-li běhat co možná nejdéle, napořád. Jasně, osobáky jsou fajn, ostatně honba dál a výše člověku přísluší od přírody. Bez ní bychom vývojově nebyli tam, kde jsme… Zase ale není progres vším, není tím zásadním. Každý nechť si dosadí to své. Jakmile se k tobě jednou vteřiny a minuty otočí zády – a buď si jistý, že ten okamžik se dostaví – nezačneš si rázem připadat, jako by ti někdo sebral hračku. Nebudeš muset pracně hledat další motivaci pro svůj koníček, či dokonce záliby úplně jiné. Prostě poběžíš dál, neboť běh nám přináší mnohem víc. Co konkrétně, nechť si dosadí každý dle vlastní libovůle.

Věda a technika do každé rodiny! Dneska už málokdo vybíhá jen tak, nekontrolovaně. Na zápěstí se nám často blyští hodinky nabušené skandálními funkcemi. Uvnitř si hoví virtuální trenér, který ví všechno nejlépe. Po doběhu sám od sebe „nasype“ do počítače regiment grafů, hodnocení, predikce.

Na jednu stranu to není úplně neužitečné, na stranu druhou nás technika vnímá jako chladnokrevné stroje, jejichž činnost monitoruje a řídí pomocí více či méně univerzálních algorytmů, vycházejících především z kultu anaerobního prahu (mimochodem, sportovními vědci dnes vcelku úspěšně zpochybněného). Inu, technika dobře slouží, ale vládne nedobře. Pamatuj, že než hypnoticky civět na zápěstí, mnohem více je poznat sám sebe.

Pozor rovněž na aplikacemi hojně šířené motivační výzvy. Stává se, že takové ty týdenní či měsíční taškařice „kdo dá více“ vyhrávají nadšení začátečníci. Virtuální odznáček pak provázívá trpká pachuť bolestivé přestávky. Naběhat zničehonic desetkrát tolik co obvykle, jak jinak tohle může dopadnout?

Jestlipak víš, kdo je nejhorší běžec na světě? Je to zraněný běžec. Ne že by běhal, protože nechce, nýbrž protože nemůže. A to je peklo. Proto vyběhni tak, aby ses neplánovaně nezastavil.

Budeš-li nedočkavý, reálně hrozí, že zabloudíš do slepé uličky v podobě zranění, trápení, tápání. Návrat z ní tě skutečně zdrží. Jestliže někdo tvrdí, že se zraněními je třeba počítat, neboť ke sportu prostě patří, patrně nepochopil jeho základní smysl. Obzvláště pak ten pro ryzí radost. Ano, bolístky součástí sportování bohužel bývají, ale především jako jasný důkaz, že se někde stala či po určitou dobu rodila chyba. I s touto informací pracuj. Ne pokaždé co bolí, to sílí. Přeběhat se sice nechá leccos, otázkou však zůstává smysl takového počínání. Chytrý člověk potížím předchází, tak proč jim pelášit v ústrety.