Michal Činčiala se původně věnoval triatlonu, od roku 2012 si ale jeho srdce získaly ultramaratony. Naposledy se blýskl šestým místem na náročném Kirishima Ebino Kougen Extreme Trailu. Jak se mu běželo mezi činnými sopkami?
Proč sis si vybral právě Kirishima Ebino Kougen Extreme Trail?
Do Japonska jezdíme k rodině mojí manželky již více než deset let. Při jednom tréninku jsem náhodou narazil na ultratrail po sopečném pohoří Kirišima, a přestože jsem v té době s trailem neměl téměř žádné zkušenosti, už příští rok jsem se postavil na start. Závod nepatří mezi nejdelší (cca 67 km), ale náročný je technickými pasážemi, které jsou pro mne výzvou, protože mojí hlavní disciplínou je silniční ultra.
Po březnovém výbuchu sopky v oblasti docházelo k úniku plynů. Nebál ses za takových podmínek běžet?
Kirišima je velmi aktivní sopečné pohoří. Po spektakulárním výbuchu sopky Šinmoedake v roce 2011 v posledních letech aktivita ještě zesílila, takže z mnoha míst, kde se před pár lety dalo běhat, jsou dnes uzavřené oblasti. Celé hory jsou provoněny sopečnými plyny, ale pokud člověk dodržuje zákazy a doporučení, nebezpečí v podstatě nehrozí. Snad jedinou věcí, na kterou jsem musel během závodu pamatovat, byl zákaz pití z potoků.
Japonci jsou velkými vyznavači ultra. Projevovalo se to nějak na atmosféře?
Závod nabývá na popularitě, ale atmosféra je přesto velmi přátelská. Japonci jsou známí svým smyslem pro dodržování pravidel, a proto nedochází k žádným strkanicím ani podobným problémům. Navíc jsem ve startovním poli často jediným cizincem, což poutá pozornost, takže mám příležitost uplatnit svoji japonštinu.
Jak se pro tebe závod vyvíjel? Prošel sis nějakou větší krizí?
Po loňském devátém místě bylo cílem skončit v první desítce. Po úvodní asfaltové pasáži se po vstupu do terénu nedá moc předbíhat, a proto je mojí taktikou rychlý začátek. Letos jsem běžel ve skupince šesti běžců, ale od patnáctého kilometru jsem osaměl. Měl jsem proto čas se pokochat krásou hor Kirišima, které jsou opravdu majestátní. Žádnou větší krizí jsem neprošel, snad jen posledních pár kilometrů, kdy mi došla voda, bylo náročnějších. S šestým místem jsem spokojen, i když to mohlo být i lepší, protože ztráta na dva běžce přede mnou nebyla zas tak velká.
Podle čeho jsi volil vybavení?
Jedinou povinnou výbavou byl batoh s vakem na vodu. Na závody vždy oblékám kompresní věci. Od letošního roku jsem ambasadorem značky Kilpi a součástí Kilpi racing teamu, a proto jsem přešel od klasické triatlonové kombinézy k oblečení této značky. Asi nejvíce jsem ocenil tříčtvrteční elasťáky se zadní kapsou. V extrémních podmínkách navíc testuji produkty značky Kilpi a podílím se svými nápady na zvyšování kvality.
Jaké jsou tvé plány na zbytek sezóny?
Po úspěšném Ultra Milano Sanremo, kde jsem si ověřil, že jsem schopen absolvovat i závod delší než Spartathlon, mne na konci září čeká dosud největší výzva – Ultra Gobi, nonstop 400 kilometrů v poušti Gobi na okraji Tibetu. Celou letní přípravu zaměřuji právě na tento vrchol. Spolu s padesáti vybranými běžci z celého světa mne čeká pár dní opuštěnosti v poušti s minimální podporou. Podle výsledku se budu na podzim rozhodovat, zda se vydám směrem k ultra dlouhým distancím, nebo se vrátím k závodům mezi 200 a 250 kilometry.
