Moje první Jizerská 50: krev, utrpení a euforie!

Moje první Jizerská 50: krev, utrpení a euforie!

Tekla krev. Špatně jsem namazal. Bolelo to. Trpěl jsem fyzicky i psychicky. Byl jsem zklamaný z výsledného času. Přesto jsem si svou první Jizerskou 50 maximálně užil.  18. února 2018 jsem pochopil, co na ní všichni mají.

Den před závodem jsem chtěl protáhnout nohy přímo na Ještědu. Ale vhodné trasy jsem neobjevil.

Teď už sedím v autě a vracím se do Prahy. Jsem rozbitý jako Sýrie. Paty mám rozedřené od krve. Na vedlejším sedadle leží krásná skleněná medaile a já se snažím soustředit na cestu. V duchu si gratuluji, že mě napadlo půjčit si od kamarádů z Toyoty na cestu do Bedřichova pořádné auto. Nejenže jsem se do hybridního Aurisu pohodlně naskládal i s lyžemi, ale hlavně teď doceňuji jeho chytrost, která naštěstí kompenzuje moji nebezpečnou únavu. Díky bohu za mě udržuje rychlost, hlídá jízdní pruhy, naviguje a ještě varuje před vozidly přede mnou. Jen je trochu nebezpečně tichý, takže kdyby za mě Auris točil volantem, klidně bych usnul. Únava je totiž obrovská.

Hlavu mám plnou zážitků, které přeskakují jeden přes druhý.

Mísí se v nich obrovský respekt k pořadatelům, kteří to mají v podmínkách Jizerských hor náročné, ale přesto odvádějí skvělou práci. Je radost sledovat, jak všechno šlape skvěle – registrace, výdej startovních čísel, organizace na místě, občerstvovací stanice… A také celý program, který nezahrnuje „jen“ Jizerskou 50, ale i několik dalších závodů nebo hudební festival na libereckém náměstí. min (4)

V hlavě je i vzpomínka na moderátora, který těsně před vyjetím „mé“ 6. startovní vlny křičel do mikrofonu: „Máte posledních pár vteřin na to, abyste si uvědomili, jak blbý jste měli s registrací nápad!“

V myšlenkách je náročné stoupání na Rozmezí, se kterým si musejí účastníci poradit jen pár kilometrů po startu a při kterém překonají víc než 200 výškových metrů. V myšlenkách je i nekonečná řada běžců, které mám před sebou seřazené do stop a které jsem v návalu euforie předbíhal. Lyže skvěle držely, a tak jsem na prvních kilometrech předskakoval jednoho běžkaře za druhým.

Přemýšlím také o trase. Přiznejme si, že na světě i v Česku se konají hezčí závody na hezčích místech a s krásnějšími výhledy. Na Jizerské většinu trasy běžíte v lese a příliš toho kolem sebe nevidíte. Kvůli výhledům se ale na tenhle závod nejezdí. Je to historie, tradice, atmosféra, prestiž i příběhy účastníků, které dělají z tohohle závodu nejvýznamnější událost pro běžkaře v Česku.

min (2)

Ale také mám ve vzpomínkách bolesti, které se začaly ozývat na 10. kilometru. Na 16. kilometru už jsem musel zastavit a sundat boty. V tu chvíli mi ani tak nevadilo, že mě zase všichni předběhli. Daleko horší bylo, že oba kotníky byly rozedřené do krve. Zkusil jsem je zalepit a pokračovat, ale bolest byla tak intenzivní, že jsem chtěl vzdát. V tu chvíli jsem měl v plánu jen doběhnout na 22. km na Jizerku, kde jsem předpokládal sběrný autobus.

Chyba. Žádný autobus se na Jizerce nekonal. „Musíš dojet na Smědavu,“ řekla mi krásná pořadatelka na občerstvovací stanici. Podala mi horalku, čokoládu, pomeranč, ionťák a čaj. A já s povzdychem vyrazil.

Ale Smědava, to už je téměř 30. kilometr! Tam už se mi vzdávat nechtělo. „Už seš za půlkou,“ říkal jsem si. Navíc jsem kotníky pomalu přestával vnímat. Do pozadí je totiž začala zatlačovat únava.

Postupem času se ale začal objevovat jiný problém, který mě s rostoucí únavou trápil víc a víc. Špatná máza! Ve stoupáních jsem se posouval startovním polem vpřed, ale ve sjezdech jsem zase rychle ztrácel. Zatímco já se snažil jezdit ve vajíčku nebo aspoň odpichovat hůlkami, ostatní se jen pohodlně vezli v daleko vyšším tempu. A předjížděli mě.

Když vás předjíždějí pánové i dámy, kterým byste měli bez problémů utéct, je to… Depresivní! Demoralizující! Náročné pro ješitné mužské ego! Měl jsem chuť zahodit lyže i hůlky i do lesa a někde za stromem vzteky řvát. „Ale když jsem nevzdal kvůli krvavým kotníkům, nevzdám ani kvůli máze!“ opakoval jsem si dokola!

Nevzdal jsem. A díky tomu teď sedím v autě a převládají úplně jiné pocity.

Sice jsem dokončil v čase, který zůstal daleko za mým očekáváním. Sice kvůli rozedřeným nohám nebudu schopen pár dnů vůbec běhat. Sice jsem se nadřel jako kůň, protože jsem špatně namazal.

Ale navzdory tomu všemu jsem si závod extrémně užil! Atmosféra jedné z nejslavnějších sportovních akcí v Česku mě naprosto pohltila. A pochopil jsem i motto Jizerské 50, které jsem před startem vnímal jen jako reklamní slogan. „Můj osobní závod“. Můj osobní závod jsem vyhrál tím, že jsem našel sílu dokončit a nezahodit lyže do lesa.

Už druhý den po závodě jsem si proto napsal do diáře: 10. února 2019 – 52. Jizerská 50!