Chtěl bys zkusit pravé lesní dobrodružství? Největší zážitky nenajdeš při běhu po cestách, ale mimo ně! Orientační běh je skvělým sportem, který tě chytne. Pojďme se společně podívat, co to vůbec orienťák je a jak na něj. V druhém díle naší série se podíváme na vybavení, závody a orienťáci nám představí, jak se k sportu s mapou a buzolou dostali.
Vybavení skoro jako na běh
Orientační běh je z hlediska vybavení spíše nenáročný sport. Stačí běžná běžecká výstroj, jen je lepší používat odolnější kusy, protože běh ve volném terénu skýtá řadu nástrah ve formě větví, těžké podložky nebo ostružin. Místo funkčního trika je lepší volit pevnější dresy, ¾ kalhoty nebo elasťáky je dobré doplnit podkolenkami, které lépe ochrání holeně. Co se týče obutí, jsou lepší boty se špunty určenými do volného terénu nebo boty se vzorkem, aby ti v terénu bota nepodkluzovala.
To, že je orienťák moderní sport, který jde s dobou, dokazují technické vychytávky. Pomocníkem pro orientaci mapy a držení směru je buzola, dnes se používá především lehká varianta na palec s rychloustalovací střelkou. Buzoly se ale nemusíš bát, orienťák není o nastavování azimutů, ale hlavně o orientaci podle mapy. Kontroly se razí čipem, který v mžiku zaznamená průchod kontrolou a nechybí ani čipy pro bezdotykové ražení, čip lze navíc zapůjčit na každém větším závodě. V cíli je samozřejmostí dostat lísteček s mezičasy mezi kontrolami. Pro ty, kteří chtějí po závodě zjistit, „kudy v lese bloudili“, jsou osvědčeným pomocníkem GPS hodinky, jejichž záznam se dá spárovat s mapou ze závodu. Na závodech nejvyšších kategorií se používají speciální GPS jednotky, díky kterým lze postup závodníků na trati sledovat v reálném čase. Posledním ryze orienťáckým doplňkem je „popisník“, který se upevňuje na předloktí a vloží se do něj detailní popis kontroly, ten ulehčí nalezení kontroly v terénu.
Hurá na závody
Orienťácká závodní sezóna trvá od března do listopadu a na programu je přes 200 závodů v různých koutech Česka. Nejoblíbenější jsou tzv. „oblastní žebříčky“, které jsou určeny pro širokou veřejnost. Najdeš je spolu s dalšími závody na webu ORIS (oris.orientacnisporty.cz). Tam se zhruba měsíc před konáním závodů objeví rozpis s informacemi o místě závodu, přihláškách do jednotlivých kategorií a platbě startovného (to se pohybuje většinou mezi 100-250 Kč). V týdnu před závodem jsou zveřejněny parametry tratí s délkami, převýšením a počtem kontrol a také pokyny, kde najdeš detailní informace k závodu – třeba info k parkování nebo vzdálenosti na start. Pár dní před závody zjistíš také svůj startovní čas ze zveřejněných startovek.
Jak takový závod tedy probíhá?
V den závodu přijeď včas na místo, kde se závod koná, alespoň hodinu před svým startem. Pokud máš půjčený čip, vydají ti jej na prezenci, v její blízkosti zároveň nalezneš popisy kontrol pro svou kategorii, které si vezmi s sebou na start. Před cestou na start, který většinou bývá 1-2 km daleko, si nech dostatečnou časovou rezervu a nezapomeň čip, buzolu a popisky. Až se objeví tvůj startovní čas na hodinách na startu, vejdi do „1. koridoru“, kde pořadatelé zkontrolují číslo tvého čipu, svůj či vynuluješ a čekáš na další signál. V další minutě zkontroluješ fungování čipu a o minutu později již čekáš na startovní signál. Po odstartování vezmi mapu své kategorie, doběhni na mapový start a můžeš vyrazit na první kontrolu. Každou kontrolu orazíš čipem tak, aby krabička na lampionu zapípala a zablikala. Od poslední kontroly do cíle je cesta běžně značena fáborky a není, kam se ztratit. Po oražení cíle stačí jen dojít k IT stanu vyčíst svůj čip, tam dostaneš také své mezičasy. Pak už přichází na řadu diskuze se soupeři o tom, jaké jste volili postupy, kde jste se ztratili a kudy to bylo rychlejší.
| Chceš si orienťák nejdřív zkusit?
Pokud máš zájem ještě před závody zkusit nějaký orienťácký trénink nebo menší závod, podívej se na web zacitorientak.cz. Po zadání tvé oblasti se ti zobrazí nejbližší závody a kluby, které pořádají tréninky ve tvém okolí. |
Orienťák je sport pro každého, někdo začne od dětství, někdo třeba začne běhat po vzoru svých dětí (foto: Jiří Čech)
| Jak se dostali k orientačnímu běhu:
Martin (17 let): Když někdy během základní školy hledala moje mamka sport, kam by mě přihlásila, zjistila, že se zrovna otevírá kroužek orientačního běhu. Věděla, že rád běhám a mám dobrý orientační smysl, tak jsme hned na první trénink dorazili a mě to začalo bavit. Následovala přihláška do oddílu a první závody. Alena (27 let): Měla jsem v životě to štěstí narodit se do orienťácké rodiny. Rodiče vedli místní oddíl a já se tak octla už v druhém měsíci po narození na svém prvním orienťáckém soustředění. Zdánlivě tedy nebylo na výběr, ale bavila jsem se doplňkově gymnastikou, atletikou, volejbalem a basketbalem, nicméně hledání kontrol v lese byla vždy největší výzva. Miroslav (44 let): K orienťáku jsem se dostal pozdě, až když ho začali dělat moji synové. Vůbec první závod byl tehdy s pětiletým synem po fáborkách a tolik se mi to zalíbilo, že jsem si u stánku koupil boty a začal běhat, trénovat a učit se mapu. Nikdy by mě nenapadlo, že skoro ve 40 najdu sport, který mě úplně uchvátí. Jarmila (55 let): Roku 1979 jsme na chalupě v Lužických horách potkali mapaře pro tehdejší MČR. Projevili jsme zájem a odkázal nás na tréninky u Liberce. Ještě ten rok jsme se sestrou vyrazily na závody, byl to parádní zážitek, orienťák mě chytnul a nepustil. |
Čip, buzola a popisník – základní vybavení každého orienťáka