Moderní ženy si už vydobyly své místo na slunci i v oblastech pokládaných za doménu silnější poloviny lidstva. I na běžeckých podnicích se poměr sil pomalu vyrovnává. Pokud si stále nejste jista, možná si kladete podobné otázky, kterým se věnujeme níže. Samy se na příkladu osmi nejčastějších mýtů a výmluv můžete zamyslet, zda také nejste jejich obětí. Budeme rádi, když dokonce najdete i motivaci, proč to změnit.
1. Nejsme od přírody soutěživé
Na rozdíl od samčí poloviny lidstva není mezi ženami tolik osob, které rády ukazují, co umějí, a které mají zapotřebí měřit síly s ostatními. Nemají často ani nějaké zvláštní touhy se předvádět na veřejnosti.
Podstatou kondičního běhání pro zdraví, a dokonce i celé řady závodů přitom není ani tak soutěživost jako péče o zdraví a setkávání se s přáteli. Soutěživost přichází ke slovu až pro ty ženy, které chtějí honit body v lize a usilují o umístění v první pětistovce Pražského mezinárodního maratonu nebo alespoň o co nejlepší pozici ve své věkové kategorii. Jinak je nejdůležitější motivací prostá radost z pohybu.
Milá zpráva pro dámy, které dosud váhají: muži se na závodních tratích dělí v zásadě na dvě skupiny – jedni vidí něžnější polovinu lidstva mezi sebou rádi. Poskytnou štít proti větru, pomohou s několika kilometry v maratonu. Druzí jsou alergičtí na to, když je na trati žena předběhne, a hned tak svou pozici nevzdají. I takoví jsou ale rádi, když něžná stvoření na trati potkají; sice se předvádějí, ale ve skutečnosti jsou téměř všichni féroví a přející. Navíc, milé dámy, koho by nepotěšilo také někdy doběhnout nebo rovnou předběhnout některého z nich? Soutěživý duch v takovém případě může pomoci zlepšit výkon oběma.
2. Nemáme čas kvůli rodině či práci
Některé ženy bez hlubší úvahy odmítají pozvání k běhu kvůli tomu, že by kvůli pracovnímu vytížení a péči o rodinu sotva našly čas na pravidelný trénink. Něco pravdy na tom je, ale většinou stejně jde o pouhou výmluvu. Chce to, aby se ženy naučily lépe si organizovat čas. A v rodině si vymezily své „území“. Musejí přesvědčit své nejbližší, aby přijali běh jako součást jejich osobnosti a respektovali to.
Běh tedy může být pevnou součástí života vdané ženy či novopečené matky, která dosud sportovala, i té, která se z různých důvodů rozhodla začít pracovat na svém zdraví. Také muž si bude více vážit ženy, která má i jiné ušlechtilé vyžití než jen udržování domácího krbu.
Členy jednoho z pražských maratonských klubů jsou manželé Jarmila a Honza, rodiče pěti dětí. Oba spolu trénují pravidelně a svědomitě. Začali předloni na podzim, oba úspěšně doběhli loni v květnu maraton, stále se zlepšují a sami shodně říkají, že také rodina a děti je motivují, aby za nimi nezůstávali pozadu. Právě proto sportují a udržují se tím svěží a mladí. Dávají skutečně dokonalý důkaz toho, že to jde! A proč by vlastně jen pánové mohli mít své koníčky, zatímco ženy by se jich měly vzdávat, lítat kolem plotny, mít špatný pocit ze sebe sama a ke všemu nepěkně ztloustnout?
3. Cvičit v rytmu hudby, to ano…ale běhat?
Zatímco na běžeckých tratích je růží mezi trním zmíněná desetina, na aerobiku je poměr obrácený. Je za tím týmový duch, teplo a bezpečí tělocvičny, hudba „do kroku“, vidina zeštíhlení „problematických partií“, na něž provozovatelé aerobiku lákají do svých hodin další a další „mladou krev“?
Ať už je tomu jakkoliv, přeci ani běh není sportem pro jakési introvertní samorosty. Běh ve skupině, či alespoň ve dvou, vám přinese nejen vzájemnou motivaci a nové přátele, ale nemusíte se pak bát ani vyrazit na lesní cesty. Při méně intenzivním běhu si můžete popovídat. Společným tématem mohou být novinky z běžeckého světa a tréninkové metody světových hvězd stejně dobře jako poslední díl Ordinace v růžové zahradě. Ostatně na hodině aerobiku se kvůli fyzické zátěži a nutnosti soustředění každé účastnice na kroky se bude debatní kroužek konat jen sotva.
A problematické partie? Běh, zvláště do kopce, posílí svalstvo nohou a zadečku dostatečně k tomu, aby v těchto místech účinně napomáhalo spalování tuků a vyhladilo polštářky celulitidy. Vytrvalostní běh navíc nenadělá někdy až zbytečně mohutné svaly jako sprint.
4. Budu zpocená, zchvácená a nic z toho
Vyčerpání při tréninku se týká opět jen běžkyň, které závodí na výkon a musejí občas vydržet trénink či závod na hranici možností. Kdo ale chce běhat skutečně jen pro radost, nemusí se uštvat ani se nepěkně zpotit. Ostatně, po aerobiku, spinningu nebo squashi z každého leje také, ne? V čem je tedy rozdíl?
5. Partner mi vždycky uteče
Běh pro vás ze začátku nemusí být příjemný. Chvíli trvá, než nohy přestanou protestovat a tělo se přestane zadýchávat. Poměrně časté stesky všech žen, které se rozhodnou začít něco dělat, znějí stejně. Pro jejich rychlejší, již běhu navyklé partnery může být pomalejší tempo pěkná otrava, a začínající běžkyně to vycítí. Cítí se špatně nejen kvůli tomuto vědomí, ale iproto, že přes všechnu snahu a dobrá předsevzetí prostě nestačí.
Je to tedy téměř zaručený způsob, jak udělat doma dusno? Nikoli. Jen by oba v páru měli vědět, že každý začátek potřebuje velkou dávku trpělivosti – a to od obou. Rozhodnutí toho, kdo dosud neběhal, není vždycky lehké, ať už za ním stojí cokoli od prosté touhy zkusit něco nového, snahy shodit pár nadbytečných kil nebo skoncovat s cigaretami.
Pokud budete začínat s tréninkem v běžecky nevyrovnaném páru, měly byste počítat s nelehkými začátky. Partner, který už má zkušenosti, by vás měl všemi způsoby podpořit. Znamená to zvolit takové tempo, abyste se zbytečně netrápily, i kdyby to měla být rychlejší chůze. Popobíhání partnera v kruhu kolem vás, kličkování mezi stromy a jeho útrpný výraz mohou leckterou ženu od začátku skutečně odradit. Kdo trénuje na výkon, měl by si svoji pravidelnou tréninkovou dávku odběhat zvlášť a běh s pomalejší partnerkou či partnerem vnímat jako další, regenerační fázi. Takový pomalý běh navíc funguje jako „kyslíková sprcha“ – úžasný regenerační prostředek, který pomáhá výkon zlepšit.
Vyspělejší běžec by také neměl očekávat, že stačí týden pomalého běhu a pak ať si jeho drahá poradí sama. Naopak: spolupracujte, chvalte se a obdivujte se navzájem – trvale. Pokud víte, že tak trpělivého partnera nemáte, můžete zkusit některý z běžeckých klubů, kde spolu trénují začátečníci i pokročilí. Dobrý trenér ví, jak stanovit tempo, tréninkové dávky i handicapy tak, aby byli spokojeni všichni. Co dodat? Tím začátečníkem nemusí být nutně žena. Někde to funguje také obráceně!
6. U nás ve vsi jsem za exota
Začít běhat může být na malé vesnici skutečně obtížnější. Běžci z města sice mohou vesničanům závidět daleko lepší terén, čistší vzduch, les za domem i silnice, kde nejezdí tolik aut. Málokdo si však uvědomí fakt, že zatímco v anonymitě velkoměsta se člověk může schovat, na vesnici si lidé vidí doslova do talíře. Zvláště na chalupáře nebo „náplavu“ se mohou starousedlíci dívat s despektem. Mohou si myslet, že „víken?áci“ nic nedělají, mají hodně energie nazbyt, když takhle běhají – a nejraději by je poslali pracovat na pole. Na ty, kteří si ve vsích za velkými městy postavili domky a ve městech pracují, možná někteří závistivci pohlížejí jako na rozmařilé zbohatlíky, které by nejraději poslali tamtéž.
Je to zkrátka tak – lidé mají různé povahy i slabosti, ale všichni jsou ze stejného masa a kostí. Problém může být nejen na straně zatrpklého vesničana, ale i na straně běžce, který se chová zase až příliš okázale. Hodí se proto mít mezi starousedlíky několik dobrých známých, a není-li to možné, snažte se aspoň nějaké kontakty navázat. Místní znají terén, mohou pomoci vybrat dobré trasy nebo poradit běžci, který zrovna trochu „zakufroval“. Pochvalte pěknou zahrádku, dobře rostlého psa, popovídejte si, jak rostou houby. Společná řeč o běžných tématech lidi dokáže trochu sblížit. A pokud ve vsi nebo v okolí pořádá místní sportovní oddíl také nějaké závody, stojí za to se jich zúčastnit.
7. Trapní týpci na mě pohvizdují
Pohvizdování, pokřikování i nejrůznější komentáře pubertálních i značně postpubertálních primitivů, zvláště když dívka či žena vyběhne na trať sama, jsou skutečně nepříjemné. Zvláště když je z jejich pohledu „dobře rostlá“. Mohou o tom bohatě vyprávět téměř všechny atletky.
Zatímco žena, která běhá už několik let a může být na svou postavu i běžecké výkony právem hrdá, také umí podobným jevům čelit, pro začátečnici to může být frustrující zážitek a často i poslední kapka k tomu, aby s běháním jednou provždy přestala. Jak na to?
Vyběhnete-li s partnerem, posměváčci se zpravidla stáhnou. Pokud ne, pouhá přítomnost muže po vašem boku je může alespoň trochu zklidnit. Když nikoho takového nemáte, budete se s tím muset vyrovnat po svém. Úplně nejlepší je ignorovat všechny podobné projevy. Málokdo je tak duchapřítomný, že dotěry odpálkuje vtipnou průpovídkou, která je usadí. Lepší je skutečně neztrácet čas ani důstojnost a nechat takové otrapy být. Kromě toho někteří z nich by vaši reakci brali jako flirt, a zbavit se jich by bylo čím dál obtížnější.
Vzhledem k tomu, že tito pánové a někdy i dámy mají většinou dost bídný životní styl, téměř vždy úplně stačí myslet si svoje. Vědomí, že dotyčný posměváček neví, o co přichází, a naopak se pomalu a jistě udusí v oblaku kouře ze své cigarety, zatímco běžec si buduje zdraví a dokonalou postavu, také pomáhá. A vůbec, ať se podívá, když něco takového doma nemá a ve svém bídném životě se na to sotva někdy zmůže! Důrazné varování: V žádném případě posměváčky neprovokujte. Prosvištět kolem nich – třeba v bolerku, zamávat copem, ale vždy co nejrychleji, leč v klidu, pryč od nich. I když jsou pravděpodobně neškodní, mohla by být skutečnost potom jiná. Na svých trasách se tedy raději vyhýbejte hospodám a staveništím, nebo sportujte s partnerem a neběhejte stejnými cestami.
8. Budu se hloupě plácat na chvostě
Žádný učený – ani trénovaný – z nebe nespadl a všechno je jednou poprvé. Začátečník nemusí samozřejmě hned na závody, ale důležité je nějak začít. Nejlepší je domluvit se s kamarádkou nebo ve skupince a zvolit nejlépe některý z masových závodů jako Velká Kunratická, PIM (Pražský mezinárodní maraton) Grand Prix na 5 km, půlmaraton i celý maraton, kde je mnoho lidí, kteří se navzájem neznají. Jděte do toho s vědomím, že na mnohé nestačíte, ale že to přeci je naprosto normální. Mezi ostatními běžci se navíc úplně v pohodě ztratíte. Mnozí z nich jsou na startu také poprvé a cítí se stejně. I když bude mnoho lidí, možná tři čtvrtiny startovního pole před vámi, s velkou pravděpodobností však bude mnoho dalších ještě za vámi.
Tip: neberte svůj první start jako závod, ale jako společenskou záležitost. Závody mají pěknou atmosféru, lze na nich potkat spoustu zajímavých lidí. Radost z překonání sebe sama se už postará o to, že se budete těšit na další. A možná i o to, že příště budete chtít být ještě o kousek rychlejší. A to už za ten hřích stojí.