Závod se lvy a hyenami
Za pravdu dává tomuto vědeckému názoru i praxe. Jak dokázal slavný vytrvalostní závod ve Walesu Člověk versus kůň (The Man versus Horse Marathon), opravdu to funguje. K prvnímu vítězství člověka nad koněm v roce 2004, stejně jako k loňskému triumfu, podle znalců napomohlo velké horko, kvůli kterému byla řada koní v průběhu závodu raději odvolána. I to ovšem jen dokazuje jedinečné vytrvalecké schopnosti lidského organismu. Právě díky nim je v některých částech Afriky dodnes živý pozoruhodný způsob lovu, při němž zpravidla asi pět lovců pronásleduje zvěř, až vybraný kus doslova uštvou. Úspěch afrických lovců v poušti Kalahari spočívá v tom, že lidé vydrží fyzickou námahu v horku déle než většina zvířat, jejichž organismus přestane kvůli přehřátí pracovat zhruba po deseti až patnácti kilometrech usilovného běhu. A nejde jen o Afričany. Jak zjistil další badatel, autor knihy Dostih s antilopou (Racing the Antelope) Bernd Heinrich, byl tento způsob lovu běžný i pro severoamerické indiány. Příslušníci kmene Navaho se vydávali na lov jelena, při kterém ho „uběhali“ až k jeho naprostému vyčerpání, ještě v padesátých letech minulého století.
Schopnost rychle běžet na dlouhou vzdálenost navíc lidé potřebovali nejen k lovu. Podle hypotéz paleontologů první lidé „závodili“ se svými konkurenty i při získávání uhynulých zvířat, případně odháněli od jejich úlovků čtyřnohé predátory. Schopnost lidské smečky (včetně žen) dorazit k bohatému zdroji potravy natolik včas, aby stačili odehnat například hyeny, měla velký význam pro přežití v obtížných podmínkách afrických savan. Maso se díky tomuto úspěchu stalo pro první lidi bohatým zdrojem bílkovin a stimulovalo jejich další tělesný vývoj.

Co opice nezvládnou

Rozvoj vytrvalostních schopností sice nikomu nezajistí nesmrtelnost, ale dokáže život prodloužit. Jedině díky tréninku vytrvalosti totiž lidský organismus funguje přesně podle toho, k čemu byl konstruován. Zvyšuje se výkon kardiovaskulárního systému, ve svalech se objevují nové kapiláry, a dokonce i mitochondrie jednotlivých buněk (obsahují oxidační enzymy a plní roli buněčné „elektrárny“) začínají mnohem ekonomičtěji hospodařit s energií. Rostoucí fyzická výkonnost působí pozitivně rovněž na mozek. Pravidelné cvičení stimuluje činnost hipokampu, mozkového centra, které má klíčovou roli pro rozvoj paměti a schopnost učení. Podobně jako ve svalech se i v mozku díky optimální fyzické zátěži vyvíjejí nové buňky, kapiláry a nervová spojení. Pro člověka, který má sedavé zaměstnání a i doma se pohybuje hlavně při cestě z křesla do lednice, proto vytrvalostní trénink znamená zásadní změnu. Díky němu se ze sádelnatého pokojového psíka opět stává tvorem, který díky své výdrži a elánu stojí na špici evolučního vývoje.
Americký biolog Dennis Bramble, jenž se spolu s Liebermanem podílel na výzkumu vlivu běhu na vývoj člověka, spatřuje právě v lidské schopnosti vykonávat vytrvalý a současně relativně rychlý pohyb důvod, proč lidé přeskočili ve vývoji různé poddruhy hominidů. „Uplynuly asi tři miliony let od doby, kdy australopitékové chodili po dvou končetinách, aniž by se alespoň začali podobat lidem,“ říká Bramble v polemice s hypotézou o významu chůze pro evoluci homo sapiens. Bez přechodu k běhu by podle něj lidé spíše připomínali své blízké příbuzné – opice.
Při porovnání kosterních pozůstatků lidoopů a předchůdců dnešního člověka (Homo erectus a Homo habilis) vědci našli celou řadu odlišností ve stavbě těla, které jsou nezbytné právě z hlediska běhu. Již naši předchůdci například měli více šlach a vazů, jež byly navíc silnější. Při chůzi totiž nejsou natolik nutné jako při běhu, kdy plní významnou funkci biologických „pér“ – tlumičů a současně i urychlovačů pohybu. O rovnováhu se zase stará specifická konstrukce ramen, kyčlí a hýždí („Dívali jste se někdy na opice? Nemají vlastně pořádný zadek,“ zdůrazňuje Bramble.)
Jeden z podstatných rozdílů v genetické výbavě člověka a dalších primátů (šimpanzi, gorily, lemuři, paviáni a další) spočívá podle důkladné analýzy DNA v tom, že lidé jsou bohatěji vybaveni genem označovaným jako AQP7 (též jako aquaporin 7). Jeho posláním je napomáhat přístupu vody a cukrů do buněk. Člověk má pět „kopií“ těchto genů, šimpanzi jen dvě a další primáti pouze jednu. Lidé mají více kopií stejného genu než opice celkem ve čtyřiaosmdesáti případech a slouží různým účelům. Význam AQP7 spočívá především v tom, že umožňuje lidským svalům podávat požadovaný výkon po delší dobu, a to díky tomu, že se s jeho pomocí uvolňuje více nezbytné energie z tukových zásob. Lidé za to vděčí právě své dávné specializaci na dlouhý běh.

Poznej sebe sama – a běhej
Hypotézu o vytrvalostním běhu jako významném prvku lidské evoluce někteří vědci využívají i při tvorbě doporučení pro běžnou praxi. Například jihoafrický lékař Timothy Noakes, autor již klasické knihy The Lore of Running, tvrdí, že špatné porozumění zákonitostí vývoje lidského rodu může vést až k nebezpečnému hazardu při vytrvalostním atletickém tréninku. „Lidé jsou uzpůsobeni k tomu, aby při cvičení příliš nepili. Pokud by se zastavovali každých pět minut, aby se napili, nikdy by nedostihli žádnou antilopu,“ napsal tento šéf katedry cvičení a sportu na univerzitě v Kapském Městě. „Nejlepší běžci každé kultury jsou ti, kteří nejdál doběhnou a nejméně pijí. Klasickým příkladem jsou křováci. Lidé jsou zkrátka stavěni k tomu, aby byli dehydratováni,“ přesvědčuje Noakes sportovce, aby pili jen k uhašení největší žízně. Pravidelní čtenáři Runu sice dobře vědí, že tyto rady jsou díky vývoji iontových nápojů do jisté míry přehnané, ale obecně stále platné. Nadměrné pití čisté vody při fyzické zátěži totiž skutečně vede ke značnému pocení, a tím i k poklesu životně nutné koncentrace sodíku v těle. Na druhou stranu je právě „přiměřené“ pocení právě tím, co zvýhodňovalo naše předky od lovených zvířat porostlých srstí, a vysílených tudíž přehřátím organismu.
Bez nadsázky tak platí, že naše předky formoval, poté co slezli ze stromu, právě běh. „Běhání podstatným způsobem posunulo vpřed vývoj lidského druhu. Právě ono nás učinilo lidmi – alespoň tedy v biologickém smyslu,“ říká profesor Bramble, podle kterého bylo postupné zdokonalování této lidské schopnosti tím, co rozhodlo o úspěšné evoluci lidstva. Jeho kolega Lieberman ho doplnil vědeckou tezí, kterou by měl mít na paměti každý běžec, tedy vlastně každý člověk: „V dnešní době je vytrvalostní běh především jedna z forem cvičení a rekreace. Jeho kořeny jsou ale nejspíš stejně staré jako sám původ lidského rodu a dostát všemu, co běh předpokládá, zásadním způsobem přispívá k formování lidského těla.“

(box)

Stvořeni během
Postupný vývoj člověka k tvoru uzpůsobenému k běhu způsobil celou řadu fyziologických změn ve srovnání s ostatními jemu podobnými živočichy.

Mozek
Co se změnilo: Stimulování funkce hipokampu.
Výsledný stav: Běh aktivuje v hipokampu, centru řídícím náladu, paměť a učení, celkem třiatřicet důležitých genů.

Hlava
Co se změnilo: Plochý obličej.
Výsledný stav: Ve srovnání s opicemi mají lidé výrazně zkrácenou obličejovou část lebky, což jim při pohybu pomáhá lépe udržovat rovnováhu hlavy.

Krk
Co se změnilo: Šíjový vaz.
Výsledný stav: Vaz, který vede od týlu lebky k poslednímu krčnímu obratli, brání hlavě při běhu v nežádoucím „klimbání“ vpřed a vzad. Člověk je v tomto směru vybaven podobně jako další savci schopní rychlého běhu (například psi a koně).

Dýchání
Co se změnilo: Dýchání ústy.
Výsledný stav: Velká část čtyřnožců při běhu vykazuje zrychlenou frekvenci dýchání (tachypnoi), zatímco lidem nádechy ústy pomáhají zvýšit množství vdechovaného kyslíku bez nadměrného svalového zatížení a výdechy slouží k odvádění nadbytečného tepla z těla.

Kůže
Co se změnilo: Potní žlázy a menší ochlupení.
Výsledný stav: Zbavujeme se tepla lépe než srstí porostlí lidoopi.

Páteř
Co se změnilo: Zvětšené obratle a ploténky.
Výsledný stav: Páteř je schopna lépe absorbovat nárazy a vyrovnávat se se zátěží při dopadu na zem. Podobný význam má i pevnější spojení pánve a páteře.

Ramena
Co se změnilo: Jsou široká a hluboká.
Výsledný stav: Konstrukce ramen umožňuje švih paží, který vyrovnává točivý moment vyvolaný pohybem dolních končetin. Bez nich by se tělo dostalo do rotace a ztratilo by rovnováhu. Volný pohyb ramenního kloubu navíc nijak neovlivňuje postavení hlavy a umožňuje lidem hledět při běhu daleko před sebe.

Hýždě
Co se změnilo: Vyvinul se velký sval hýžďový (musculus gluteus maximus).
Výsledný stav: Hýžďové svaly natahují svaly stehenní a urychlují běh. Zajišťují spojení stehenní kosti a trupu; vyrovnávají fyzikální síly působící při pohybu vpřed a chrání tak před pádem.

Dolní končetina a noha
Co se změnilo: Mohutná kost holenní, silné šlachy, velký palec u nohy.
Výsledný stav: Dolní končetiny pomáhají pohlcovat nárazy a urychlují odraz (šlachy působí doslova jako výkonná péra). Konstrukce nožní klenby zpevňuje nohu a pomáhá při kontaktu s podložkou.

(box)
4 pojistky vytrvalosti
Lidé mají vrozené dispozice k běhu, ale podmínkou jejich schopnosti si tyto vlohy udržet co nejdéle jsou správné tréninkové návyky. Není se ani čemu divit – co třeba věděli naši předci o zátěži kloubů a šlach při běhu po betonu?

1 Vybudujte si solidní základy
Pevně stavěné dolní končetiny a svaly zajišťující stabilitu kotníků vám pomohou vytrvat na celoživotní běžecké trase. Úspěch vám zajistí dva spolehlivé cviky:
a) Zdvihněte prsty bosé nohy z podlahy drobný předmět, případně s patou na podlaze shrnujte pod plosku nohy rozprostřený šátek. Opakujte vše asi desetkrát ve třech sériích po sobě. Cvičit tak můžete například i při sledování televize.
b) Postavte se bosýma nohama na podlahu, jednu z nich přednožte asi třicet centimetrů vysoko a pohybujte s ní jako při psaní velkých písmen – a nevynechejte žádné písmenko z abecedy.

2 Nažeňte rychlost chůzí
Americký propagátor běhu Jeff Galloway dosáhl u svých cvičenců až překvapivého zlepšení maratonských časů, když podle jeho rad vždy po souvislém běhu na jednu míli (1,6 kilometru) přešli na dobu od třiceti sekund až po dvě minuty do chůze. Svaly si díky tomu stačily odpočinout a v závěru trasy závodníci netrpěli svalovým vyčerpáním natolik, jako tomu u nich bylo dříve.

3 Budujte sílu
Dlouholeté běžce a běžkyně na dlouhou trať většinou poznáte už na první pohled podle velice štíhlých nohou. Kondičním běžcům nicméně fyzioterapeuti doporučují, aby alespoň jeden týden v měsíci věnovali posilování svých svalů (a to nejen na nohou), celkem po dobu jedné až půldruhé hodiny. Při cvičení se posílí růst svalů a šlach, což zvýší odolnost vašeho pohybového aparátu.

4 Poznejte sami sebe
Předejít fyzickým potížím pomohla již mnoha běžcům návštěva speciálních laboratoří, v nichž profesionální odborníci pomocí moderních přístrojů odhalí sebemenší „rezervy“ běžecké techniky či fyzické kondice. Tyto služby v Praze nabízí například Fakulta tělesné výchovy a sportu (www.ftvs.cuni.cz/katedry/labspmot/sluzby.php) a laboratoř CASRI (www.casri.cz), v Brně Ústav sportovní medicíny (http://web.quick.cz/usm/index2.html) a v Ostravě oddělení funkční diagnostiky Fakulty zdravotnických studií (http://fzs.osu.cz/ufy/index.php?id=1384).