Pražský maraton je pochopitelně svátkem i pro nejlepší české běžce. Takhle ho prožili medailisté tuzemského šampionátu, zkušení favorité i nadšení nováčci.
Jiří Homoláč podle očekávání oslavil třetí titul a tím dorovnal obhájce vítězství Víta Pavlištu – ten se vinou zdravotní nepohody rozhodl ve středu start odvolat a v neděli místo běhu sekal na chalupě dříví. Homoláč dosáhl v botách adidas Adios Pro2 časem 2:18:43 svého pražského maxima.
„Bylo to těžké v tom teplu, ale snažil jsem pravidelně občerstvovat i polívat vodou,“ vyprávěl běžec, pravidelně se připravující přes zimu v Keni. „Někam do šestadvacátého jsme se drželi ve skupině evropských běžců, pak se to rozpadlo a každý šel za svoje. Já jsem měl po třicítce problém s křečí do chodidla, chtěl jsem i zastavit a protáhnout to, ale změnil jsem došlap a zvolnil a rozběhl to. Diváci byli všude fantastičtí, snad nejlepší, co jsem tu kdy zažil.“
Na svého trenéra Róberta Štefka, který tu běžel v roce 2004 za 2:12:36, sice ještě nedosáhl, ale i tak je spokojen. Už za týden ho čeká pětka v extralize na dráze. „Chci si udržel po celou sezonu stabilní výkonnost a občas se z ní pokusit o lepší výsledek,“ plánuje si.
Petr Pechek si v 39 letech doběhl pro dvanáctou maratonskou (2:21:08) medaili (další má z půlmaratonu i vrchů) a rozhojnil tak sbírku legendární běžecké rodiny – maminka Šárka má titul z roku 1982, táta František čtyři medaile a ještě letos doběhl v 68 letech pod čtyři hodiny…
„Běželo se mi dobře, až ten závěr. Zkoušel jsem zrychlit, ale poslední kilák a půl mě chytaly křeče, možná minutu a půl jsem ztratil, ale na umístění už to vliv nemělo,“ říkal. „Ze začátku jsme drželi velkou skupinu čtyři Češi a nejlepší ženy, pak to postupně odpadalo a někde od třicátého jsem šel už sám. Jirka vepředu byl daleko a já už jsem si to pohlídal.“
Pechek už dávno pracuje v IT, má rodinu, přesto si udržuje obdivuhodně vysokou vyrovnanou formu. „Občas mě sice něco pobolívá, ale jsem relativně zdravý. Netrénuju tolik jako dřív, ale letos jsem oproti minulým letům chodil spíš dlouhé běhy, mám před maratonem tři skoro padesátky,“ prozradil svůj nedávný program svěřenec trenéra Kervitzera z Kerteamu.
Ondřej Fejfar se sice s Pechkem potkává často v kopcích, na silničním maratonu však podstoupil ve 32 letech křest (2:22:36). „Ohněm“, dodává vzápětí. „Neběžel jsem na silnici nikdy takhle dlouho, bylo to už opravdu těžký. Ani v tréninku jsem tomu tolik nedal, stihl jsem jen trojky na dráze a vyšel spíš z půlmaratonské přípravy. A někde okolo třicátého, jak jsme zbyli s Petrem sami, mi už odešly nohy a musel jsem zvolnit.“
Oproti rozběhnutému tempu tak na posledních dvanácti kilometrech ztratil tři minuty. Na občerstvovačce se pak ještě zdržel půl minutky hledáním své lahve. „Ale věděl jsem, že mě nikdo nehoní, šel jsem na jistotu do cíle. Měl jsem k maratonu dlouho veliký respekt. Ten čas je ale napoprvé dobrý, jsem spokojený. Dosáhl jsem určité mety a mám splněno,“ usmíval se.
Teď ho čeká odpočinek a po něm za dva týdny meta další – vstup do svazku manželského. Se svoji Julií pak vyrazí konečně zpátky do kopců, na Skyrace do Kalifornie. „Už jsem se musel poslední týdny tréninku na silnici držet, abych nezmizel někam do hor…“
Marcela Joglová zkompletovala svou sbírku domácích maratonských medailí. „Jsem nadšená, za začátku byli se mnou dva kluci a pak se vytvořila skupina. Od patnáctého jsem šla sama, doprovod mi tvořili cyklisti, kteří mi fandili. Rozběhla jsem podle plánu, ale pak jsem zpomalila. Bylo to v nohách. Vím, že bych tu asi měla běhat lepší časy (než 2:39:23), ale vzhledem ke zdravotnímu stavu, kotník jsem pořád trochu cítila, i tomu, co mám naběháno v poslední době, musím být spokojená,“ řekla.
Víc chce ukázat na mistrovství Evropy v Mnichově, kde by ráda překonala osobní rekord 2:28:16 i přispěla k výkonu ženského družstva. Jistě by tak potěšila reprezentačního a osobního kouče Jana Pernicu. Ten tady doběhl jen kousek za ní, ovšem v barvách konkurenčního týmu adidas Running.
Ona sama zaprvé obouvá Pumy (zde skvěle vyhovující měkčí model Deviate Nitro) a zadruhé byla členkou formace Birelu Jiřího Ježka – ten sám odběhl polovinu za velice solidních 1:32 čistého času. „Tu Battle of the Teams jsem v hlavě měla. Eliťáci sice budou běhat vždycky víc sami za sebe, ale pro celé závodní pole je to jistě dobrá další motivace,“ dodala.
Barbora Macurová vybojovala první medaili – a hned stříbro – ve svém prvním maratonu (2:45:48)! „Plán byl někde na 2:48, ale dařilo se mi držet tempo, přestože jsem šal celou druhou polovinu úplně sama, a v závěru zrychlovat. Když jsem před sebou uviděla Petru (Pastorovou) a slyšela hymnu z cílového prostoru, dokázala jsem přidat,“ usmívala se teprve 22letá studentka sociální pedagogiky, původem z Frýdlantu.
Především ale hlavně trailová běžkyně, která už v 17 letech odběhla se sestrami celou Beskydskou 7 a o rok později ji vyhrála. Loni ještě vyhrála titul ve skyrace. „Teď jsem si chtěla zkusit silnici i vyhlášenou pražskou atmosféru, užila jsem si to moc. Dva dny před závodem jsem hodně jedla sacharidy, těstoviny a rýži, a tak jsem měla dost energie, protože na silnici je to obtížnější odběhnout dálku než v terénu,“ doplnila.
Přírodnímu běhání dává stále přednost. „Trošku jsem jen upravila kilometráž poslední měsíc, ale udržuju 100-120 kilometrů týdně stabilně,“ prozradila. Moc si vážila toho, že se mohla postavit na stupních vítězů vedle Marcely Joglopvé, s níž odběhala pár tréninků loni v Livignu. I zkušené matadorky Pastorové, věkem dvakrát starší…
Petra Pastorová (2:46:33) byla z jejího ataku překvapená, vůbec o ní nevěděla. Vnímala jen vodiče, který ji povzbuzoval, ovšem netušila, že zas sebou táhne její mladší soupeřku. „Jinak bych ji asi před sebe nepustila. Ale neběželo mi nejlíp. Připravovala jsem se v Tatrách a tady bylo hodně velké teplo. Navíc mám nedořešené zdravotní problémy se žílami. A ke všemu snad poprvé jsem tady kromě dvou kiláků s Danem Orálkem běžela celé úplně, ale úplně sama,“ povídala.
Ovšem z bronzu smutnit nemusí, vždyť zlata už má tři. A začala pořádně běhat až ve 32 letech jako máma tří dětí. Letos v 45 má za sebou už čtyři maratony, od srpna běžela velmi dobře každý měsíc jeden… „Nějak se mi to sešlo,“ vysvětluje. „Prosincové pozvání do Pisy jsem měla už dlouho a nechtěla ho odmítnout (2:46). Pak jsem si dala v tréninku padesátku v Ostravě (3:18). V Seville jsem běžela s brufenem a úpalem (2:46), týden na to mě vzali do elity do Splitu, tak jsem to zkusila, ale byla tam zima (2:53), až mi to konečně vyšlo před měsícem v polském Debně (2:42) i s krupobitím,“ jen krčí rameny. Aź teď se bude léčit a odpočívat. Aspoň to slíbila.
Text: Tomáš Nohejl
