Jak z dětí vychovat vytrvalce? – 2. díl

Druhý díl článku Jana Cacka o tom, jak bezpečně vychovat z nadějného dítěte úspěšného běžce. První část najdete zde.

Proč děti nemají závodit s dospělými?

Odborníci opakovaně zjistili, že trénink, který funguje u dospělých, nemá nijak zvlášť pozitivní efekt na děti. Cílem aerobního vytrvalostního tréninku je zejména snaha rozvinout funkce související s činností srdce a plic. Nejčastěji zmiňovaným parametrem je VO2 max (maximální množství kyslíku, které je svalstvo schopno spotřebovat pro svalovou práci).

U dospělých netrénovaných jedinců může při pravidelném vytrvalostním tréninku v řádu desítek minut denně (3 až 5x týdně) po dobu tří měsíců při intenzitě cca 70 až 75 % maximální srdeční frekvence dojít ke zlepšení VO2 max o 20 až 30 procent. Absolvování shodného tréninku dětmi však vede ke zvýšení VO2 max jen asi o 10 %. Důvodem je pravděpodobně nižší hladina testosteronu a růstového hormonu. I když bude dítě pravidelně posilovat, nikdy u něj před pubertou nedojde k takové hypertrofii svalu jako u dospělého. Dětské srdce (sval) je výrazně menší než srdce dospělých, jeho hypertrofie vlivem tréninku je také značně omezená. I množství krve, které je na jeden tep schopno distribuovat ke svalům, je výrazně nižší. Protože kyslík je přenášen krví, není možné u dětí dosáhnout výrazného progresu VO2 max.

Za zmínku také stojí zdravotní negativa extrémního vytrvalostního tréninku, jež souvisejí se snižováním testosteronu a hustoty kostí.

Jak tedy trénovat mladé talenty? 

Kdyby odpověď byla jednoduchá, mohl by být úspěšným trenérem mládeže prakticky každý rodič. Bohužel realita ukazuje, že neexistují jednoduchá pravidla a poučky „jak na vrchol“. Já osobně mám zkušenost, že nejlepšími běžci-vytrvalci jsou sportovci, kteří se v mládí věnovali jinému sportu s intermitentním charakterem (např. fotbal, házená, tenis). Při nich se totiž rozvíjí nejen aerobní vytrvalost, ale také koordinace nutná pro správnou techniku i ekonomiku běhu, rychlost a síla. V minulosti se mi tak podařilo vychovat několik medailistů z mistrovství republiky, kteří do svých 13 až 15 let hráli „pralesní ligy“ v míčových sportech.

Pamatujme tedy, že pozdější začátek systematické přípravy je pro vytrvalostní trénink lepší než příliš brzké polykání desítek kilometrů týdně. Koneckonců i vědci se shodují, že pro děti je lepší méně objemový, intenzivní intervalový trénink než kontinuální zátěž nízké až střední intenzity.

Důvody jsou v zásadě dva. Zatímco netrénovaní dospělí mají anaerobní práh většinou v rozmezí 70-75 % maximální tepové frekvence, u dětí je tento práh okolo 85 %. Na úrovni ANP je přitom velmi efektivní rozvíjet aerobní vytrvalost jak z hlediska kardiorespiračních, tak také svalových adaptací. To znamená, že běhání v nízké intenzitě (při nižších tepech), která je dobrá pro dospělé netrénované jedince, není pro prepubescenty tak účinné. Stejně tak dominantní stimulace pomalých svalových vláken (typ Ia) je pro budoucí vytrvalce nežádoucí.

Děti také mají výrazně nižší aktivitu enzymů anaerobní glykolýzy, což je až do puberty výrazně omezuje v anaerobních výkonech. Neschopnost produkovat dostatek energie pro svalovou činnost anaerobního charakteru přitom lze tréninkem ovlivnit. Moderní studie totiž ukazují, že vysoce intenzivní intervalový trénink u dětí zvyšuje velmi podstatně činnost glykolytických „anaerobních“ enzymů. A anaerobní výkon je u prepubescentů velmi úzce provázán s výkonem aerobním. Takže provozování intenzivního tréninku zlepšuje jak anaerobní, tak také aerobní schopnosti organismu. Intenzivním anaerobním tréninkem stimulujeme výrazně také rychlá svalová vlákna (typ IIa), což může mít pozitivní vliv na maximální rychlost běžce v dospělém věku.