Zatímco na některé slavné postavy českého běhu se vzpomíná často, o dalších se nemluví prakticky vůbec, ačkoliv by si to rozhodně zasloužily. Do druhé kategorie určitě patří i Stanislav Jungwirth, jeden z našich nejlepších běžců, který překonal dva světové rekordy a na středních tratích si získal respekt soupeřů.
Na vzestupu Stanislava Jungwirtha má velký podíl setkání s legendárním trenérem Ladislavem Fišerem v roce 1949. Ještě předtím ho však zocelil trénink v okolí Roztok a také neblahá životní zkušenost, kdy se musel vypořádat s uvězněním otce, který nefandil poúnorovému režimu. Rázem se musel postavit na vlastní nohy a vydělávat. Od sportu to Jungwirtha neodradilo, ale na dlouhou dobu musel odložit vysokoškolské studium.
Na OH mu pomohl odcestovat Zátopek
Systematický Fišerův trénink se brzy projevil, Jungwirth se probojoval do sestavy na mezistátní utkání proti Maďarsku a v něm neznámý nováček senzačně slavil vítězství. V té době se blížil jeho nástup na vojnu, ale jako politicky nespolehlivý měl rukovat k bojovému útvaru. Teprve na poslední chvíli se podařilo Fišerovi a dalším lidem odvrátit přerušení slibné kariéry a reprezentant zamířil na Strahov, kde sídlil tým ATK, předchůdce Dukly.
S dalším tlakem se musel vypořádat v roce 1952. Nominaci na OH do Helsinek si zajistil výhrami na mistrovství republiky na 800 i 1 500 metrů, ale tehdejší mocipáni synovi politického vězně a antikomunisty cestu do Finska zatrhli. Zdálo se, že olympijský sen se dvaadvacetiletému mladíkovi rozplyne, ale zaručil se za něj olympijský vítěz z Londýna Emil Zátopek. Dokonce prohlásil, že pokud nepojede Standa, zůstane doma i on.
Když olympijská výprava mířila na letiště, zjistil Zátopek, že Jungwirth není zapsaný mezi pasažéry. Funkcionáři se sice dušovali, že jeho kolega přiletí do Finska později, ale Zátopek jim nevěřil a letadlo odlétlo bez největší hvězdy. Tři dny pak trvalo, než nejvyšší místa vyhodnotila, že olympiáda bez Zátopka bude znamenat větší minus než účast „problémového“ Jungwirtha. V té chvíli už bylo také rozhodnuto, že po návratu čeká Zátopka trest za rozvracení reprezentace. Jenže jeho zlatý hattrick naštěstí všechno převálcoval…
Světový rekord padl v Houšťce
Na olympijském stadionu Jungwirth lehce zvítězil v rozběhu, ale o den později skončil v semifinále sedmý a o medaile se běželo bez něj. Sezonu ovšem zakončil skvěle. Koncem října se totiž zaskvěl na stadionku v Houšťce u Staré Boleslavi, kde časem 2:21,2 překonal světový rekord na 1 000 metrů. V Helsinkách tak sice zaplatil nováčkovskou daň, ale získal tu cenné zkušenosti, které zúročil o dva roky později na mistrovství Evropy v Bernu.
Ve finále patnáctistovky tehdy na stadionu Neufeld udával Jungwirth tempo až do mety 1 200 metrů. Teprve pak se rozběhl největší favorit Brit Bannister a v jeho závěsu Dán Nielsen. Poslední kolo za 54,7 v podání nejlepšího dua bylo sice pro Čecha příliš ostré, ale radost z bronzu to nezkalilo. Určitě i proto, že jedenáctou československou medailí završil veleúspěšný šampionát.
Na OH 1956 v Melbourne se připravoval tvrdě (někdy trénoval i třikrát denně), a proto pro něj bylo šesté místo zklamáním. Další sezonu zahájil kvůli akutnímu zánětu slepého střeva s měsíčním zpožděním, jenže neplánovaná pauza jako by Jungwirthovi pomohla. Jednak získal na lehkosti a rychlosti, jednak měl z předchozího roku hodně natrénováno. Kam přijel, tam vítězil. Časem 1:47,5 vytvořil i české maximum na 800 metrů, a proto se s Fišerem rozhodli využít skvělé formy k útoku na světový rekord na patnáctistovce.
Z pekelného tempa zlomil hranici 3:40
Volba místa padla na „Mekku rekordů“ Houšťku. Běžet se mělo 11. července, jenže ten den bičovaly proslulou škvárovou dráhu přívaly vody. Proto se pokus o den odsunul. Ještě během deštivého večera ovšem přišla z Turku zpráva, že Finové Salsola a Salminen zaběhli 1 500 metrů za 3:40,2. Tím zlepšili starý rekord a Jungwirtha to nažhavilo.
Závod rozběhl neskutečně rychle. Takové mezičasy do té doby nikdo nezaznamenal a přítomní experti kroutili hlavami, jestli může pekelné tempo, jaké předvádějí dnešní mílaři při atakování času 3:30, vydržet. Ještě tři sta metrů před cílem vypadal svěží, ale pak za svou odvahu (každé kolo běžel o dvě sekundy rychleji, než si s trenérem stanovili) zaplatil. Krok mu ztěžkl a v cílové rovince výrazně zpomalil. Byl naprosto vyčerpaný, ale i tak vytvořil fantastický světový rekord 3:38,1 a jako první na světě pokořil hranici 3:40!
Rok 1957 byl jeho nejlepším v kariéře, stal se světovou jedničkou, jenže rekord mu dlouho nevydržel. Příští sezonu o něj přišel, i když ho statečně hájil. Australan Elliott nastavil v Göteborgu další úžasnou hranici (3:36,0), ale český hrdina za ním doběhl druhý v čase 3:39,0 a porazil „zbytek světa“.
V dalších letech skromného běžce trápily zdravotní problémy. I když stále dokázal kvalitně trénovat i solidně závodit, jeho organismus se postavil proti. S běháním skončil a našel čas na studium stavební fakulty. Dokončil ji s červeným diplomem, ale nebylo mu dopřáno dlouhého žití. V roce 1986 prohrál nerovný závod se zákeřnou nemocí.
Osobní rekordy
800 m: 1:47,5 1957
1 000 m: 2:19,1 1956
1 500 m: 3:38,1 1957
1 míle: 3:59,1 1957
2 000 m: 5:10,8 1955
3 000 m: 8:02,8 1959
Stanislav Jungwirth (1930–1986)
V 50. letech minulého století dosahoval na škváře časů, na něž se většina českých běžců dívá s odstupem. Jeho vzorem byl Švéd Gunder Hägg, který deset let držel světový rekord na 1 500 m. Rodák z Prachatic se mu však později vyrovnal, když poprvé prolomil magickou bariéru 3:40. Vedle toho Stanislav Jungwirth jako první Čech zaběhl míli pod čtyři minuty a vytvořil 31 čs. rekordů. Výborně závodil i jeho o 12 let mladší bratr Tomáš, běžec na 800 metrů a později televizní komentátor. Stejně jako on se ale dožil jen 56 let.