Orientační běh v posledních letech zažívá opačný trend než řada jiných disciplín. Velké běžecké závody a seriály se stahují z velkých měst do lesa, hor nebo na venkov. Orientační běh jde zcela odlišnou cestou.
První závod v orientačním běhu proběhl v hlubokých lesích v Norsku v roce 1897. S mapou a buzolou museli v té době běžci najít 4 kontroly. Sto let poté se závody přesouvají do center měst, parků nebo sídlišť po celém světě. Díky tomu se mohl orientačním běh představit na řadě míst, kde by to jinak bylo velmi složité. Navíc cílem bylo přiblížit orientační běh veřejnosti, ukázat se v televizních přenosech a nabídnout možnosti vyžití i pro obyvatele měst v blízkosti svého bydliště. Byl to také první impuls pro možné zařazení sportu do programu Olympijských her. Prvním velkým krokem bylo zavedení série závodů Park World Tour v roce 1996. Na různých místech naší planety běhali ti nejlepší orientační běžci světa v různorodých terénech od čínských metropolí, přes pražskou Stromovku či australské Sydney. Tento seriál měl velkou mediální publicitu a výrazně přispěl k zatraktivnění této disciplíny. Seriál se běhá stále, ale svá nejlepší léta má již za sebou.
15 minut a dost
Jaký byl měl být sprint? Zpravidla je to závod na 12 až 15 minut. V měřítku atletiky je to v podstatě vytrvalostní disciplína, ale při srovnání s klasickou tratí v orientačním běhu, kde se směrné časy u hlavní mužské kategorie pohybují okolo 90 min, je jasné, že úhel pohledu je opravdu jiný. Sprint by měl být technicky jednoduchý. Znamená to, že by ses rozhodně dvě minuty neměl vyhrabávat z nějakého houští, ale cesta ke kontrole by měla být snadná. Tvým úkolem je z nabízených variant vybrat tu pro tebe optimální, často tu nejkratší. Uvědom si, že se vše děje při velmi vysoké rychlosti, kde každé malé zaváhání bude potrestáno. Vše bys měl mít načteno dopředu a rizikové momenty odhalit. Sprinty se odlišují od lesních disciplín i mapovým klíčem. Měřítko je totiž větší a podrobnější, lépe se zde vykreslují budovy, podchody, různé prolákliny a mnoho dalšího, kvůli čemuž musel být uzpůsoben mezinárodní klíč. První vydání bylo realizováno v roce 2007, druhé je v současné době schválené a bude platit od letošního roku. Na rozdíl od lesního mapového klíče je zde definováno, kam se může vstoupit a kde je zakázáno běhat pod hrozbou diskvalifikace.
Nejen sprint
Postupem času se z „klasického sprintu“ vyvinuly další formáty. Jsou to třeba sprintové štafety, kde běží dvě ženy (zpravidla 1. a 4. úsek) a dva muži (povětšinou 2. a 3. úsek). Je to velmi kontaktní závod, každý člen štafety si v terénu pobyde okolo 15 minut. Délka celého závodu (60 min) je velmi oblíbeným televizním formátem. Společně s představením, vyhlášením a pozávodními rozhovory netrvá více než 1,5 hodiny. Doslova v posledním roce vznikla nová sprintová disciplína s názvem knock-out sprint. Ta má několik kol (kvalifikace, čtvrtfinále, semifinále a finále), přičemž na trať vždy vybíhá šest závodníků a jen několik jich má štěstí projít do dalšího kola. Vítěz je ten, kdo postoupí mezi šestici nejlepších a vyhraje. Každé kolo je ale kratší než klasický sprint, obvykle mezi 6 až 8 minutami. Na druhé straně při absolvování celkového programu může závodník včetně rozklusů a výklusů naběhat až kolem 30 kilometrů.
Jak změnit město?
Dnes je celé naše území protkáno podrobnými mapovými podklady. Z každého leteckého snímku lze vypozorovat přesná zákoutí a možné nástrahy ve formě uzavřených objektů, zahrad či ulic. Kde nepomůže letecký snímek, pak jistě Panorama na Mapy.cz či Google Street View. Závodníci se tak mohou velmi dobře připravit, co je v daném terénu čeká a odhalit všechny rizikové momenty. Pro ztížení se tak v poslední době používají umělé překážky. Znamená to, že pořadatelé určitou ulici nebo její část uzavřou po dobu závodu, přičemž do této oblasti závodníci nesmí. Fyzicky se může jednat pouze o natažení pásky, kterou hlídá pořadatel. V mapě je pak znázorněno, že do této části města je zákaz vstupu. Před závodem je proto velmi těžké zjistit, kde by se překážka mohla objevit, a tím se naskýtá řada možných zajímavých momentů. Závodník tak musí být stále ve střehu i ve vysoké rychlosti běhu.
Jak v ZOO, tak u psychiatrie
Na Mistrovství světa se sprint běhá od roku 2001 a zatím přinesl Česku pouze jednu medaili. V roce 2003 byl stříbrný Rudolf Ropek, od té doby Česko na další medaili z této disciplíny čeká. Nejblíže tomu byla hned rok poté Dana Brožková (skončila čtvrtá), těsně za stupni vítězů bylo několikrát i trio Jan Procházka, Tomáš Dlabaja a Vojtěch Král. Všichni tři se velmi dobře uměli – a u Vojty to platí i dnes – připravit na takový závod. V Česku se běhají sprinty od 90. let, první MČR proběhlo v roce 1999 na zámku Konopiště. Od té doby šampionát zavítal například do historického jádra města Třebíč, okolí Psychiatrické léčebny v Bohnicích nebo husitského města Tábor. Ve městech i parcích často probíhá i řada akcí pro veřejnost – zmiňme například závod v ZOO Liberec nebo sprint přímo v nákupním středisku. Za hranicemi naší vlasti se každoročně v Itálii běhá podzimní sprint v Benátkách, který má také své kouzlo.
Oddělení sprintu od ostatních
Díky tomu, že se sprint začal velmi odlišovat od klasického lesního orientačního běhu, začala i určitá specializace závodníků jen na tuto disciplínu. Mezinárodní federace orientačního běhu také po velmi složité a náročné diskuzi rozhodla, že rozdělí šampionát na dva odlišné, přičemž jeden bude obsahovat pouze lesní disciplíny, druhý pak jen sprintové. Bohužel letošní šampionát v Dánsku byl zrušen. Závodníci tak mistrovské tituly z městských disciplín sprintu, sprintových štafet a knock-out sprintu nezískají. V roce 2021, kdy bude pořadatelem MS Česká republika, budou na programu opět lesní závody a nastaví se tak dvouletý cyklus střídání šampionátů. Zda-li to bude formát životaschopný, se uvidí za pár let, nicméně větší důraz na sprintové distance je zřejmý.
Text: Jan Picek | Foto: ČSOS
