Jaro je ideální dobou, kdy zužitkovat zimní přípravu a naběhané kilometry přetavit v kvalitní čas na závodní trati. Zatímco zkušení běžci moc dobře vědí, jak se na rychlé časy připravit, mírně pokročilí mohou v této otázce zatím tápat. Co (ne)můžete ovlivnit?
Následující tipy jsou určeny hlavně těm, kteří si touží vylepšit svůj osobák a vyhlížejí rychlý čas. Ale i vám ostatním se některé informace při rozložení závodů mohou hodit.
Trocha optimismu na úvod: Vybrat rychlý závod je úplná alchymie a vždy tak trochu sázka do loterie, protože jsou okolnosti, které prostě neovlivníte. Nemusí vyjít počasí, můžete se špatně vyspat anebo to prostě vyjde tak nešťastně, že i v tisícihlavém závodním poli se po pár minutách ocitnete osamoceni a poběžíte sólo závod – ani to rychlému času nepomáhá. Na druhou stranu stále je tu pár věcí, které ovlivnit lze.
Tratě rychlé a rychlejší
Mezi to nejdůležitější patří (logicky) samotná volba závodu Z, kde se o skvělý čas pokusíte. Ještě před ním je ale dobré si dát jeden dva závody na „rozběhání“, protože v zimě je závodů málo, a spousta lidí proto jen trénuje. Na jaře tak i zkušení borci potřebují alespoň jeden závod na to, aby „se do toho zase dostali“.
Nicméně s přibývajícími závody se zase může dostavit opačný efekt, kdy je běžec závody do jisté míry přesycen a nepodá takový výkon jako v době, kdy byl po zimním spánku na každý závod maximálně natěšený. Chce to prostě správně načasovat.
Ačkoliv by se pro pokoření osobního rekordu mohly zdát ideální městské běhy, většinou mají mnoho ostrých zatáček a ty člověka zpomalují stejně jako dlažební kostky, případně příliš těsné závodní pole, tím spíš, vydobude-li si průměrný běžec nešťastnou startovní pozici a z chumlu se včas nevymaní.
Poslední roky se běhá stále více závodů v noci, na těch ale oslníte spíše svojí čelovkou než rychlým časem. Člověk totiž potmě, třebaže si na cestu svítí, běží o něco opatrněji a také pomaleji. Možná ještě podstatnější je, že večer už tělo přechází do útlumu, a pokud nejste jedním z těch podivínů, kteří trénují výhradně a pouze v noci, budete v netradiční dobu jen těžko přemlouvat nohy k vrcholnému výkonu.
Na druhou stranu ale ve městě nehrozí silný protivítr, většinou jsou tyto závody poměrně rovinaté a diváci podél trati donutí člověka vydat ze sebe úplně všechno. Zatímco ryzí závoďáci (když už rovnou nezamíří na přesně změřenou desítku na atletickém oválu) se o osobní rekord radši pokusí na rovinatých tratích „mezi poli“, pro začátečníky může být zrovna městský běh lepší variantou.
Bylo to kratší! – Ne, nebylo!
Občas se vyrojí vášnivé diskuse, že trasa závodu byla kratší. Těžko říct, proč je tato kauza nejčastěji spojována s půlmaratonskou distancí. Ano, zřejmě mají pravdu ti, kteří mají díky GPS v hodinkách a zkušenostem z desítek závodů celkem jasnou představu, jaká hodnota by se jim měla na displeji zobrazit na cílové čáře. Většinou je to o pár desítek metrů více. Ptáte se proč? Je totiž prakticky nereálné proběhnout celou trasu v ideální stopě, navíc si pořadatelé obvykle nechávají nějaký ten metr navíc „pro sichr“.
Na druhou stranu, nikdo z nás si trať večer před závodem neprochází s měřicím kolečkem, aby se ujistil, že je vše správně. Na certifikovaných tratích za nás toto měření (snad) udělá někdo jiný, ale je spousta menších závodů, kde prostě musíme věřit pořadateli. Pokud se tedy budete zrovna radovat z nového osobního rekordu a někdo opodál prohodí cosi o tom, že to stejně bylo kratší, ignorujte ho. Možná jenom závidí.
Skupinka – pro a proti
Možná schválně saháte po masovější akci ve vidině toho, že vám závod zkrátka někdo odtáhne. Většina běžců skutečně při atakování osobních rekordů uvítá běh ve skupince – pokud je přiměřeně rychlá, pomůže držet tempo, člověk se v ní může skrýt před protivětrem a bývá dobrým zvykem si i podávat pití nebo houbičky na občerstvovačce. Ale musíte si svoji partu pohlídat. Jestli si myslíte, že zvolením městského běhu s tisíci účastníků zaručuje, že sami nepoběžíte, nenechte se vysmát – mnoho zkušenějších běžců by mohlo vyprávět, jak si trať pražského půlmaratonu proběhli osamoceně.
Nicméně někomu to vyhovuje – když člověk běží sám, může si určovat tempo (většina běžců ho díky GPS při závodě stejně sleduje) a také se lépe soustředí na vlastní výkon, dýchání, styl nebo správnou práci rukou. Navíc netřeba reagovat na oblíbenou taktiku ambiciózních soupeřů, kteří neustálými změnami tempa unavují nejen své soupeře.
A jak bude?
Dalším faktorem, který příliš neovlivníte, je počasí. Dobře, dá se zvolit termín, kdy je pravděpodobné, že by mohlo být počasí „tak akorát“, tedy ani zima, ani vedro, ale nikdy to není stoprocentní. V březnu může klidně sněžit a v dubnu už být pětadvacet stupňů. Nebo naopak. Ani jedno není pro rychlý čas to pravé ořechové. Ideální teplota je ryze individuální, uvádí se kolem 17 °C a polojasno, ale někdo má radši teplejší, jiný zase chladnější podmínky. Na jednu stranu je pravda, že při větší zimě se člověk podvědomě snaží zahřát a běží rychleji, na tu druhou – žádná další vrstva oblečení rychlému času nepomůže.
Nebo se na vrchol vykašlete…
Pokus o osobní rekord s sebou nese nejednu nevýhodu. V přípravě musí člověk spoustu hezkých závodů oželet a jiné běžet záměrně pomaleji, tempově. A pak nastane den D, kdy prodá všechno, co umí, a vystřihne čas z říše snů. Anebo se třeba nesejde forma s podmínkami a všechna snaha přijde vniveč. Je třeba se připravit na obě varianty.
A právě proto je řada běžců, kteří prostě nějaký vrchol neřeší a (v rámci možností) závodí, co to jde. Pro poznávání nových míst, setkávání s lidmi, pro radost. Jako třeba pražský lékař Jiří Wallenfels. „Závodíš-li rád, chceš závodit často. Také se říká, že závod je nejlepší trénink, takže když hodně závodíš, máš i hodně nejlepších tréninků,“ říká. A když naopak někdo rád nezávodí anebo se o slovo přihlásí únava, nemá smysl se do toho nutit.
Ať už si nakonec vyberete jen jeden závod, nebo nějaký vrchol nebudete řešit, jedno je jisté: Závodní sezona je tady, tak hurá na trať!<