Nadváha, či dokonce obezita je něco, co nechceš: nevypadá to dobře a zhoršuje to nejen běžecké časy, ale i zdraví a duševní pohodu. Snaha zhubnout je tedy naprosto na místě. Jen je dobré vědět, proč to děláš a čeho tím chceš dosáhnout.
Zdraví a duševní pohoda jsou věci zásadní, ale mají jednu nevýhodu: jsou obtížně měřitelné – na rozdíl od naší váhy. Pokud ale máme cíl v podobě vysněné hmotnosti, můžeme sledovat, jak kila ubývají, což je báječná satisfakce za všechno to odříkání. A když váha konečně ukáže to správné číslo, dostaví se euforie– stejně jako když třeba poprvé uběhneš maraton nebo dáš desítku pod hodinu.
A má to i další příjemný efekt: Ta změna se nedá přehlédnout. Najednou ti všichni říkají, jak skvěle vypadáš a jaký si borec, že jsi to dal(a). Zvlášť v případě, že bylo tvé sebevědomí kvůli nadváze dlouho na nule, je to učiněný balzám na duši.
Nejdřív shodit, pak udržet
Jenže zatímco uběhnutý maraton už ti nikdo nevezme, při dosažení vysněné váhy tě čeká větší oříšek: boj o její udržení. Jasně že víš, že když se vrátíš k původnímu stylu života, ztloustneš. Jenže to odříkání už není odměňováno chválou okolí ani klesajícími čísly na váze, a navíc nebere konce, a proto je mnohem těžší.
Až si tedy budeš za měsíc opět dávat předsevzetí, že konečně zhubneš, dobře o svém cíli přemýšlej. Snažit se o to smysl má – i proto, že nadváha a obezita jsou příčinou mnoha vážných nemocí, znemožňují nám cítit se dobře a mít radost ze života. Právě kvůli té radosti je ale třeba dobře volit jak cíl, tak i prostředky. Je fajn, když všichni chválí tvou postavu a i v kopcích ti to konečně běhá. Všechny úpravy životního stylu je ale vždy třeba volit tak, aby byly dlouhodobě udržitelné a neubíraly ti radost ze života. Věčný koloběh odříkání a výčitek totiž snižuje sebevědomí, devastuje duši, a to může mít i na to zdraví vliv horší než dvě tři kila navíc.