Zatímco desítku bez problémů odběhneš bez občerstvení, na půlmaratonu oceníš jak přísun vody, tak i sacharidů, a při maratonu platí, že už nedostatek obojího zhorší výkon zcela zásadně. Jaký zdroj ale volit?
Při dlouhotrvající zátěži potřebuješ doplňovat tři složky: vodu, sacharidy a minerály (sodík, popř. draslík). Všechno ostatní, třeba aminokyseliny či vitaminy, je navíc. Forma, v jaké zmíněnou trojici do sebe dostaneme, je přitom tak důležitá jako jejich množství a vzájemný poměr.
Když dostali sportovci v rámci jednoho výzkumu za úkol opakovaně absolvovat na maximum triatlon o konstantní délce trvání (60 min plavání – 180 min kolo – 60 min plavání) a přitom dostávali buď ionťák, nebo gel, rozdíl byl minimální: Při obou variantách se zásadně nelišil jejich výkon, hladina laktátu ani další ukazatele.
Co je tedy lepší?
Kromě množství vody, cukru a iontů hodně záleží i na jejich poměru. Když například ionťák obsahuje cca 5-8 % cukrů a dalších rozpuštěných látek, vstřebává se z žaludku do krve dokonce rychleji než čistá voda. Když je koncentrovanější, vstřebává se pomalu, takže hrozí nejen nedostatek vody a sacharidů, ale i žaludeční nevolnost. Příliš vysoké ředění pak znamená buď nedostatek sacharidů, nebo šplouchající žaludek.
Hlavní výhodou ionťáku je tedy možnost připravit si optimální ředění a pak už si jen hlídat vypité množství. Ve srovnání s gely navíc obsahuje méně přidaných látek – i kvůli nim totiž gely mohou často způsobit žaludeční nevolnost.
Když ovšem běžíš závod, nikdy nemáš jistotu, jestli se v kelímcích na občerstvovačkách nachází ionťák ve správném ředění. Proto může být výhodnější zvolit formu gelu, který si na rozdíl od pití snadno poneseš s sebou. Tak budeš mít přehled o přijatém množství sacharidů a minerálů a stačí si jen ohlídat, abys je na občerstvovačce zapil(a) dostatečným množstvím čisté vody.
Text: Blanka Gololobovová | Foto: Shutterstock