Do Jižní Koreje jsem se dostal díky účasti na halovém mistrovství světa Masters, které hostila jihovýchodní metropole Tegu. Češi přivezli domů 15 medailí. Spíš než spoustu běhání si tu ale užijete tradiční lázně či buddhistické chrámy.
Korejci milují sport a aktivní pobyt. Svědčí o tom množství akcí, které pořádali nebo se chystají pořádat. Za všechny vzpomeňme na nejvýznamnější: letní olympijské hry v Soulu, MS v atletice 2011, světová univerziáda, MS ve fotbale (společně s Japonskem); příští rok zimní olympiáda a v roce 2019 MS v halové atletice. Vřelý vztah mají i k běhání – začátkem března se v hlavním městě tradičně koná silně obsazený maraton, v dubnu následuje velkolepý maraton v Tegu. V historických zápisech měli Korejci několik medailistů z OH či MS právě z maratonu a velmi často dobíhají na světových akcích v první desítce. Velmi rádi sportují i v pozdějším věku, ale spíš než o výkony jim jde o zábavu a zdraví.
Motorky na chodníku
Pokud zamýšlíte navštívit Jižní Koreu, doporučuje se duben až květen, kdy je příroda nejpestřejší a teploty se pohybují okolo 20 °C. Oblíbeným cílem je právě pro sportovní události nebo poznávání v čele s buddhistickými chrámy, ale populární tu je i zdravotní turistika – v Koreji jsou velmi levné plastické operace a naháněči místních klinik se o vás budou prát už na letišti.
Místo, kde si zaběháte, najdete, ale na vyloženě běžeckou dovolenou bych tuto zemi nedoporučil. Ostražitost je namístě zejména v dopravě. Jako ve většině asijských států jsou i zde největším problémem malé motocykly. Jsou všude, když neprojedou po silnici, klidně to střihnou na chodník. Ze semaforů si nikdo nic moc nedělá, červená v praxi znamená „prokličkuj mezi chodci“.
Běhání v Koreji je třeba rozdělit na dvě odlišné části:
Běh v městě: dráha nebo fitko
Ve velkých městech (a tím Tegu, čtvrté největší město Koreje s více než 2,5 mil. obyvatel, opravdu je) počítejte i s nepříjemným množstvím smogu. V podstatě každý šestý Korejec, kterého potkáte na ulici, bude mít roušku a s tou i skutečně sportují.
Místo k běhání budete hledat velmi těžko, bránit vám v tom bude rozvinutá infrastruktura tří- a víceproudých silnic. Běhat se tak buď dá po cyklostezkách podél řek, popřípadě využít některý z parků – ty menší jsou však většinou hodně hornaté a vedou tam převážně trailové cestičky vhodnější na chození. Výkonnostní běžce tak pravděpodobněji najdete na některém z početných stadionů, jak krouží své úseky na dráze. Téměř u každého bloku domů rovněž najdete rozsáhlá a skvěle vybavená fitness centra s dlouhými řadami běhátek a většina korejských hobíků chodí nabíhat kilometry raději dovnitř.
Běh mimo město: kopečky a šotolina
Krajina v Koreji je poměrně hornatá – najdete tu kopečky od 700 až po 1 700 m – a je protkaná spoustou cestiček, které vybízejí k trekům – u Korejců většinou chodeckým. Po převážně šotolinových cestičkách by ale šlo i výborně běhat. Navíc vás téměř s jistotou na kopečku čeká odměna v podobě buddhistické stavby či kláštera. V Koreji lze také najít větší jezera, v jejich blízkosti se nabízí další možnosti, jak provětrat maratonky.
Tradiční lázně: poctivá očista
Stejně jako Korejci milují sport, a podobně jako Japonci, holdují i odpočinku a relaxu. Lázně zřizovali všude, kde vyvěrá nějaký horký pramen. Lázně Sumokwon saengwol oncheon jsou umístěné přímo v Tegu v nenápadné pětipatrové budově a za příjemných 200 Kč lze v areálu zůstat, co tělo ráčí – otevřeno je 24 hodin (můžete tam dokonce i spát).
Lázně jsou striktně oddělené na mužskou a dámskou část. Od recepčního dostanete kartáček na zuby, pastu a drsnou žínku. Nastává první kulturní šok: Korejci si sednou na speciální židličku a začnou s poctivou očistou: osprchovat, namydlit (používají se pevná erární mýdla) a drhnout a drhnout. Je to neuvěřitelné, ale vydrží klidně 45 minut. Poté vyčistit zuby (pěkně 10 minut) a podívat se na přebytečné chlupy. Vtom už vás odchytává masér a nabízí tři druhy masáží (200–400 Kč).
Dostává mě, že místo poklidné hudby tu mají obrovské obrazovky s vysíláním zpráv.
Zato nadchnou masážní bazény s osmi různými stanovišti. Další šok následuje po sauně či páře: marně byste hledali odpočívárnu, kdo chce ležet, lehne si na dlažbu, stále bez ručníku.
Jeden lázeňský mě zve do bufetu na jogurty a ovoce (voda je zdarma), odchytává mě holič a kadeřník, poté pedikér a manikér. Místo toho se jdu podívat do rozsáhlého fitness s množstvím strojů. Plavecký a dětský bazén na střeše jsou přístupné jen v létě. Webové stránky bohužel fungují jen v korejštině.
Povinná návštěva
Buddhistický chrám Heinsa zapsaný v UNESCO by prý neměl vynechat žádný turista. Je v něm uloženo přes osmdesát tisíc dřevěných desek s posvátnými texty – je neuvěřitelné, že vydržely od roku 1087 dodnes pouze s velmi jednoduchou ventilací, která brání jejich poškození. Chrámový komplex nadchne svým umístěním, stojí uprostřed smíšeného lesa obklopen vysokými horskými štíty a zurčícími bystřinami. Milovníci túr mohou vyrazit na náročný trek a vystoupat na horu Kaja (Gayasan; 1 430 m). Začít lze od chrámu nebo si cestu prodloužit a vyrazit stezkou kolem říčky již z údolí.
Halové mistrovství světa Masters (veteránů)
Mluví někdo anglicky?
Šampionátu se zúčastnilo přes 4 300 sportovců ze 75 zemí světa – více než polovina jich byla právě z domácí Koreje. Z České republiky startovalo 36 závodníků.
Soutěžilo se v pětiletých věkových kategoriích od 35 let výše ve všech halových atletických disciplínách, k tomu venku probíhal mj. závod v krosu na 8 km a silniční půlmaraton.
Korejci chtěli ukázat, jak dobří jsou organizátoři, a tak se na akci připravili skvěle. Mohli se opřít o sportovní komplex (hala, druhá menší hala, dva venkovní stadiony), kde se konalo už MS v atletice v roce 2011 či letní univerziáda. Vše fungovalo opravdu na 100 %. Jedinou komplikací byla jazyková bariéra – najít někoho, kdo mluví anglicky, byl mnohdy velký oříšek, i většina nápisů je „v rozsypaném čaji“ (v korejštině).
Rovný kros
V Tegu bylo asi velmi obtížné najít místo na kros, a tak pořadatelé trať umístili do Suseong Family Parku, maličkého parku na trochu větší minigolf, kde se jim podařilo natočit dvoukilometrového hada s opravdu šílenými zatáčkami. Běžela se tedy čtyři kola. Trať vedla po absolutní rovině po písčitotravnatém povrchu a tráva měla stejnou barvu, jako když jsem jednou na zahrádce bojoval proti plevelům Roundupem.
Vysoká účast Korejců pro nás byla velkou neznámou, ale tvořili spíš komparz na chvostu pole. Češi si vedli výborně – Vladimír Srb získal titul mistra světa, další dva tituly přidaly ženské štafety.
Češi dělají závod
Oproti tomu půlmaraton uzavřel hlavní silnice v Grand Parku a běžely se dva okruhy po krásném asfaltu. Časům nicméně hodně uškodilo, že jsme museli nastoupat a seběhnout 160 výškových metrů. Startovalo se v osm ráno a počasí bylo pro běh ideální: 8 °C, poprchávalo, foukal mírný vítr, který o sobě ale na dlouhých rovinách dával hodně vědět. Na start se postavilo více než 900 mužů a 200 žen, mezi nimi pět Čechů, kteří opravdu udělali závod. Od začátku se v první skupině drželi Vláďa Srb a Jiří Brychta a opět z toho bylo medailové nadělení: stříbra pro Vláďu (1:11:34) i Jirku (1:13:30).
Češi navíc získali i stříbrné medaile v soutěži týmů spolu s šedesátiletým Standou Tománkem za 1:32:07 (zamlada maraton za 2:14), když nás porazili v součtu časů pouze Japonci.
Plynové masky a stíhačky
Korejský poloostrov je rozdělen od roku 1948 na severní Korejskou lidově demokratickou republiku a Korejskou republiku, tj. Jižní Koreu, (jak asi tušíte podle sféry vlivu SSSR proti USA) demilitarizovanou zónou, která odpovídá zhruba 38. rovnoběžce. Obě země spolu stále formálně válčí, a tak i v Jižní Koreji narazíte na připravené plynové masky v metru a přítomnost vojenských stíhaček na letišti nechá nás Čechy zavzpomínat na období studené války a branných cvičení.