Ač se to nemusí na první pohled zdát, běhání a jízda na koloběžce mají mnohé společné. Jde o dost staré pohybové aktivity a stejně jako běháním i jízdou na koloběžce jste kdysi pro své okolí byli těmi divnými. Dnes se stejně jako běh i koloběžka těší slušné popularitě. Pro běžecký trénink je to výborný doplněk.
Koloběžka už dávno není pouhou hračkou pro děti, stává se užitečným sparingpartnerem běžců, lyžařů a různých všesportovců. Když se porozhlédnete mezi svými známými, dost možná zjistíte, že ti, kteří vás dříve nazývali Hurvínkem, si dnes kupují svoje vlastní koloběžky. Pravda je totiž taková, že málokterý sport či prostředek tak dobře zapadá do běžecké přípravy.
Úleva pro tělo i broušení techniky
Na koloběžce se odrážíte podobným způsobem jako při běhu, ale už nedopadáte. To je věc, kterou na ní já oceňuji úplně nejvíc, a je to moje záchrana, když něco bolí. Často trpím záněty achilovek a i v tom nejhorším stadiu, kdy ráno první půlhodinu po probuzení chodím s bolestí jen po patách, mě to na koloběžce neomezuje.
Achilovky netrpí při odrazu, ale právě při tlumení dopadu a zhoupnutí v kotníku před dalším odrazem. Právě ony drží (spolu s lýtky) při rychlém běhu krok na špičce nebo středu chodidla. Když bolí, nejde běhat rychle. Dá se ale jezdit na koloběžce a klidně i rychle, takže se odrazová fáze běžeckého kroku neztrácí, achilovky nedráždíte a po zklidnění můžete zase začít běhat. Není to náhrada běhání, je to pro mě nouzová varianta, ale věřím, že spoustě začátečníků může pomoci v tom, jak správně běhat a jak se odrážet.
Dvakrát jeď, jednou běž
Koloběžka poslouží jako dobrý tréninkový doplněk, i když mě nic nebolí a chci si jen odpočinout od běhání. V přechodném období jezdím třeba i třikrát čtyřikrát v týdnu a zbylé dny se jdu proklusnout jen proto, abych úplně nezapomněl běhat.
Pokud najdete v koloběžce zalíbení, trénink na ní by měl být určitě delší (alespoň dvakrát) než ten běžecký, protože kola vám samotný pohyb docela výrazně ulehčí. Ideální je najít si nějaký táhlý kopec a vyjet si na něj, čímž zároveň docela slušně posílíte stehna a uvolníte úpony v oblasti kyčelních kloubů.
Můj oblíbený okruh nahrazující hodinový klus má zhruba 30 km, z nichž asi 25 km mírně stoupám a na posledních 5 km sjedu zpátky k domovu. Když chci nahradit delší běh, najedu alespoň 60 km. Na rovině střídám nohy po dvaceti odrazech, do prudkého kopce po deseti. Pravidelné střídání nohou je důležité, ale po kolika odrazech nohy prohodíte, je na vás. Ona si ta bolavá noha na stupátku řekne sama.
A co když je chladno?
Možná vás to překvapí, ale na koloběžce se dá jezdit, i když je venku zima. Zatímco na kole byste pomalu zmrzli, na koloběžce je celé tělo v pohybu, a tak se zahřejete mnohem lépe. Jestliže není mokrá silnice, dá se jezdit i v teplotách pod nulou. Když je mokro, tak je to naopak utrpení téměř za každé teploty (v případě, že jako já nemáte blatníky). Ledová voda ze země vám celou dobu kropí achilovku, lýtko a často i stehno nohy, která zrovna stojí na stupátku. Nic příjemného. Blatníky se mi ale nelíbí, tak radši za deště nejedu.
Pomocník pro vaši slabší polovičku
Pokud máte partnerku/partnera sportovce, ale nestačí vašemu tempu, pořiďte si koloběžku a můžete občas tréninky spojit. Především dlouhé běhy mohou být otravné, když je člověk musí běhat sám. Když s sebou vezmu přítelkyni na koloběžce a naplánuji nějaký přijatelný profil, může to být pro mě kvalitní tempáč a pro ni dobrý trénink.
Další variantou je, že část trasy běžím, ona jede a pak se vyměníme. Odtrénováno máme oba a dostaneme se dál, než kam bychom každý zvlášť doběhli. Na víkendový výlet je to ideální.
V neposlední řadě existuje možnost, že slabší z dvojice jede na kole a silnější na koloběžce. Kombinací všech výše zmíněných způsobů cestování jsme letos s přítelkyní absolvovali cyklozájezd do Norska. Zajímavé bylo zjištění, že i v nejpomalejší variantě běh – běh – sdílená koloběžka jsme i při výletním tempu rychlejší než cyklisté na karbonových kolech.
Na rychlé přesuny po městě i do terénu
Legislativně je na tom koloběžka stejně jako kolo. Jezdí se na ní na pravé straně silnice, na chodník nesmí, není dovoleno jezdit na ní po požití alkoholu. Skutečnost se ale liší a je pravda, že koloběžkářům se tak trochu toleruje vše, co mají cyklisté zakázáno. Podle mě to smysl dává.
S koloběžkou na chodníku jste mnohem obratnější než na kole, jste stále jednou nohou na zemi a dokážete lépe reagovat na krizové situace. Pokud se koloběžkář chová ohleduplně, nikomu na chodníku nemusí vadit. Městem tak prolítnete kolikrát rychleji než s MHD. Pokud běžně smí na chodník Segway, nemusíte se cítit, že děláte něco zakázaného. Kromě strážníků si s koloběžkou neví rady ani většina průvodčích ve vlaku, a proto s ní projedete vlakem povětšinou zadarmo.
Samozřejmě s koloběžkou nemusíte brázdit pouze silnici. Jakým terénem projedete, určuje výška stupátka. Některé koloběžky umožňují zadní kolo usadit do rámu ve dvou polohách. V jedné se stupátko plazí po zemi, což je super na silnici a ušetří to spoustu sil. V terénu ale budete mít problém, tam se hodí si ho zvednout.
Když občas škrtnete spodkem o zem, nijak to nevadí a konstrukce koloběžky s tím počítá. Časem dokážete číst terén a už dopředu vidíte: tady si trochu škrtnu a jedu dál, tady musím trochu nadskočit, aby mě náraz do spodku neshodil. I koloběžka primárně určená na silnice terén zvládne. Konstrukce rámu je stejná jako u koloběžek vhodnějších do terénu. Bál bych se jen proražení nízkého pláště nebo poškození ráfku. Stačí si ale dávat pozor. Kupovat si další sadu ráfků s plášti do terénu mi přijde zbytečné.
Od Hurvínkovy koloběžky po závodní model
Jistě si mnozí z vás vzpomenou na populární dřevěnou socialistickou hračku. I já jsem jednu vlastnil a na lítání kolem baráku byla ideální. Velmi jednoduchá konstrukce, bezpečnost zaručovala maximální dosažitelná rychlost nepřesahující rychlost svižné chůze a vynikala i svou téměř nerozbitností. Poslat dítě hrát si samotné ven s těmito spojenými prkénky bylo proto mnohem bezpečnější než třeba s kolem.
Pro dospělé ale už soudruzi žádný pokročilejší stroj podobného konceptu nevyráběli. Možná i kvůli té zaryté spojitosti s Hurvínkem. Koloběžka je hračka pro děti, dospělý by na ní vypadal směšně a hotovo!
Nicméně v garážích kutilů vznikaly různé prototypy, které jste mohli často vídat například mezi lyžaři. Dávno se vědělo, že je to vynikající tréninková pomůcka, a i když se ve velkém nevyráběl, mnohým stálo za to si ho vyrobit na vlastní pěst. I my jsme takový klenot vlastnili. Svařil ho můj děda v garáži z rozřezaného kola a koloběžka nám odvedla nemalou službu. Kromě toho, že na ní trénoval táta ještě jako aktivní lyžař, později plnila úlohu rodinného dopravního prostředku. Na stupátko jsme se totiž vešli oba s bráchou a jeden z rodičů koloběžku řídil a seděl na obřím koženém sedle. Byl to takový bezmotorový Harley.
O mnoho let později jsem si koupil svoji první koloběžku, už jako doplněk k běžeckému tréninku. Mám ji dodnes a i ona působí mezi v současnosti vyráběnými koloběžkami směšně, byť jsem ji vyšperkoval kvalitnějšími náboji, řídítky, gripy. Je pomalá, ale o to větší přináší tréninkový efekt. Když jsem si pak mohl vyzkoušet závodní koloběžku Kickbike Race Max, byl to podobný rozdíl jako běžet desítku za hodinu, nebo za třicet minut.
Jak vybírat koloběžku?
Nejdůležitější je tuhý rám.
Dalším parametrem koloběžky je velikost ráfků. Moje koloběžka má ráfky 12,5 a 12,5 palců. To jsou hodně malá kolečka a na rovině se nadřete. V hodně prudkém kopci to naopak může být výhoda. Závodní koloběžka, kterou jsem měl možnost vyzkoušet, má 28″/20″, což je nesrovnatelný rozdíl. Příjemné je mít vepředu klasické 28palcové kolo, abyste se nehrbili, a vzadu nějaké menší (20″ nebo 18″).
Záleží na výšce postavy, i jak vám která koloběžka sedne (lépe ji tedy vybírat v kamenném obchodě). Dělá se i 28″/28″ varianta, ale to už je skutečně závodní stroj, který mnoho z vás asi nevyužije. S karbonovými ráfky už to musí být solidní cvrkot.
Obecně platí, čím dražší koloběžka, tím je většinou lehčí a rychlejší.
Co na sebe?
Žádné speciální oblečení na koloběžku nepotřebujete. Investice končí koupí koloběžky a dál využíváte běžecké oblečení a běžecké boty –spíš už nějaké vyřazené a sešlapané. Na koloběžce nepotřebujete žádnou super tlumivou, funkční podešev. Jak sami zjistíte, podrážka jde ze špičky bot při odrazech na koloběžce rychle dolů a byla by škoda zničit tak za pár výjezdů nové boty. Nezapomínejte stejně jako na kole na přilbu.
5 otázek pro Honzu Vláška
Běžecký a koloběžkový trenér. Bývalý úspěšný atlet ASK Slavia Praha se v minulém desetiletí přeorientoval na koloběžkový sport, ve kterém se stal mistrem světa, Evropy i mnohonásobným mistrem republiky. Zdolal Tour de France na koloběžce.
Má technika jízdy na koloběžce svá specifika?
Celý pohyb je specifický. Hodně se podobá běhu, ale má nespornou výhodu: na odrazovou nohu nikdy nepůsobíš celou vahou. Ve skutečnosti je to mnohem méně než polovina váhy koloběžkáře. Z toho lehkou rovnicí vyvodíš, že se méně huntují klouby typu kolene nebo kotníku.
Nohy je třeba střídat, nebolí tě totiž ta, kterou se odrážíš, ale ta stojná. Na té totiž neustále děláš mírné podřepy.
Na co si dát pozor při výběru koloběžky?
Vše, co je třeba ke spokojenosti, je tuhý rám. Jakmile je měkký, část energie mizí v rámu. A pak koloběžka nejede tak dobře. Pak také nekupujte koloběžky s vysokou světlostí – stupátko chcete mít co nejníže nad zemí, protože pak budete dělat menší dřepy a budou vás méně bolet nohy. Občas si škrtnete stupátkem o zem, ale to vůbec nevadí.
Na jakém stroji jezdíš ty a jaká byla tvá první koloběžka?
První bylo káčko, což je zlínský stroj K5 od Petra Vavruši. Legenda na 12″ kolech. Přes něj jsem se přes garážovou trojanku dostal ke Kickbiku, což je prozatím nepřekonaný stroj, hlavně kvůli stavbě a tuhosti rámu. Myslím, že ten první mi daroval Hannu Vierikko, majitel firmy a legendární postava koloběžkového sportu.
V roce 2013 jste se rozhodli projet na koloběžkách trasu Tour de France. Oč šlo?
Jeli jsme celý stý ročník Tour de France. Každou etapu den před cyklisty. Celkem necelých 3 500 km ve třech týdnech, nejtěžší etapy samozřejmě klasicky až 240 km dlouhé s převýšením přes 5 000 výškových metrů. Někdy jsme jeli třeba až 18 hodin denně, pak čtyři hodinky spánku a pak zase další darda v Alpách. Prostě masakr.
Na druhou stranu to byl samozřejmě zážitek na celý život. Desetitisíce lidí při stoupání na Mont Ventoux a Alpe d’Huez, neskutečná krajina na Korsice, státovky plné kamionů v Bretagni, nějaké horečky, úpaly, kolapsy a zase probuzení. Noční stoupání v Pyrenejích a krkolomné sjezdy za svitu čelovek. Prostě Tour de France, jak má být.
Text: Vít Pavlišta | Foto: Shutterstock