Jeho agentura SportGroup.cz pořádá snad největší počet běžeckých závodů v ČR a „na svědomí“ má i celou řadu dalších sportovních akcí. Martin Dvořák má však za sebou i velmi úspěšnou sportovní kariéru – Česko a ještě předtím Československo reprezentoval hned ve dvou odvětvích.

V devadesátých letech jste patřil mezi triatlonovou elitu. Čím vás tento sport zaujal? 

Triatlon je zajímavý tím, že není jednotvárný. Kombinuje zdánlivě nespojitelné sporty. Já měl výhodu v tom, že jsem dobře plaval a tak jsem byl hned od startu na čele. Sice jsem se potom ve startovním poli propadával, ale postupně jsem se to snažil vylepšovat. Bavila mě různorodost v tréninku. Pohyb v přírodě byl pro mne, po rocích v bazénu, ohromně zajímavý.

Triatlon měl hned od svých počátků strmý nástup popularity. Je to sport, kdy stačí „pouze“ absolvovat tratě Ironmana, tedy 3,8 km plavání, 180 km kolo, 42,2 km běhu, a člověk si sám pro sebe skutečně něco dokáže. V jeho počátcích vypadali železní muži v očích veřejnosti jako téměř neuvěřitelné bytosti. A to i v komunisty řízené tělovýchově. Dokonce i v Československu, kdy by jako sport, který vzniknul na americké Havaji, neměl být příliš žádaný, se toleroval. Mluvím samozřejmě o Ironmanu. Olympijský triatlon, tedy 1,5 kilometrů plavání, 40 kilometrů kolo a 10 kilometrů běh, už byl vytvořen jaksi uměle pro účast na olympijských hrách. Ale na to si nemohu stěžovat, jelikož jsem mohl být u prvního olympijského startu v roce 2000 v australském Sydney –   jako bafuňář.

Sportu jste se věnoval už od dětství?

Od svých deseti let jsem závodně plaval. Od patnácti do dvaceti čtyř let jsem byl zařazen do Střediska vrcholového sportu a trénoval jsem dvakrát denně. K tomu jsem doplňkově běhal na běžkách, jezdil na kajaku, na kole a běhal.

V roce 1984 jste byl dokonce v nominaci na olympiádu v Los Angeles, kterou ale nakonec socialistické státy bojkotovaly. Jak jste tehdy celou situaci prožíval?

Myslím, že v socialismu byl člověk tak otupělý, zvyklý na všechna nařízení a zákazy, že to všichni brali jako další z nekonečné řady omezení, se kterými nelze nic dělat. Příšerná doba. Obecně. Sport byl jen malou a poměrně nezajímavou kapitolkou. Doopravdy to tak beru. Sport je hlavně zábava. Mnozí na tom byli hůř.

A jak jste vnímal situaci, když si na vás a ostatní sportovce po letech vzpomněl český parlament, od kterého jste dostali diplom a medaili?

Bylo to po třiceti letech roce 2014. Je to jediný diplom, který jsem si ze sportu schoval. Myslím, že to byl dobrý nápad. Potěšilo mě to. Byli pozváni Češi i Slováci. Po předání diplomů hrála hymna, ale bohužel jen česká. Nejenom Slováci tehdy čekali na slovenskou část hymny. S ní by to bylo, ke vztahu k roku 1984, určitě správnější.

Z triatlonu vás učarovala hlavní ironmanská distance. Byla vaším cílem od prvního okamžiku, kdy jste se o ní dozvěděl, nebo to byl postupný proces?

Začal jsem krátké, olympijské distance. Každý, kdo někdy dělal jakoukoliv odnož a vzdálenost triatlonu, má ale touhu někdy dát legendárního ironmana. V tom asi nejsem výjimka. Základ jsem na to měl a tak jsem to zkusil. Cesty zpátky není. Pak už musíte zkusit Havaj. Triatlon je totiž jen jeden – Ironman. Všechno ostatní je jen náhražka. Jsem rád, že jsem měl to štěstí.

Oslovil vás dlouhý triatlon hlavně ze sportovního hlediska, tedy že vám jako disciplína více seděl, nebo se lišil i atmosférou a vztahy mezi závodníky? Myslím, že do dneška je to více „punk“ než třeba olympiský triatlon…

Je to výzva. Atmosféra nesrovnatelná. Počty závodníků bezkonkurenční. Punk mě určitě nikdy nenapadl. Spíše sounáležitost s ostatními. Ta je tam cítit pořád.

Jako první Čech jste v této disciplíně pokořil hranici devíti hodin. Jak těžké to bylo? A vnímáte to jako svůj největší sportovní úspěch?

Bylo to těžké. Útočilo nás na tu hranici hodně najednou. Dobře jsem to načasoval a vybral skvělý závod, uznávanou kvalifikaci na Havaj v německém Rothu. Trénoval jsem hodně a měl jsem štěstí. V tu chvíli jsem to bral jako velký úspěch. Ale měl jsem za sebou již Havaj. Tam si cíl asi pamatuju víc.

Dnešní triatlonisté mají mnohem lepší podmínky jak z hlediska vybavení, tak i řízení tréninku. Je něco, co jim vyloženě závidíte? A co mají naopak oproti vaší generaci složitější?

Složitější mají kvalifikaci na Ironman Havaj. Ta je nyní, díky celosvětovému zájmu, velmi obtížná. Jinak je znát velký vývoj. Fakt je, že s mým tehdejším vybavením by se mi nyní asi vysmáli. Byl bych retroironman.

Snad každý sportovec chce po skončení kariéry zůstat blízko sportu. Vy jste to vyřešil založením pořadatelské agentury SportGroup.cz, která se ale nakonec mnohem více než triatlonu věnuje běhu. Byl to záměr?

Ani ne. Pořádali jsme nejvíc triatlonů, minimálně v ČR. Každý, kdo uspořádá pořádně alespoň jeden triatlon, ví, že pořádat běh je mnohem jednodušší. Také je to vidět na počtu organizovaných běhů v současnosti. Pořádá je mnoho různých lidí. Jako pořadatelé triatlonů jsme byli už trochu unavení. Měl jsem hlavně čím dál větší strach o bezpečnost cyklistické části triatlonu. Ačkoliv se na námi pořádaných závodech nikomu nic nepřihodilo, zodpovědné obavy tam byly. Takže triatlony pořádáme stále, ale pouze čtyři ročně. Běh, a zejména v krásné přírodě, je navíc zábavný i pro nás, jako pořadatele.

Před lety jste začal organizovat Běžeckou školu Prahy 4. Jak jste na myšlenku tréninků zdarma přišel? A jak těžké bylo získat pro myšlenku představitele městské části?

Naopak. Představitelé Městské části Praha 4 byli společnými tvůrci první běžecké školy v ČR s podporou jakékoliv složky státní správy. Následně vznikaly podobné školy jako houby po dešti. Sami provozujeme celkem čtyři běžecké školy každý týden. Ta čtyřková je však stále srdeční. Máme za sebou téměř dvě stě lekcí.

V kterých částech Prahy dnes tréninky Běžecké školy probíhají? A přemýšlel jste i o expanzi mimo hlavní město?

Pořádáme běžecké školy Prahy 4, 5, 10 a 22. Expandovat určitě nechceme. Raději se budeme věnovat stále lepší kvalitě.

Pro běžce jakých výkonnostních kategorií jsou tréninky Běžecké školy určeny?

Přijít může úplně každý. A také přichází. Věnujeme se všem. Máme zájemce, kteří předtím neuběhli víc než padesát metrů. Není třeba se obávat. Doopravdy je to pro všechny věkové i výkonnostní kategorie.

Jakým způsobem probíhají?

Lekce začínají zahřátím se, rozcvičkou, výukou běžecké abecedy, samotným výběhem v několika výkonnostních skupinách a končí lehkým protažením. Občas jdeme doplnit ionty na pivko.

Jsou pouze obecné, nebo se na nich zaměřujete i například na přípravu na určité distance, či dokonce konkrétní závody?

Většinou jsou obecné, ale pokud někdo chce konkrétní přípravu, věnujeme se mu. Před některými závody se i připravujeme přímo na místě. Zejména před KTRC (úsměv). Připravujeme i kempy před našimi mimopražskými závody, například v Krkonoších. Nemohu nezmínit alespoň některé z našich lektorů. Ti jsou našimi největšími tahouny. Ondra Fejfar, Róbert Štefko, Dušan Erbs, Tomáš Nohejl, Petr Kudláček, David Svoboda a další. Skvělá sestava!

Je potřeba se na tréninky hlásit předem, nebo prostě stačí přijít?

Stačí pouze přijít bez jakékoliv předchozí registrace nebo přihlášek. Stačí zkusit si to a naučit se správné návyky. Většina lidí, kteří to zkusí, chodí celkem pravidelně.

Vaše agentura organizuje zmíněný seriál Kilpi Trail Running Cup. Proč jste vsadili právě na závody v terénu, nikoliv na populárnější městské běhy?

Traily nás baví nejvíce. Pohybujeme se v horách po celé republice. Je to krásné. Je zde budoucnost. Ale začali jsme organizací velkého silničního seriálu. S většinou z lokálních pořadatelů spolupracujeme neustále. A pro letošek připravujeme naprosto nový seriál běhů pro skupiny. Team Running Challenge neboli Český pohár v týmovém běhu. Ten bude také většinou na silnici. A potom několik jednotlivých silničních běhů. Vlastně pořádáme více silničních než terénních běhů. Hory jsou však hory.

Dříve byla v rámci seriálu poměrně pestrá nabídka distancí, nyní se délka hlavní trati většiny závodů ustálila na půlmaratonu. Proč právě tato vzdálenost?

V KTRC máme šest půlmaratonů, dvě desítky, jednu padesátku, ale také osm pětek. Nejsme pouze jen ti tvrdí, jak by se mohlo zdát. Půlmaraton v terénu se zdá tak akorát. Jet na Králičák nebo Lipno a odběhnout desítku se mi zdá málo. A více už je pro mnoho lidí až moc. Výjimkou je určitě Krkonošská 50. To je výzva, ale může to být i super výlet.

Martin Dvořák

• Od dětství závodně plaval, v osmdesátých letech byl v československé reprezentaci.
• V roce 1990 poprvé vyzkoušel triatlon a už u něj zůstal. Nejprve závodil na olympijské a poté i na dlouhé distanci.
• V roce 1994 se stal prvním Čechem, který v dlouhém triatlonu pokořil hranici 9 hodin.
• V roce 1994 se stal prvním Čechem, který vyhrál Mistrovství světa v kvadriatlonu, tehdy celkem populárním odvětví triatlonu, kde se po plavání ještě přidává jízda na kajaku
• V roce 2000 založil agenturu SportGroup. Zabývá se pořádáním běžeckých a triatlonových závodů, Běžeckých škol v několika pražských městských částech, ale zajišťuje i například provoz uměle zasněžovaného běžkařského okruhu v Praze (dříve v Chuchli, nově na Vypichu).

Největší úspěchy

Plavání, reprezentant a mistr republiky

Triatlon, jako první pod 9 hodin na ironmanské vzdálenosti, 8:55 v roce 1994